Anotace

Sedmnáct let uplynulo od chvíle, kdy OSN schválilo bombardování Prahy. Katastrofu to neodvrátilo. Agresivní parazit pohlcuje zbytky zdevastované civilizace a proměnil krajinu v Nachové pustiny. Tomáš dosud žil v relativním bezpečí jedné z posledních výsep Čech. To se však mění s nečekaným objevem, kvůli němuž se musí vypravit do zamořených končin plných krvelačných biokonstruktů a fanatické frakce Proměny. Žádné nebezpečí není ale tak hrozné jako Lovec. Muž, jenž zná o původu zkázy děsivou pravdu, a který je Tomášovi v patách.

Michal Sirotek (1986)

Vystudoval grafický design a v současnosti pracuje jako grafik v nakladatelství CNC. Literaturu má rád všeobecně, v žánru fantastiky preferuje kyberpunk, postapo a horor s důrazem na barvité charaktery a temnější ladění. Debutoval povídkou Jen prach v časopise XB-1 (03/2012). Od té doby v tomto magazínu publikoval řadu textů a přispívá svými recenzemi. Kratší práce mu vyšly i v časopise Pevnost. Jeho povídky se několikrát umístily na horních příčkách soutěží Daidalos, Vidoucí, Cena Karla Čapka. Jeho texty lze najít i ve sbornících Mlok Jiřiny Vorlové. V současné době pracuje na detektivním sci-fi románu z českého prostředí a věnuje se digitální kresbě. Autorovu tvorbu lze sledovat na FB stránce.

Info o knize

Napsal: Michal Sirotek

Žánr: sci-fi, postapokalyptická, akční

Počet stran: 223

Doporučená cena: 159 Kč

Obálka: Michal Sirotek

Nakladatel: E-knihy jedou, 2018

Formáty: EPUB, MOBI, PDF

ISBN: 9788075894748, 9788075894755, 9788075894762

Trailer

Ukázka z knihy

Na krajinu se snášel soumrak a obrysy ztrácely ostrost. Déšť sice ustal, ale po obloze se dál honila temná mračna. Vzduch voněl po dešti, chladně a svěže. Po jejich pravici se rozkládaly kopce. Dříve tu býval park, během let však lidé pokáceli a spálili všechen místní porost. Okolí Sedmičky se změnilo v pustinu bez jediného výhonku trávy. Mrtvé město zelení naopak hýřilo. Po Proměně se příroda vrátila i do ulic, prorostla cihlami domů i chodníky, kořeny popraskaly beton a zničily silnice.

Brzy narazili na další loutky. Bylo jich asi dvacet a všechny pomalu kráčely městskou třídou neznámo kam. Co s nimi Zdroj zamýšlel, se nedalo určit. Když je v napjaté tichosti obešli, světla karantény se už ztratila za troskami budov. Pokračovali prázdnými ulicemi mezi vraky aut, ale ostatky mrtvých viděli jen výjimečně. Většina těl za ty roky zmizela, protože Zdroj našel využití pro většinu biologického materiálu. Jen tu a tam se ve vysoké trávě bělala žebra, vzhůru trčící hnáty a rozšklebené lebky. Tomovi se do hlavy vetřela myšlenka, že to tu dříve bývalo jiné. Více barev, více hluku, méně zeleně. Motory aut, lidské hlasy a dětský smích. Ačkoli mu to přišlo zvláštní, pořád si to pamatoval.

Po levici se objevilo kolejiště ústící k vlakovému nádraží. Bylo vidět za prvními ploty ostnatých drátů. Samotná budova byla rozvalená, sesunutá na stranu, jako by se do ní opřel nějaký obr. Střecha se částečně propadla dovnitř.

Loutky, které tam byly, už nemohli obejít a nemohli je ani postřílet, protože by tím přilákali z okolí další. Ivo vytáhl železná pouta a přicvaknul Toma levou rukou k zábradlí.

„Hezky tu počkej.“

„Děláš si prdel!“ zaječel Tom.

Řepa máchnul mačetou na prázdno a pak i s Ivem zaútočili. Nestvůry se na ně vrhly střemhlav. Švihaly drápy a cvakaly zuby. Naostřený kov je posekal a rozpáral, a i když se dostaly blízko a jednou Iva dokonce dráply do vesty, nakonec hromotluci obě obludy udolali.

Problém s mrtvými loutkami tkvěl v tom, že pokud nebyly okamžitě spáleny, Vlákna našla způsob, jak jejich biologickou hmotu znovu začlenit do svého organismu. Obvykle je další biokonstrukty rozmělnily a připojily k Uzlům.

Ty se dělily na dva druhy: samičí – tedy šířící spory a samčí, které vytvářely v síti Vláken pevné body, na něž byly loutky připojeny.

Rychlost růstu šlahounů se úměrně zvyšovala se stářím loutek. První dny po proměně nebyly příliš nebezpečné, ale za pár týdnů už mohly chodit zcela volně, aniž by se jejich šlahouny zamotaly nebo někde zasekly.

„Tak, kde to je?“ promluvil Řepa udýchaně, oči upřené na další netvory, kteří se k nim nemohli dostat kvůli drátěnému plotu.

„Nejdřív mě pusťte!“ zalomcoval Tom želízky.

„Nejraději bych tě tak nechal,“ zachechtal se Ivo, ale pak klíčkem pouta uvolnil.

Tomáš moc dobře věděl, že Oliver neposlušnost nepromíjí. Až budou mít v ruce, pro co přišli, klidně to udělají. Možná si z něho pro pobavení ještě před smrtí odříznou nějakou trofej. Parádní vyhlídky…

„Takže?“

„Je to vevnitř.“

 

Bylo tam šero. Světlem baterek projížděli chladný prostor: povalený detektor kovu, prohnilé lavičky i rozbitou digitální tabuli, která ohlašovala příjezdy a odjezdy vlaků. Stěny pokrývalo množství vyrytých vzkazů. Zanechali je tady uprchlíci svým blízkým.

Jarce Čermákové: Milujeme tě, srdíčko, a vždy budeme! Táta a máma

Kateřino, dostaň se ke mně! Mám zbraně a jídlo. Společně to přečkáme, slibuju! Honza.

„Támhle,“ ukázal Tomáš k jedné zborcené zdi, kde byla kopa sutin.

Řepa pokynul Ivovi: „Hlídej dveře.“

„Vytáhni to sám a žádný levárny,“ vyzval Toma vousáč.

Tom by lhal, kdyby tvrdil, že nemá naděláno v kalhotách. Takhle vyděšený se naposledy cítil snad jen, když utíkali s tátou do bezpečné zóny… a to už bylo sakra hodně let.

Nohy měl těžké jako olovo, mysl se mu změnila v rozbouřené moře, které nedokázal usmířit. Začal se pomalu přehrabovat v sutinách. Cítil, jak mu Řepovy oči vypalují díru do temene. Ve skrýši bylo několik věcí, ale Tomovi přeskakoval zrak jen mezi kulatým předmětem zabaleným v látce a ručním granátem. Ucítil na zádech studenou stružku potu, která ho dráždila jako plazící se housenka.

„To je ono?“ zabručel Řepa, když se mladík otočil.

Tom otevřel ústa, ale neodpověděl. Ze tmy se totiž vynořily dva lidské stíny. Jeden se objevil za Ivem a s kovovým cvaknutím pojistky mu přiložil hlaveň samopalu ke spánku. Druhý protnul tmu paprskem laseru, který v podobě rudé tečky přistál Řepovi na hrudi. Cizinci měli na tvářích plynové masky.

„Nikdo ani hnout!“ proletěl halou povel, řezavý jako zuby motorové pily.

 

***

 

Tom byl překvapený stejně jako ostatní. Za daných okolností by takovou situaci možná i uvítal, protože mu poskytla příležitost k útěku. Jenže to mělo háček. Omračující granát v úkrytu, který těsně před tím odjistil. Ta hračka měla časovač a Tom ho už dřív pro případ nouze nastavil na třicet vteřin. A jak si tak v duchu počítal, zbývaly právě teď poslední okamžiky do exploze.

Navzdory nebezpečí zariskoval, vrhl se k zemi a zakryl si uši dlaněmi. Pomohlo to, ale ne natolik, aby ho detonace neotupila. V uších mu třeštil pískot a před očima se mihotaly hvězdičky. Když se mu zrak vrátil, uviděl, že se všichni válejí na zemi. Popadali jako kuželky. Ivo se probral nejdřív. Trhnutím zvedl hlavu a probodl Toma vytřeštěným pohledem.

Mladík sebral kulatý disk, který mu vypadl z ruky, a vrhl se po Řepově samopalu. Příliš pozdě. Z Ivovy brokovnice zaduněla rána. Projektily jen náhodou minuly cíl a proměnily za Tomovými zády kachličkovou stěnu v oblak střepin.

Mladík popadl samopal, ale když ho chtěl zvednout, ucítil odpor. Řepa trhl zbraní k sobě. To už se Ivo zvedal a nabíjel do komory další brok. Záhy se pohnul jeden z maskovaných. Ivo ho chtěl odrovnat, neznámý po něm skočil a strhl jeho zbraň stranou. Výstřel udělal díru do stropu a pokropil dvojici sprškou sutin.

Tom neváhal, vyrazil z haly nejbližší chodbou. Při běhu si matně všiml, že to Řepa kropí samopalem po muži, co je okřikl, a že rvačka s Ivem pokračuje. Nevšímal si toho. Instinkt mu radil utíkat, co mu síly stačí.

Nezvolil dobře. Strop se před ním skláněl až k podlaze a tvořil neproniknutelný zával. Kdesi za sebou uslyšel křik a další výstřely. Po pravici uviděl dveře. Vyrazil je a… málem se zřítil do průrvy. Celá místnost byla pobořená, otevíraly se před ním rozvaliny suterénu.

Blížil se k němu dusot nohou. Schoval se za roh, zády přitisknutý ke zdi a připravený k útoku. Kdyby byl ten muž menší, trefil by ho loktem do brady, nebo do nosu. Jenže Řepu úder zasáhl do klíční kosti. Zavrávoral jen na okamžik, v další vteřině se už oháněl opěrkou automatu. Ani ruce nedokázaly Toma uchránit drtivého úderu, který s ním otřásl a vyrazil mu dech. Poklad mu vypadl z ruky a odkutálel se pryč.

Řepa znovu udeřil. Tom trhl hlavou ke straně, ucítil závan vzduchu a strach, který se mu zakousl do hrudi. Následný kopanec kanadou ho odpálil zády ke stěně. Sevřela ho bolest, tělo však produkovalo adrenalin. Díky tomu se s křikem vrhl vpřed a vrazil koleno Řepovi mezi nohy. Samopal spadl na zem.

Vousatého plešouna to nezastavilo. Pěst, která Tomovi přistála na lícní kosti, ho zpola otočila. Další ho zasáhla pod okem a poslala vrávoravě nazpět. Před očima mu zatančilo tisíc hvězdiček. Noha mu začala klouzat přes okraj díry. To, co udělal, byl jen reflex. Zašmátral naslepo rukama a něčeho se chytil. Byla to Řepova vesta.

Když začal padat, strhl obra sebou. Průrva měla podobu prudkého svahu z betonu a kovových trubek, po kterých se v kotrmelcích zřítili dolů.

Při dopadu si vyrazil dech a chvíli v šoku zíral do popraskaného stropu. Na krku mu ležela Řepova zpocená paže a někde za svou hlavou slyšel jeho chraplání. Několikrát se zhluboka nadechl a s překvapením se dusivě zakuckal. Vzadu na patře a jazyku cítil nezvyklou hořkost, nepříjemnou ale matně známou příchuť. Mozek mu začal opět pracovat a zděšením se mu rozšířily panenky. Uvědomil si, co vdechuje.

Na dně propasti byl nevelký Uzel s rozvířenou vrstvou vláknových spor, které poletovaly vzduchem, a které nyní každým nádechem vstřebával do plic! Jako by se mu žíly na krku rozšířily, i krev měla najednou naspěch. Naplnil ho pocit hrůzy tak strašlivé, že ji nedokázal přirovnat k ničemu z minulosti. Musí se okamžitě zvednout! Hlavně nedýchat!

Svaly ho bolely, ve spáncích mu třeštilo a před očima měl mlhu, ale vydrápal se na lokty. Zdvihl hlavu jen pár centimetrů nad prašným povlakem. Chroptění, které ještě před chvílí slyšel, umlklo. Řepa neměl takové štěstí jako on. Narazil hrdlem do ostrého kusu trubky. Ležel nehybně v posmrtné křeči a oči upíral do stropu.

Tom se pokusil vstát. Jen nesmí omdlít. Rozhlédl se po mračnu spor. Rozhodně nesmí omdlít! Jenže se mu nepříjemně sevřela hruď a na okraji zorného pole se objevilo černo. Pak ho polkla tma.

 

***

 

„Hej!“

Ostré okraje betonu ho tlačily do zad.

„Probuď se!“

Nevěděl, komu ten tlumený hlas patří, ale přinutil ho zvednout víčka.

U okraje průrvy stála vysoká postava.

„Zůstaň vzhůru!“

Snažil se soustředit, dýchat klidně a co nejméně, přemýšlení mu však dělalo potíže. Proto si jen matně uvědomil, že se neznámý snesl k němu a nazdvihl mu hlavu. V tom okamžiku už opět ztrácel vědomí. Byl si však jistý, že si pro něj přišel anděl.

***

 

Nebyl to anděl.

Andělé – alespoň v Tomových představách – měli zlaté vlasy a půvabné obličeje. Tenhle měl zjizvenou tvář, ohnivě rudé vlasy a jen jedno oko. Každý krásný sen jednou končí, kamaráde. Ten, kdo ho zachránil, byla nějaká holka. Dobrá, možná to nebylo tak líbezné, jak si přál, ale pořád tu zůstávala jedna nevyvratitelná skutečnost. Byl naživu.

Alena Glauderová

About The Author