Dodger Postavstodolu hnal koně městskými ulicemi, až kopyta klapala a nebohému štvanému oři od tlamy odletovaly sliny. Nechtěl ztrácet ani sekundu drahocenného času; vždyť jel přímo od panovníka a nesl důležité zprávy. Jako střela vběhl do dvora formanské hospody, kterou měl pronajatou pro své fachmany. Svalnatí chlapi zvedli hlavy od piva a kostek a s nadějí v očích se na něj podívali. „Máme to!” zvolal Dodger. „Král dal zakázku na stavbu Špitálské čtvrti nám!”

My City
Autor Reiner Knizia
V ČR distribuuje Piatnik
Počet hráčů 2–4 hráči
Časová náročnost 30 minut
Vhodné od 10 let
Jazyková závislost Česká pravidla, komponenty bez textu
Rok vydání 2020
Pořadí na BoardGameGeeku 52. (rodinné), 240. (strategické), 441. (celkově)
Mechanismy Legacy hra, umisťování destiček, abstraktní hra, budování města, zaplňování mřížky

Deskové hry s legacy principem nemají u nás zatím na růžích ustláno. Dle žebříčku BGG velmi dobrý Pandemic Legacy: Rok 1 naším trhem prosvištěl bez většího úspěchu (MINDOK hru nedotiskl ani neuvažoval o pokračování), Charterstone od Albi taky nebylo velký hit, pořádně zabodovali jen rodinní zombíci Zombie Kidz od Blackfire. A nyní tu máme další pokus, My City od Piatniku, na který si teď posvítíme.

Jen další tetrisoidní skládačka?

Hra se řadí do kategorie takzvaných polynomio her, ve kterých jde o umisťování dílků do mřížky, podobně jako v tetrisu. Je pro 2 až 4 hráče a v kampani vám poskytne zážitek na celkem 24 partií, během kterých přibývají či se jinak mění pravidla. První partie se od těch posledních liší opravdu výrazně. Kvůli legacy principu je vhodné, aby hru odehráli ti stejní hráči. Pokud hrajete pouze ve dvojicích, můžete kampaň odehrát dvakrát. Po jejím dohrání (nebo když chcete hrát mimo kampaň) máte k dispozici druhou stranu hráčských desek, na kterých můžete hrát pořád dokola bez změn pravidel.

Na začátku kampaně máte k dispozici 24 dílků budov, respektive 8 různě tvarovaných dílků od každé ze tří barev o velikosti 2 až 5 políček a k tomu prázdný herní plán. Každá partie probíhá v podstatě podobně, liší se pouze pravidly a novými dílky, herní plán také dozná různých změn. Jak probíhá hra? Jeden z hráčů otočí kartičku, na níž je zobrazen konkrétní dílek budovy, který musí všichni hráči okamžitě umístit. Přitom se snaží zakrýt co nejvíce prázdných polí nebo polí s kameny a nechat odkryté stromy. V cestě jim překáží i řeka, lesy a skály, které zužují prostor pro výstavbu města.

Jakmile mají všichni umístěno, otočí se další karta. A takto hra pokračuje, dokud všichni nepasují (nemohou pokračovat). Po partii se jednoduše spočítá skóre (mínusové body za nezastavěná prázdná pole a pole s kameny, plusové body za odkrytá pole se stromečky). A můžete jít na další partii! Jedna totiž trvá něco mezi 15 a 20 minutami, můžete ji ale stihnout i za 10 minut. Takže u jedné určitě neskončíte.

V jednoduchosti je krása

Základ hry je tedy poměrně jednoduchý a přímočarý. Hlavní kouzlo ale spočívá v tom, že to, co zažíváte v úvodních partiích, je opravdu jen začátek a náznak všech možností, které postupně objevíte. 24 partií je rozděleno do 8 kapitol, každá z nich pak do hry vnáší nové prvky. Ve většině případů jde o přidávání nových mechanismů, pravidel a prvků na mapu či pro hráče. Konkrétnější raději nebudu, přídavky nelze příliš moc rozebrat, aniž bych zkazil zážitek těm, kteří si chtějí celou legacy kampaň zahrát.

Členění na kapitoly je zvoleno velmi chytře, náš typický herní večer totiž sestával právě ze dvou až tří partií po sobě. Jedna je totiž málo (vytahovat hru kvůli 20 minutám je škoda, navíc bylo potřeba dát prostě odvetu), 4 už byly zase příliš. Novinky, které přibývají, totiž jsou skokové mezi jednotlivými kapitolami, ale v rámci jedné kapitoly už jde většinou jen o kosmetické změny. A po třech partiích už jsme byli tak akorát nasyceni.

Skeptik vs. realita

Upřímně musím říct, že jsem na začátku nešetřil skepsí při představě, že hrajeme pořád stejnou hru dokola. Jenže karty pokaždé přijdou jinak, takže i v rámci tři partií v jedné kapitole zažijete odlišný průběh hry. Ano, sice pořád umisťujete budovy na mapu, ale změny pravidel hru nesmírně oživují. Takže se stereotyp překvapivě nedostavil.

No a nadšení při otevření nové obálky? Mravenčení a pocit vzrušení, který bych u takového typu hry nikdy nečekal. Celou kampaň jsme hráli ve dvou, ale díky tomu, že hrají všichni zároveň, by měla herní doba i dynamika partií být srovnatelná.

Po každé partii se kromě určení vítěze vyhodnocují úspěchy, provádí změny dle instrukcí a zjišťují se nová pravidla pro další partii. A v tom spočívá největší kouzlo My City. Umísťování dílků je sice příjemná zábava, hra vypadá celkem fajn (byť na grafiku už jsem slyšel jak chválu, tak hejt, že je příliš mdlá), ale to pravé osvěžení je právě vývoj hry. Ještě si dovolím prozradit jedno menší tajemství: ze začátku vám možná bude hra připadat až primitivně jednoduchá, ale nebojte, komplexnost postupně roste..

Jak otevíráte obálky a postupujete kampaní, učíte se nenásilně nová pravidla; takové učení hrou, které My City ještě více přibližuje rodinnému hraní. Pár základních mechanismů na začátek a zbytek vám přirozeně přejde do krve, nová pravidla, omezení, mechanismy. Vývoj je opravdu cítit a vidíte, jak pod vašima rukama opakovaně vzniká město. To se postupně vyvíjí a prochází několika staletími rozvoje.

Po odehrání recyklujte?

Po odehrání kampaně vám v rukou zůstane vaše vámi vytvořená mapa plus mapa na druhé straně (stejná pro všechny hráče) a My City poté slouží jako rodinná hra o umísťování dílků. Pak boduje hlavně tím, že všichni hrají zároveň, ale kvůli nekampaňovému hraní bych ji upřímně nedoporučil.

Byť je hra spíše jednoduchá, postupně klade čím dál větší nároky na plánování, představivost a prostorovou orientaci. Hráči, kteří v těchto oblastech excelují nebo se víc snaží, pak vidí, že jejich město dává větší smysl a přinese víc bodů.

I když jsou otevírání nových obálek a postup v kampani návykové prvky, nečekejte žádné „příběhové zvraty“ nebo šokující překvapení. Ale pro abstraktní hru i mírný pokrok stačí a působí osvěžujícím dojmem. Tady byste totiž normálně legacy princip nečekali, takže jeho přítomnost oceňuji.

Obvykle to u mě abstraktní hry nemají jednoduché, vizuální styl hry také není zrovna líbivý, ale o to víc pro mě My City bylo příjemné překvapení a stal se z něj na několik týdnů náš občasný večerní program. A myslím si, že přesně takové ambice hra má. Jedná se o oddychovou, byť přemýšlivou abstraktku s jednoduchým ústředním mechanismem, ke kterému ale postupně přibývají zajímavé nápady a oživující prvky.

VERDIKT

My City je příjemná tetrisoidní záležitost, která díky citlivě a chytře zakomponovanému legacy principu vystřeluje nad ostatní abstraktky na našem trhu.