Mezi slepými jednooký králem. Mezi lamami je králem… nejmenší lama? Kdo jí bude? Ten, kdo umí včas utéct, nebo ten, kdo vsadí všechno na svoji štěstěnu a skočí rovnýma nohama do rizika?

Kdysi dávno v hlubokém socialismu mastili naši předkové karty, až se jim od rukou prášilo. Jednou z oblíbených her bylo i Prší. Jediné, co jim k ní stačilo, byla sada žolíkových karet, se kterou si užili tolik zábavy, že to dnes ani neumíme pochopit. Však jsme taky, co se deskovek a karetek týče, pěkně rozmlsaná generace. No a jen o pár desítek let později přišel Prší-killer v podobě hry LAMA (dále jen Lama).

Ocenění Spiel des Jahres vážně uznávám a snažím se každoročně vyzkoušet všechny kandidáty. Vítěze zkusím skoro vždy, protože to bývají hry od MINDOKu. Letos jim sice cenu v hlavní kategorii vyfoukla hra od Blackfire (Jedním slovem), ale útěchou jim byla alespoň nominace pro Lamu. I proto jsem si tradičně nastavil očekávání vysoko.

Jenže to nebylo moc dobré rozhodnutí, respektive nastavení mysli. Lama je totiž super jednoduchá karetka, což obvykle není typ hry, která mě zvedne ze židle (nebo mě do ní razantně zarazí). Takže znovu a tentokrát opatrněji.

Lamu stvořil Reiner Knizia, podle mě se tak stalo někdy mezi pozdní snídaní a brzkým obědem. Princip hry je totiž tak jednoduchý, že už to snad více ani nešlo. Máte balíček o 56 kartách, která nesou čísla od 1 do 6, nebo zobrazují lamy. Lamy fungují jako sedmička i jako nula. Ve svém tahu máte na výběr tři možnosti. Buď vyložíte kartu o stejné nebo o jedna vyšší hodnotě, nebo si doberete kartu, třetí možnost pak je odstoupit z daného kola.

V případě odstoupení si doberete trestné žetony (hodnoty 1 a 10) za každou vaši unikátní kartu dle její hodnoty. Stejná pohroma vás čeká za karty v ruce ve chvíli, kdy kolo ukončí někdo jiný. Pokud v rámci kola vydržíte nejdéle, můžete dohrát všechny karty v ruce, další si však dobírat nelze. Poslední možností je, že se zbavíte všech karet na ruce. Nejen, že tím ukončíte kolo, ale můžete odevzdat jeden kus trestného žetonu. Jakmile někdo s trestňáky dosáhne čtyřicítky, hra končí a je jasné, kdo v místnosti je Lama.

Více toho herně v Lamě není, triviální základ, který lze hrát i v polokómatu, s dětmi, prarodiči, při studiu nukleární fyziky, nikdy vám totiž nevezme příliš moc mozkové kapacity. To hru předurčuje k hraní u piva, během čekání, kdy maminka dosmaží kapra na štědrovečerní tabuli, nebo když chcete evangelizovat hráče Prší. A proč vlastně ne, Lama může být klidně náboženské zvíře Církve deskoherní a karetní. Většina ostatních her se na duhovou krabičku s Lamou bude koukat spatra, mně osobně tento typ hry taky nesedí, ale v konečném důsledku si Lama svoje odmaká a já naprosto rozumím tomu, že má tenhle tovar své kupce.

Původně jsem byl z Lamy rozladěn, ta hra mě prostě nebavila. Jenže to jsem prostě od ní chtěl něco, co nikdy neslibovala. Dát totiž na první, druhý, třetí dojem je málo, zvlášť když si chce člověk říkat recenzent. Takže jsem musel zapojit šedou kůru mozkovou a snažit se pochopit, co je na jejím herním mechanismu zajímavé. A jsou to dvě věci: v jednoduchosti je síla, v trivialitě je oddych. Navíc chvíli trvá pochopit, že to hlavní rozhodování spočívá v načasování odstoupení z kola. Pokud tím někomu nasypu 20 trestných bodů, může se mi vlastní „zisk“ 6 bodů pořád vyplatit. Přesto je pro mě nominace na Spiel des Jahres 2019 stále záhadou.

I když začátek našeho soužití s Lamou hodně skřípal, podařilo se mi otevřít své srdce a nalézt v něm pochopení a soucit. Povedlo se mi nalézt cílovku Lamy. Jsou jí děti, nehráči a lidé bažící v tu chvíli po naprosto oddechové zábavě. Takže, hraje-li někdo z vašeho okolí karetní Prší, nebo chcete-li veeelmi opatrně někoho postupně přivést na deskoherní víru a jde o naprostého začátečníka, můžete vytáhnout Lamu a ukázat, že hry nemusí být složité a dají se hrát i po pořádně náročném dni v práci. A navíc ji můžete nosit prakticky všude sebou, je super skladná a děti ji milují!