Představovat Mílu Lince čtenářům fantastiky je pověstným nošením dříví do hvozdu. Tento neúnavný propagátor knihoven, literatury (té fantastické zvláště), organizátor kurzů tvůrčího psaní a střelec Regimentu zemské hotovosti je všeobecně známou postavou mnoha akcí, v nichž hraje významnou roli. A všichni ví, že píše. Pokud ale někdo dosud jeho dílo dosud nečetl, s vydáním třetího románu s názvem Když se pohne les, se tato mezera stává velmi bolestivou.

Mladý panoš Jan Boček z Bočkova to nemá vůbec lehké. Ženy mu k nohám nepadají, po pitce bolí hlava a bitky také nevyhrává levou zadní a dost bolí. Prostě vše je jinak než se píše v hrdinských eposech. To se však změní po pořádné hrdinské výpravě.

Když je jeho pán rytíř Vojtěch pověřen výpadem do Černého hvozdu, Jan Boček je stejným dílem nadšený, jako vyděšený. Jak se hned po vstupu pod zelený příkrov zlem prostoupených stromů ukáže, druhý pocit byl ten pravdivý. Cesty mizí přímo pod kopyty koní, smysly jsou zmámené, stíny ožívají a z temných děr vylézají pokřivenci. Tito kdysi dávno živý lidé se změnili vlivem temné magie Černého hvozdu v bezduché bestie, toužící roztrhat vše civilizované na kousky.

Po krvavém boji se podaří přímo z podzemního doupěte pokřivenců vyrvat hnusnou sošku, která se zdá být jedním z mocných artefaktů temného čaroděje ovládajícího celý hvozd – Vidoucího. Zběsilí zoufalý útok bestií při návratu tuto myšlenku jen podporují. Jenže co když není vše jak se zdá? Co když je to jen hra? Temný hvozd přece tak rád mámí smysly.

Když se pohne les je třetím samostatným románem Míly Lince ze světa Temného hvozdu. Bez obalu můžeme směle říct, že i románem nejlepším a čekat těch šest let se opravdu vyplatilo.

Čím se autorovi texty honosí je do nejmenšího detailu zmáknuté prostředí. Ne nadarmo je autorem i publikací Středověký svět I a II, v kterých pro autory sesumíroval základní informace o prostředí středověkých měst a venkova. Svět Temného hvozdu to je prakticky středověk v české kotlině. Nemáme tady sice žádné z našich měst, a jména sousedních království a císařství bychom na středověkých mapách hledali taky marně, ale jména jako Svinibrod a Kozí hrádek nenechávají nikoho na pochybách, kde se autor inspiroval. A je to středověk jak vyšitý – postavy klejí, mají víc slabostí, než silných stránek, v parném létě město smrdí a jedna sečná rána může po infekci i zabít.

Za mě osobně mohu říct, že v předchozích románech mi přišla pozornost na prostředí až na úkor postav a potažmo i příběhu. Jak se autor vypisuje, tak postupně této neřesti ubývá a soustředění na děj posunuje poslední Lincův román na pomyslný piedestal jeho nejlepšího díla.

Děj výborně odsýpá a na atmosféře celé knihy se podílí nejen autorova zběhlost v historii, ale i to, že zlo konečně vylezlo na světlo. Tušená hrůza tak občas nabírá jasných ani o trochu méně děsivých kontur. I když se nakonec podaří Temnému hvozdu ubránit, je to vítězství s nejen mírnou pachutí na patře. Příliš dobrých lidí je mrtvých. Ti co se tvářili, že se změnili, tak se nezměnili ani zbla. Morálka lidí utržila pořádný šrám. A temný hvozd? Pro toho je utržená rána jen drobný zářez v krví prosycené kůře.

Třetí a jednoznačně dosud nejlepší román z prostředí Temného hvozdu odsýpá a po dočtení budete mít chuť si nejen zopakovat první dva ale jít i troubit s taxíkáři Mílovi Lincovi pod okna knihovny. Protože po šesti letech jsme čekali něco a místo toho dostali NĚCO.  To ale nestačí. Chceme víc! VÍC!!!

Název: Když se pohne les
Autor: Míla Linc
Obálka a ilustrace: Jana M. Šouflová
Vazba: brožovaná
Vydavatelství: Straky na vrbě 2017
ISBN: 978-80-87364-78-0
Cena: 250Kč

Vít Martin Matějka