Adrian Tchaikovsky stojí za fantasy sérií Stíny vědoucích, jejíž první tři díly byly přeloženy také do českého jazyka. Jeho nejnovější kniha ovšem opouští toto univerzum a vydává se do zcela jiných vod. Původem polský rodák se nyní zaměřil na žánr sci-fi a ve své knize Děti času zavede čtenáře do daleké budoucnosti, ve které je lidstvo na vrcholu pomyslného potravního řetězce vesmíru a kolonizuje jednu planetu za druhou.

A že na to jde Tchaikovsky pěkně zhurta. Hned od prvních vět zavede čtenáře do hlubokého vesmíru, kam je vyslána skupinka vědců, aby započala teraformaci planety Simiana. Vůdčí osobností této skupiny je doktorka Avrana Kernová, pro niž je tento projekt smyslem života a sama se považuje za jeho duchovní matku. Na povrch Simeony má být dopraven sud s opicemi a nanovirem, který má z těchto primátů v průběhu generací učinit inteligentní bytosti, v podstatě novou rasu. Plán však nevyjde tak, jak si doktorka Kernová představovala – na planetu sice dopadne nanovirus, ovšem zásilka primátů je nenávratně ztracena ve vesmíru…

Po tomto entrée se děj přesune o několik stovek let dopředu. V této daleké budoucnosti sice lidstvo disponuje velmi vyspělými technologiemi, nicméně jedna z mála věcí, jež lidé od svých prapočátků nedokázali pozvednout, je jejich myšlení. Po roky trvajících válkách mezi znepřátelenými frakcemi je Země téměř zničena a ve vesmíru se pohybuje několik málo korábů se zbytky přeživších lidí, které mají za úkol najít nějakou obyvatelnou planetu a začít tam nový život. Jedna z těchto novodobých vesmírných arch jménem Gilgameš v pustém vesmíru zachytí právě signál planety Avrany Kernové. Jenže ta není tak opuštěná, jak by se mohlo zdát.

Ano, tušíte správně – Děti času obsahují dvě souběžné dějové linie. Jedna z nich sleduje osudy posádky Gilgameše a ta druhá vás zavede do říše hmyzu. Ačkoli sud s opicemi zmizel někde ve vesmíru, nanovir přece jen našel své hostitele v podobě pavouků žijících na planetě. Když jsem po pár desítkách stran narazila na kapitolu, v níž pavoučí samička Viola ve spolupráci se samečkem Fabianem zabije brouka, byla jsme z toho poněkud rozpačitá a ani pár následujících kapitol popisujících vývoj hmyzí civilizace mi na důvěře nepřidal. Postupem času jsem si ale pavoučí společenství zamilovala, a nakonec jsem jejich kapitoly četla mnohem raději než ty s lidskými protagonisty. Je totiž naprosto fascinující sledovat, jak se postupem času vyvíjí technologie pavouků a jak se funguje jejich – matriarchální – společnost.

Posádka Gilgameše ve své dějové linii řeší hlavně to, jestli se vydat na planetu Kernové i přes výhrůžky doktorky, že je v tom případě zničí, nebo jestli dále bloudit vesmírem s mizivou naději na nalezení jiné planety. Na palubě Gilgameše tak dochází k více či méně pravidelným vzpourám a rebeliím, ukládání posádky do několik desítek let trvající hibernace, a tak pořád dokola. Přibližně do poloviny knihy je to zajímavé, potom ale tomuto kolotoči začal docházet dech, a navíc neustálá změna za kormidlem znesnadňovala orientaci v tom, kdo je kdo. Na konci „lidských“ kapitol jsem byla ráda, když jsem si v hlavě ujasnila, kdo momentálně kope za čí stranu, a těšila jsme se, co nového se zase stalo v říši hmyzu.

Zároveň si ale říkám, jestli to nebyl tak trochu autorův záměr. Na jedné straně totiž sledujeme vzestup jedné civilizace, jež vyrostla doslova na zeleném kopci a na té druhé jsme svědky úpadku kdysi mocného lidstva. A musím přiznat, že posledních několik desítek stran jsem četla jedním dechem nezávisle na tom, kde se děj zrovna odehrává. Závěr je snad trochu předvídatelný, ale to knize klidně odpustím.

Děti času jsou psány čtivě, a přestože obsahují několik nudnějších pasáží, dojem z nich mám pozitivní. Líbila se mi hlavně dějová linka s pavouky a smekám autorovi za jeho nápaditost při vymýšlení pavoučích technologií. U kapitol sledujících osudy přeživších příslušníků lidské rasy je můj dojem přesně opačný, zatímco zpočátku mě bavily více, zhruba v polovině knihy začaly ztrácet dech. Fanouškům sci-fi literatury se se Tchaikovského dílo jistě líbit bude, stejně tak jako těm, kteří se rádi zamýšlí nad tím, co vlastně chtěl autor svou knihou říct. Tento titul totiž patří přesně k těm, které ve vás budou ještě nějakou chvíli po přečtení rezonovat.

Název: Děti času
Autor: Adrian Tchaikovsky
Nakladatel: Triton, 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
ISBN: 978-80-7553-482-8
Vazba: Vázaná
Počet stran: 408