Tak se nám to konečně podařilo, po letech planých řečí a nenaplněných plánů jsme se (David a Marek; Mysha jel po vlastní ose a navíc je to essenský veterán) vydali do Essenu, německého městečka, které se na 4 říjnové dny stává deskoherní mekkou celého světa. Na návštěvu SPIELu jsme si vybrali 2 všední dny, čtvrtek a pátek, s nadějí, že bude „volněji“. A protože klíčovým slovem naší cesty bylo přídavné jméno „nízkonákladový“, vyrážela naše redakční kára z Prahy ve středu kolem třetí odpoledne, nečekal nás žádný buržoazní přesun na letiště, ale poctivá 6 a více hodin trvající bezstarostná jízda. Cesta tam byla nakonec překvapivě hladká, stručné statistiky hovoří takto: 1 případ smradlavých bot (byly vykázány z prostoru pro posádku do kufru), 0 případů agresivních nebo neschopných řidičů kolemjedoucích vozidel, 4 zkonzumované svačiny, maximální dosažená rychlost 215 km/h (na neomezeném úseku v Německu samozřejmě!), posun na stupnici kamarádství: o 3 levely výš.

Na ubytku hned proběhla bojová porada, probíraly se předem připravené seznamy her k vyzkoušení, dali jsme uvítací pivko a pak šli spát s očekáváním nejlepšího dne našich deskoherních životů.

Ráno vše vypadalo růžově a naznačovalo hladký průběh. Hladký byl, ale jen do té doby, než jsme vystáli kolonu k vjezdu na jedno z parkovišť na výstavišti a zjistili, že jsme na hostelu nechali vstupenky, bez kterých by to ten den opravdu nešlo. Cestou zpátky jsme se utěšovali, že se vlastně nic nestalo, že jsme zpátky coby dup a ještě v klidu stihneme dobré fleky, však je ten čtvrtek. Když jsme v 11:20 (původně jsme jeli na 10:00) parkovali na 4 km vzdáleném obřím parkovišti a viděli jsme 500 m dlouhou frontu na kyvadlové autobusy, málem jsme se rozbrečeli a nemít uklidňovací krabičku cigaret, asi by se o nás pokoušel infarkt. Na místě ale naštěstí úřadovala německá preciznost, autobusy jezdily jak splašené a po 15 minutách ve frontě jsme jeli směrem k výstavišti v busu nacpaném tak, že by se do něj už nevešly ani klíče. Takže takový brněnský průměr. Škola ulice, vy zpovykaní Zápaďané!

Když poprvé vejdete do výstavní haly, říkáte si, sakra, to je fakt obří. A pak pochopíte, že jste viděli tak dvě procenta. Jakmile jsme vlétli mezi regály s hrami a stánky, do světa vířícího halucinogeními barvami, do říše plné fantastických postaviček, pestrých plakátů a podivných lidí táhnoucích za sebou gigantické tašky či dokonce vozíky s hrami, spadla nám brada. Najednou jsme zjistili, že nás unáší proud, že jen zíráme, co se kolem děje, že nejsme schopní nic jiného než si ukazovat prstem a dorozumívat se nadšenými skřeky. První hodina na SPIELu  pro nás byla jako rauš, jako vyhlídkový let s panem Learym. Když jsme po hodině začali rozeznávat obrysy, vrhli jsme se na vytipované hry. Zkusili jsme Smoothies, Ratzzii, Oh, Fox!, La Viña, karetku Alien, okoukli Skytopii, Deep Blue, Bargain Quest, Paris: New Eden a spoustu dalších. Všimli jsme si, že která frančíza nebo univerzum letos nemá roll/flip & write hru, jako by nebyla. Jsme zvědaví, co tenhle staronový žánr ještě předvede.

Po prvním dnu jsme byli narvaní zážitky a poučeni ze svých mnoha chyb. Večerní porada tedy byla zaměřená na plánovaný brutální výkon pro další den, což nám ovšem nezabránilo trochu se potrápit pár poctivými německými pivy s osmnácti stupni v zásobníku a „vychutnat” si nekonečný telefonický rozhovor naší pákistánské sousedky, který chvílemi připomínal spíše vášnivou činohru o jednom herci.

Hrůza z dalšího hledání parkovacího fleku nás vykopala z postelí včas i přes obtíže, které provázejí gentlemany v našem věku, když si večer místo vlažného čaje dají radši pověstnou rukavici. Díky tomu jsme stihli zažít ranní frontu (deskoherní nadšenci v ní vartují už od božího rána), popovídat si s jedním Australanem a postěžovat si, jak špatně se naše země má kvůli komunistům. Jakmile se brány výstaviště otevřely, obrovská vlna fanoušků nás vmetla dovnitř, kde jsme s úžasem zjistili, že všechny stoly už jsou zabrané a na některých se nejspíš od večera ani nepřestalo hrát. Co se fanatismu týče, evidentně se máme co učit!

Ten den jsme viděli a zkusili spoustu dalších her (Atelier: The Painter’s Studio, The Walking Dead: Something to Fear, A Fistful of Meeples, Ishtar, Little Town, Kitara) a nakoupili pořádné zásoby novinek a her ve slevě. Konečně se vyplatilo, že jsme šetřili jako zkušení lakomci, protože všechna zbylá eura už mizela v kapsách démonických prodavačů s andělskými úsměvy. Na recenzi většiny z těchto novinek se můžete těšit, ale upřímně, bude to trvat, než se s tím vším popereme. Essen není jen zábava, ale hlavně zodpovědnost! Jo, a taky trochu currywursty, pivo a Korejci. 

První SPIEL byl pro nás parádní zážitek. Na místě jsme navíc potkali kolegy z JOUOB.castu (zdravíme Alladjexe, Oskara, Kunyho a McQ!) i Davida Rozsívala z Albi, zahlédli jsme i REXíky. Bylo prostě vidět, že kdo to myslí s deskovkami vážně, je v tu dobu v Essenu. A je naše ostuda, že nám to trvalo tak dlouho!