Pablo Escobar byl takový Robin Hood s nosem od bílého prášku. Chudina Kolumbie ho zbožňovala, především lidé z jeho milovaného Medellínu. Viděli v něm spasitele, člověka, který jim pomůže ze slumů na výsluní, a byli proto ochotni tolerovat jeho drsné praktiky, pomocí kterých likvidoval konkurenci i příliš horlivé policisty. Velká část z nich ale procitla, když Pablo nedokázal udržet svoje vražedné choutky na uzdě a začal se projevovat jako prachsprostý terorista. Narkobaron, který se málem stal prezidentem Kolumbie, postupně získal status nežádoucí a jeho konec byl hořký jako řezaný koks.

Narcos
Autoři Fel Barros, Renato Silva Sasdelli
V ČR distribuuje Blackfire
Počet hráčů 2–5 hráčů
Časová náročnost 75–100 minut
Vhodné od 18 let
Jazyková závislost Česká pravidla, české texty na komponentech
Rok vydání 2018
Pořadí na BoardGameGeeku 3 735. (celkově)
Mechanismy Semi-kooperativní hra, pohyb po území, tajný pohyb po mapě

U designérského stolu Narcos se potkali dva začínající designéři, Fel Barrios (na kontě má jednoduchou karetku Lotři, která u nás vyjde co nevidět) a Renato Silva Sasdelli. Jejich nejnovější dílo je velmi ambiciózní kousek, který tematicky čerpá z veleúspěšného seriálu z produkce Netflixu. Jak se jim dílo povedlo?

Naháněcí hry (schválně se vyhýbám výrazu „honící“) jsou poměrně okrajová záležitost, ale v posledních letech se k nám dostalo několik variací na toto téma. Vzpomeňme na výborné Běsnění Drákuly či nedávný výlet do Středozemě v Honbě za Prstenem. A pokud se podíváme ještě více do historie, vykoukne na nás Scotland Yard a jeho kopie Fantom staré Prahy nebo kopie kopie Šalingrad.

No, to jsme se dostali do kategorie Lehký bizár, takže zpět k Narcos. Impérium Pabla Escobara (El Patrón) zažívá zlaté období, peněz je tolik, že neví co s nimi, hlad bohatých Američanů po tom, prohnat si nosem pořádný materiál, je neutuchající, ale na obzoru se již začínají objevovat problémy. Konkurence sílí, v zemi operují agenti z USA, místní policisté už také nejsou ořezávátka, která by si Pablo mohl koupit za pár pesos. Chopíte se otěží jeho kartelu, nebo se mu radši pokusíte zatnout tipec?

Narcos je hra typu semi-koop, jeden z hráčů hraje za Pabla (nelze vynechat, hra nemá žádný AI režim) a jeden až čtyři protivníci si rozeberou celkem čtyři frakce, které se ho snaží dopadnout. Na výběr jsou agenti DEA (protidrogoví Amíci), kolumbijská policie, konkurenční kartel z Cali a nesourodá skupinka konkurentů a odpůrců Patróna s názvem Los Pepes. Patrón má zase k dispozici sedm svých pohůnků s tím, že složení jeho party může být pro každou hru trochu odlišné. Každý má svoje vlastnosti (případně speciální akce), kterým je potřeba přizpůsobit taktiku při hraní za Pabla a frakce.

Hra se odehrává na mapě Kolumbie rozdělené do tří regionů, jednotlivá políčka jsou buď města (včetně několika měst s letištěm), nebo farmy. Pablo se na úvod hry schová na jednom z políček a v tu chvíli začne ten pravý hon na narkobarona. Obě strany se na tahu střídají, hraje vždy Pablo a po něm nějaká frakce, dokud se nevystřídají všechny. Pak fáze končí, dojde k menšímu restartu hry (Pablo se odkryje a provede přesun) a jede se odznovu.

Pablo má dvě možnosti jak partii ovládnout. Buď se díky růstu slávy stane presidentem Kolumbie, nebo splní tři úkoly. Hraje prostřednictvím svých sicarios, které umisťuje na mapu a zadává jim úkoly několika typů. Důležitá je tak výstavba kokainových laboratoří (na farmách), aby měl co pašovat, sběr kokainu a jeho expedice ze země přes letiště, blokace měst, ať to nemají lovci moc lehké, vyhrožování lovcům (plata o plomo?) plus dalších několik speciálních akcí, které mu pomáhají při ukrývání, nebo nějak penalizují lovce. V každém svém tahu má Pablo možnost hrát jedním sicariem až dvě akce.

Oproti tomu lovci mají na každý takový tah dvě figurky a s každou z nich provádí jednu akci. Počet tahů je tedy v podstatě srovnatelný. Akce lovců umožňují kazit Pablovy plány, likvidovat jeho laboratoře, zvrátit blokaci měst, zajímat sicarios a stahovat smyčku kolem jeho krku. K tomu slouží prohledávání mapy (region, typ pole, vzdálenost) a pokus o dopadení. Se svými akcemi musí lovci nakládat obezřetně, mají jich omezený počet na kolo. K tomu jsou ještě limitováni akčními kartami s čísly od 1 do 4, které určují buď sílu akce, nebo to, kterou z akci mohou provést.

Na straně lovců je klíčová domluva a koordinace. Pablo totiž tahá za delší konec provazu, a pokud bude některá z frakcí jen bezmyšlenkovitě lítat po plánu, můžou si lovci nechat zajít chuť na dopadení Patróna. Pokud ale budou postupovat systematicky, tu Pablovi zničí farmu, tu mu zablokují město, odpraví sicaria a navrch zjistí, v kterém regionu se skrývá, bude u Escobarových doma pěkně horko, protože hlava rodiny pozná, co je to strach o vlastní svobodu, potažmo život.

Pocit ze hry za Pabla a frakcí je výrazně odlišný. Na jedné straně znalost všech pozic, spojená s téměř paranoidním strachem z objevení, který je kompenzovaný různými možnostmi sabotáží a úhybných manévrů. Na druhé straně osmičlenná mašinerie, která pokryje velkou část mapy, ale poslední krůček musí udělat naprosto precizně s trochou pověstného štěstí. Navíc, podobně jako v životě skutečného Pabla Escobara, nestačí narkobarona chytit jednou. Až při druhém odhalení jeho úkrytu se mohou lovci zaradovat. Ale nestihne do té doby Pablo splnit své tři úkoly, nebo získat tolik slávy, že se stane presidentem?

Jako příznivci seriálu se mi moc líbila vizuální stránka, design karet a figurek, stejně jako atmosféra, která přispívala k pohlcení hráčů do spárů partie. Na obou stranách je pořád o co hrát, napětí se udržuje v průběhu celého honu. Hrát za Pabla je náročnější, vyžaduje to hodně soustředění a alespoň základní znalost karet a mechanismů, proto doporučuji nesvěřovat tuto roli někomu, kdo hraje hru úplně poprvé (máte-li na výběr). Za lovce jde o příjemnou týmovku, která ovšem s blížícím se koncem hry (jak lovcům dochází čas a Pablo nabírá slávu a plní úkoly) získá na hektičnosti a pocitu marnosti, když se vám nebude dařit šlapat Escobarovi na paty. Nelze totiž stíhat vše, pokud Escobar nehraje vyloženě špatně, vždy bude mít na herním plánu nějaké sicarios, farmy a blokády, je prakticky nemožné mu vymazat všechno. Cílené a promyšlené útoky a dostatečná péče věnovaná pátrání, to je recept na úspěch lovců.

Narcos jsou oficiálně pro dva až pět hráčů, s čímž bych souhlasil až na jednu velkou a jednu malou výjimku. Začneme s varováním čemu se vyhnout: nehrajte Narcos ve čtyřech lidech! Čtyři frakce na tři lidi, to prostě matematicky nevychází. Jedna zbyde jako plonková (nelze ji vynechat) a buď hraje někdo za dvě, nebo ji ovládají všichni hráči. Zdá se to jako zbytečná výtka, ale pocitově hra ve čtyřech Narcos v našich očích ublížila. Druhá, menší výtka se vztahuje ke hře v pěti. Hrát se tak dá, jen je pak pro jednotlivé lovce partie pocitově zdlouhavější a ze čtyř lovců až příliš snadno vykrystalizuje jeden alfa hráč. Nejlepší zážitek poskytuje hra ve dvou (Pablo vs. zbytek světa, ideální na herní večer v páru) a ve třech (Pablo vs. dvojice, která se jednoduše domluví, zároveň může sdílet informace a strategii, což přidá na zážitku).

Při srovnání s další nahánečkou od Blackfire, Běsněním Drákuly musím uznat, že obě hry nabízí dostatečnou porci inovace a každá je zábavná svým způsobem. Největší rozdíl je, že oproti Běsnění Drákuly se v Narcos odehraje mnohem méně tahů, vše je rozvážnější a je třeba tahy více promýšlet. Navíc stačí Pabla odhalit (dvakrát) a je vymalováno, v Běsnění jsme museli Drákulovi potrhat plášť a rozštípat regenerační rakev.

Narcos vstupovali do mé herní svatyně s malým handicapem, z počátku jsem totiž tento počin obviňoval z parazitování na známé značce. Po krátkém soužití a několika partiích za Pabla i frakce ale musím říct, že se hra povedla a moc nechápu, že se ze strany původního vydavatele „těší“ v podstatě nulové podpoře. To je ale asi dáno tím, že CMON prostě chrlí příliš moc her na to, aby se jim jednotlivě mohli více věnovat. Narcos mohou spoustu lidí odradit kvůli svému tématu, zapřísáhlí odpůrci naháněcích her to stejně nejspíš zabalili hned po třetím odstavci, někdo by mohl říct, že Pablo vyhrává až příliš často, ale co. Důležité je, že Narcos prostě výborně baví. Pro ty ostatní, tedy pro mě a další spoluhráče, jde tedy o velmi příjemný výtvor, který si zaslouží své místo na slunci. Pokud jste navíc příznivci vynikajícího seriálu, můžete hru považovat za úplnou pecku.

VERDIKT
Hra na kočku a myš s nejslavnějším narkobaronem všech dob je plná drog, mafiánských praktik a všudypřítomného pocitu paranoie. Hutná atmosféra je podporována vychytanými mechanismy a povedeným vizuálem.