Představte si zemi, kde lidé žijí v městských státech jako Irluginne nebo Glegennord v moderní civilizaci ne nepodobné té naší a užívají si jejich výhod. Na své druidské předky už dávno zapomněli. Pak se ale na venkově začnou ztrácet ze spíží potraviny, a následují nevysvětlená zmizení buclatých dětí, obvykle za podivné bouře. Úřady jen mlží a bulvár má konečně o čem psát, ale kromě nových zámků na dveře s tím nikdo nic nedělá. Teprve až záhadní mackové dobydou Glegennord i s jeho Muzeem výživy, hlásajícím zdravý životní styl v podobě štíhlé linie, lidé si konečně vzpomenou na město Čumaliva a jeho potomky bájných druidů, kteří by možná mohli pomoct proti doslova „macaté“ hrozbě.

Autoři: Jana Rečková a Jiří Dluhoš

Doslovy napsali Jiří Dluhoš a Josef Pecinovský.

 

Ukázky z knihy

Na stole se ocitly talíře, hrnky, misky a příbory. Matias poděkoval chlapci, který mu podal vysokou sklenici, a upil z ní. Byl to nějaký neznámý koktejl z mléka, čokolády a ještě čehosi, a když se do něj člověk pustil, nemohl přestat, dokud ve sklenici zbývala jediná kapka. Potom přišel předkrm, měkké kousky v křupavé karamelové skořápce na malém talířku. Matias nepoznal, co to je, ale bylo to moc dobré. Až když měl talířek prázdný, všiml si, jak na něj ostatní koukají. Přátelsky, to ano, ale přitom trochu potutelně.
„Co to bylo?” zeptal se.
„Po tomhle budeš rozumět řeči zvířat,” odpověděl mu kluk vedle něj a všichni se rozesmáli.
„Huš!” sykla Alája. “Z nováčků si vždycky utahují,” vysvětlila Matiasovi. „Nenech si tím kazit chuť, teď teprve přijde pořádné jídlo!”
A přišlo. Matias si myslel, že toho spořádá celkem dost, aspoň jeho táta se vždycky divil, jak se to do něj vůbec vejde, ovšem tady kolem něj seděli fakt Jedlíci, i s tím velkým J.


„Poslouchejte,” ozval se Frank trochu popuzeně, protože pořád ničemu nerozuměl a ředitelovy odpovědi mu připomínaly spíš hádanky než poctivá vysvětlení. “Co jsou vůbec zač, tihle Jedlíci? Démoni, lesní příšery, baculaté děti, upíři? Hm?”
Shverio se zatvářil znechuceně. „Už zase abych dělal zvěstovatele zkázy! Proč si lidé nikdy nic nepřečtou? Proč se aspoň občas nemrknou na Síť a nedají si dvě a dvě dohromady?”
Přitáhl si křesílko k Frankovi a naklonil se k němu: „Abych to shrnul. Macky jsme vytvořili my sami. Jsou produktem naší vlastní blbosti.”


„Rovně,” uslyšel macek za volantem tichý hlas. Napůl se otočil, ale pohyb nedokončil, protože poznal Paula, který zadním okénkem prostrčil hlavu do kabiny: „A všichni nadnášejte, co to dá! Pojedeme přes řídký prostor.”

Albinovi přeběhl mráz po zádech. O tomhle už něco slyšel, ostatně viděl, jak to Paul dělá, tam v té mezeře ve valu. Bylo to… ošklivé. Jo, asi takhle ošklivé… Už jsme v tom. Jako by jeli po vatě. Kdyby to aspoň byla ta cukrová, růžová, nesmyslně sladká a jinak skoro bez chuti, jen s tou nádhernou cukrátkovou barvou, ne tenhle našedlý, rozbředlý blivajz, který auto jenom hladí koly a drží se ho čistě proto, aby neztratilo směr. Albinovi činilo potíže rozeznat, kde je nahoře a kde dole; jeho smysl pro vnímání gravitace se momentálně porouchal, a zvonilo mu v uších. Bubnovalo. Nízký tlak vzduchu, málo kyslíku, vysvětloval sám sobě trpělivě, a připadal si jako totální blb. Když ale to, co Paul provádí s prostorem, je něco jako vyšší mackovská? Na to prostě každý nemá!