Třetí díl epické série ze světa legendárních gamebooků o Lone Wolfovi – Osamělém vlkovi.

ANOTACE:

V Sommerlundu zuří válka a armády Temného pána Zagarny se přibližují k hlavnímu městu Holmgardu. V nejtemnější hodině může před zkázou uchránit Sommerlund jen jediná věc, síla Sommerswerdu, Meče Slunce.

Osamělý Vlk, poslední rytíř z řádu Kai, je králem Ulnarem vyslán, aby přinesl tuto magickou zbraň z Durenoru. Dokáže splnit poslání a zachránit svou vlast, když jej na každém kroku pronásledují zvědové Temnoty?

INFO O KNIZE:

Meč slunce

Autor: Joe Dever & John Grant
Formát: 160 x 110 mm
Vazba: brožovaná
Překlad: Alena Švomová
Obálka: Ondřej Hanzlík
Grafická úprava obálky: Cyril Gaja

Odkaz pro objednání: https://www.fantasyobchod.cz/mec-slunce

 

UKÁZKA

Ozvala se rána a dveře za Osamělým Vlkem se rozletěly. Vyskočil ze židle, převrhl stůl a rozlité pivo a střepy z rozbitého skla se rozletěly do všech stran.

„Zrada!“ vykřikl s rukou na jílci meče.

Dveřmi se dovnitř nahrnuli tři muži, všichni ozbrojení lesklými šavlemi s ostrou čepelí. Každý měřil hodně přes šest stop a už jen jejich objemná těla Osamělého Vlka na okamžik zastrašila. Zasmušilé tváře mužů byly plné záhybů a vypadaly hrubě, jako pokroucené karikatury bezduchého nepřátelství. Zejména jeden z nich se škodolibě šklebil a očividně se těšil, až se krev Osamělého Vlka rozlije po špinavé podlaze krčmy.

„Ano, mladý lorde Kai,“ řekl muž, který jej předtím na toto místo vlákal. Hlas měl uhlazený a vtíravý. „Ano, mám za to, že by se to dalo nazvat zradou. Pochybuji ale, že budeš žít ještě dost dlouho na to, abys o tom někomu řekl.“

Muž se zachechtal. Nenávist Osamělého Vlka vůči němu rostla.

„Opovažujete se vyzývat lorda Kai?“ zeptal se, jak nejklidněji dokázal. Doufal, že na jeho hlase není znát strach.

„Velmi mladého lorda Kai,“ poopravil jej zrádce. „Ano, myslím, že tady mí přátelé by to riziko rádi podstoupili.

Znovu se zachechtal a Osamělý Vlk jej v duchu znovu proklel.

Mladý Kai tasil z pochvy meč, který hned zasvištěl vzduchem, a současně popadl sekeru, kterou nosil za pasem, a slepě jí máchl za sebe, kde byl ještě před chvilkou krk toho zrádce. Čepel pročísla vzduch naprázdno.

Osamělého Vlka už zabíjení unavovalo. Doufal, že výprava, na které má získat pro Sommerlunďany zpět Sommerswerd, se odehraje bez zvláštních událostí. Ale teď, když překročil hranice a ocitl se v samotném Holmgardu, a navíc v době, kdy bylo povinností každé jen trochu tělesně zdatné lidské bytosti přijít na pomoc a bránit město před obléháním, se střetal s nepřáteli, kteří se netajili tím, že chtějí jeho život vyměnit za jakékoli mince či cennosti, které by mohl mít u sebe. Tohle však nebyli obyčejní přístavní pobudové, tím si byl jistý: ať už si to sami uvědomují nebo ne, musí být ve službách Temného pána Zagarny nebo jeho starého přítele Vonotara, padlého čaroděje. V tuto chvíli je nenáviděl – jako lidské bytosti připravené prodat své právoplatné dědictví – ještě víc, než kdy mohl nenávidět ty nejodpornější giaky.

Přál si, aby mohl vrátit čas do dob, kdy pociťoval v životě nádech vzrušení jen tehdy, když si zahrál greel.

Netrpělivě odkopl převrácený stůl i židli a za zvuků úlomků skla křupajících pod nohama vykročil vstříc útočníkům.

„Pokud odejdete – hned teď,“ řekl a krátce přitom vyštěkával jednotlivá slova, „zapomenu na to. Nemám zájem na vaší smrti.“

Muž, který jej zradil, se někde za ním zachichotal. „Mladý lorde Kai,“ řekl, „sotva jsi v takové pozici, abys mohl s mými přáteli smlouvat. Jak už jsi mi řekl, v celé své pýše a nadutosti, jsi poslední z řádu Kai. Tvou smrtí Kai navěky zmizí z tváře Magnamundu.“

Všichni tři urostlí útočníci souhlasně zabručeli a začali trhaně sekat šavlemi do vzduchu před sebou.

Osamělý Vlk nasadil falešně laskavý tón. „Zapamatujte si prosím,“ řekl zdvořile, „že ať už se vaše opovrženíhodné duše po smrti dostanou kamkoli, já vás před tím čestně varuji.“

Trojice se začala dusit smíchy – smích však jako rázem ustal.

Instinkt mladíkovi zavelel, aby si rychle dřepl a naklonil tělo na jednu stranu. Zrádce hodil nůž do místa přesně mezi lopatkami Osamělého Vlka. Nůž zasvištěl vzduchem, téměř líně se otočil kolem dokola a zabodl se jednomu z banditů do krku. Obrovitý muž upustil s úžasem šavli, padl na kolena, a jak z něj spolu s krví vyprchával život, rozplakal se jako zklamané děcko.

Druzí dva zůstali na chvíli bez dechu stát v ohromení nad tím náhlým zvratem svých osudů a Osamělý Vlk toho využil, aby kolem sebe velkým obloukem máchl sekerou, která jednoho ze zbývajících útočníků v pase doslova přesekla vejpůl. Muž zemřel, aniž by měl čas jakkoli zaprotestovat.

Třetí útočník udělal okamžitě pár kroků vzad a jeho nohy v kožešinových botách vydaly na podlaze zbrocené krví zvuk, jako by čvachtaly v oleji. Tvářil se ostražitě a zároveň pomstychtivě. Ze způsobu, jakým držel šavli, teď bylo jasné, že je to více než průměrný šermíř. Osamělý Vlk navíc neměl tušení, kolik nožů může mít ještě zrádce za jeho zády k dispozici.

V ponurém světle této šeredně páchnoucí přístavní krčmy se přikrčil a těkal očima, aby oba své zbývající nepřátele neztratil z dohledu.

Očekával, že hrdlořez zaútočí, ale i tak jej překvapilo, jaká hněv jej najednou popadl.

Když muž vyskočil směrem dopředu, Osamělý Vlk se napůl vztyčil a pak, úplně na poslední chvíli, se vrhl na všechny čtyři. Zkusil zvednout nahoru meč, ten však minul cíl, protože vrah zakopl o jeho přikrčené tělo a s rachotem se svalil do roztříštěného skla a rozlitého piva.

Osamělý Vlk se postavil a uskočil dozadu. Přišel přitom o sekeru, ale měl teď alespoň oba nepřátele před sebou.

Hrot jeho meče se choval, téměř jako by měl vlastní vůli, a dychtivě bodal. Stejně jako v mnohých střetech v minulosti na sebe racionální část mysli Osamělého Vlka rychle zapomněla a zůstal jen bezohledný zabiják, který se ani jemu samotnému příliš nezamlouval. Současně si ale všímal toho, že jeho alter ego bažící po krvi mu v minulosti už mnohokrát zachránilo život a v budoucnu si bude bezpochyby počínat úplně stejně.

Dovolil, aby jej toto druhé já zcela ovládlo, když se zločinec znovu stavěl na nohy a chystal se opět zaútočit. Muž měl obličej zbrocený krví prýštící z mnoha míst, na kterých se mu hluboko do masa zařízly úlomky skla. V očích mu žhnulo rudé světlo nepříčetného hněvu. Už to nebylo zabíjení pro pouhých pár zlatých, to bylo Osamělému Vlkovi jasné, teď šlo o pomstu – nikoli za jeho padlé společníky, ale kvůli tomu, že sám ztratil důstojnost.

Muž odstrčil zrádce Osamělého Vlka hřbetem jedné své masité ruky a jistým krokem zamířil vpřed. Malá očka v prasečím, zjizveném obličeji, se mu třpytila touhou po zabíjení. Hrot jeho ostře zahnuté šavle se zdál být neskutečně ostrý. Z uzlovitých svalů na předloktích se mu řinul pot. Na tak těžkého člověka se pohyboval s neuvěřitelnou lehkostí. Osamělý Vlk si znovu všiml, že je to zdatný nepřítel.

Rychle se vrhl na stranu a opsal mečem oblouk směrem dozadu, kterým chtěl muži proříznout břicho.

Zlosyn instinktivně nastavil šavli zespodu, aby jí úder odrazil. Síla nárazu obou čepelí brněla Osamělého Vlka v celé paži.

Pak šavle dopadla pohybem rychlejším, než jaký by se dal postřehnout pouhým okem, a Osamělý Vlk cítil, jak mu ze sevřené ruky vyráží meč. Zbraň s rachotem dopadla do vzdáleného rohu ponuré místnosti.

Osamělý Vlk musel čelit dvěma nepřátelům. A teď byl ozbrojený už jen dýkou.

Zdálo se, že vzduch naplňuje přerývaný dech útočníků. Ve slabém světle se čepel šavle chtivě a smrtelně zaleskla.

Zrádce Osamělého Vlka se znovu zachechtal.