Jezdec se pomalu blížil k trojici mužů stojících u obrovské brány. Jednalo se o hraničáře. Nebyli však jediní. Dalších dvacet bylo rozmístěno na kamenných hradbách a hledělo na druhou stranu.

Dostal se k velké hraniční pevnosti, jež patřila pod Kantagar a měla zabraňovat přecházení větších skupin z Království Pěti. Zbudována byla po velké bitvě, jež se konala právě tady, ve Vitrylském průsmyku, v jediném místě, kde jste pro přesun přes hranice nepotřebovali překonat velké pohoří Regregat. Z tohoto důvodu byly hradby tak vysoké a široké. Aby to nestačilo, o padesát metrů dál byly další zdi, dvakrát takové. Kantagárci věděli, jak se opevnit.

Nejvýraznější stavba však nebyla militaristická.  Jednalo se o ohromnou sochu vytesanou z kamene, znázorňující kantagárského válečníka. Kamenný muž v rukou svíral obouruční, dvousečnou sekeru, což byla oblíbená zbraň Dreslina Trigotského, který vládl Kantagaru v době Očistných válek. Jde o připomínku vítězství Kantagaru nad armádou císaře Stokratose. Jednalo se o první krok, jež vedl k jeho sesazení. Seveřané na to byli patřičně hrdí.

Síla tohoto místa mu vždy vyrazila dech. Vitryl se zasloužil o vítězství stejně tak, jako muži, co zde položili svoje životy za lepší svět. Za změnu. V té chvíli byli zrádci a zloduši. Nyní to jsou hrdinové. Pojmy. Všechno jsou to jen pojmy, se kterými si pohrává čas. Možná historie provede ještě několik změn. Sochy budou svrženy a znovu postaveny. Rody budou hanobeny a oslavovány. Činy jsou stejně tak důležité, jako čas, ve který se o nic mluví.

Dva z mužů směrem k jezdci pozvedli ruku. Chtěli, aby zastavil. Ten třetí zatím vytahoval dlouhý šíp z toulce. Tento národ sice nebyl nepřátelský, ale velice nedůvěřivý vůči cizincům.

Tregellanovi celá ta scéna dala vyplout množství již tonoucích vzpomínek. Tak dlouho tady nebyl. Tenhle průsmyk byl dříve jeho život. Nic víc neexistovalo. Občas vzpomínal na dobu, kdy byl ještě pohraničníkem. Nebýt toho, na jaké straně přitom byl, jednalo by se o skvělý zdroj příběhů na dlouhé večery. Takhle si musel dávat velký pozor, když něco říkal a hlavně komu. Pečliví lidé najdou propagaci bývalého režimu v každé zmínce o té době. Alespoň ho jistým způsobem chránil „titul“ renegáta. Titul a pověry.

„Zastavte.“

Zastavil. Stejně neměl na vybranou.

„Ať svítí.“

„Ať svítí,“ odpověděli na jezdcův pozdrav.

„Sesedněte z koně.“

Znovu uposlechl.

„Vaše jméno?“

„Tregellan.“

„Proč chcete přejít hranici?“ Otázky pokládal jen jeden z mužů, vysoký, pohublý a bledý. Ten druhý, pro změnu menší a svalnatý, cizince neustále pozoroval, jako kdyby ho snad poznával, ale nemohl si vybavit, o koho jde. Poslední hraničář měl prsty položeny na tětivě, připraveny k okamžitému natažení. Luk, jež svíral v rukou, byl téměř stejně tak velký, jako on. Kantagar byl těmito velkými luky proslulý, stejně tak jako tím, že jen tady žili lidé natolik silní, aby je mohli natáhnout a ještě s nimi zamířit.

„Vracím se do Hollas.“

„Jaký byl důvod vaší cesty do Kantagaru?“ zněl podezřívavě.

„Žil jsem tu jako dítě,“ raději vynechal zmínku o tom, že tu dříve sloužil. Nikdy nemohl vědět, jak na to daný člověk zareaguje.

„A jak dlouho jste tu byl?“

„Asi pět let.“

„To je dost dlouhá doba pro cizáka. Nejsi náhodou razanský špeh?“

„Nejsem cizák. Dvanáct let jsem tu žil.“

„Ano, jako dítě, už jste to říkal.“

Zírajícímu muži se rozzářily oči. Vzpomněl si a okamžitě se o to podělil s mužem vedle. Samozřejmě šeptem.

„A jsi si jistý, že to je on?“

Oba se na něho podívali a znovu se vrátili ke klábosení.

Cizinec nahodil pobavený výraz a dal ruce v bok.

„Tak dobře, odvedeme ho k Remerinovi a uvidí se.“

Tregellan znovu získal jejich pozornost.

„Půjdeš s námi k rychtáři, on rozhodne o tom, co se s tebou stane.“

„Ionire, zvládneš to tady?“ zvolal směrem k lučištníkovi, ten pokynul hlavou.

„Ano, za chvíli mě stejně přijdou vystřídat. Určitě je to ale tak důležitý, abyste s tím museli otravovat rychtáře?“

Zbytek Ionirovi věty nikdo neposlouchal, hraničáři už odváděli cizince po lesní cestě a odpověď je příliš nezajímala.

„Mohu se zeptat, proč vás tolik zaujal cizinec, jako já?“

„Cizinec? To určitě. Víme, kdo jsi… princi.“

Tentokrát Tregellana donutili dokonce do hlasitého smíchu.

„Inu dlouho jsem nebyl mezi šlechtici, tak nevím, co dělají z dlouhé chvíle. Třeba mají slabost pro bývalé dezertéry.“

„Dezertér, to souhlasí, říkal jsem ti to.“

„A k jakému rodu se to mohu hlásit?“

„Nedělej hloupého, jsi princ z rodu Moggro.“

„Jak jste na to přišli? To mám nos tak nahoru? Nebo otrhaný kabát je nový šlechtický standart? Možná můj kůň má příliš vznešený krok.“

„Ty dobře víš, podle čeho jsem tě poznal. Ta jizva. To je něco, co převlekem neskryješ.“

„Oh jistě, moc se v bývalých kantagarských rodech nevyznám, ale ten princ kterého myslíte, nepřišel náhodou o nohu?“

Dlouhán se zdál zmatený, jeho přítel ho však zase šeptem přesvědčoval o svojí pravdě.

„Nevím, co to na nás zkoušíš, ale trestu se nevyhneš.“

Proč se podobám zrovna členovi nejnenáviděnějšího rodu v Kantagaru?

Přesvědčit je nedovedl ani během půlhodinové cesty k malému pohraničnímu městečku Norasily.

To, že Tregellana ani nespoutali, o Kantagárcích dost prozrazovalo. Kdyby byli ve stejné situaci razané, tak by už byl v řetězech a zmlácený, ne-li dokonce mrtvý.

Co říci o tomto městečku? Jeho funkce byla čistě účelná, žádné honosné stavby, ani veliké kostely. Dokonce se nedalo hovořit ani o nějakém náměstí, pokud tedy jednu velkou, širokou uličku na začátku zástavby, takto neberete. Jediná zdařilejší stavba zde byla vysoká věž s malým zvonem na vrcholu. Nejednalo se o žádnou náboženskou budovu, ale o strážní věž. Tregellan od ní nic jiného ani nečekal, sám věděl, jak to Kantagárci s náboženstvím mají. Podél městečka tekla lesem slabá říčka, svou krásou vyrovnávala veškeré estetické nedostatky okolních staveb. Takhle nedotčenou přírodu v naprosté blízkosti měst v Království Pěti nenaleznete.

Důvod založení Norasily je celkem jasný, slouží jako obytné prostory pro hraničáře a vojáky z okolí, kteří se sem kvůli práci museli přestěhovat i s rodinami. Muži tedy pracují ve Vitrylském průsmyku a stráží hranice a jejich ženy pak pracují na polích. Na severu to nebylo nic zvláštního, ženy zde byly mnohdy silnější, než většina mužů na jihu. Tregellanovi se vždy zamlouvali více než kterékoliv jiné.

Dva sympatičtí hraničáři ho odvedli až dovnitř prosté radnice. Usadili ho na dřevěnou lavici a oba zmizeli za velkými dveřmi. V Království Pěti by je nepoužili ani na zavírání chlíva, ale tady působily, jako vrchol umělecké tvorby.

Čekal tam dobrou čtvrt hodinu, přičemž zpoza dveří slyšel hlasité dohadování. Chvíli dokonce přemýšlel, jestli na něho nezapomněli, protože tam seděl bez jakékoliv ostrahy. Kdyby se teď prostě rozhodl, že chce odejít, nic by mu nebránilo.

Když se dveře znovu otevřely, do chodby nevstoupil žádný z hraničářů, ale nejspíše nejlépe oblečený muž v okolí.

Bylo mu něco kolem šedesáti a jeho břicho to dávalo najevo tím, že už dávno vzdalo boj s nadbytečným hodováním. Musel se mít hodně dobře, nebo spíše pocházel odněkud, kde to bylo normální. I přesto to jistě byl, nebo spíše býval, dobrý válečník, o čemž mluvila jeho rozložitá ramena a mohutné paže.

Když uviděl Tregellana, bylo vidět, že se mu hodně ulevilo. Přátelsky se usmál.

„No tak tohle je ten slavný vnuk zbabělého Visigora Moggro? Ten, co přišel o nohu kvůli infekci?“

Pohraničníci se schovali za jeho velká záda. Dlouhán s tím měl docela problém.

„Inu… dnešní medicína je zázrak,“ Tregellan si poklepal na nohu a podíval se na rychtáře.

„Za ty dva se omlouvám, ale celodenní služba na hranicích jim asi vlezla na mozek. Nechtěl by sis ale i tak na chvíli sednou a pohovořit? Prý jsi říkal, že jsi z Hollas. Ti hraničáři, se kterými tu jsem, viděli z Království Pěti maximálně tak konec průsmyku.“

„No jistě, proč ne.“

Rychtář ho pohostil v malém sále. Tedy jen na poměry větších měst, tady v Norasily to byl sál obrovský.

Na vzor královských společenských místností byly stěny pokryty podobiznami lidí, které Tregellan však nikdy neviděl, ani o nich neslyšel. Nejspíše se jednalo o předky rychtáře. Malby to nebyly příliš povedené, ale tak to tady už chodilo. Velký a pavučinami značně porostlý lustr vysel nad jídelním stolem pro osm strávníků. Podle rozestavění židlí bylo jasné, že pevnosti jeho uchycení už nikdo nevěří.

„Jak se ti tady u nás líbí?“

Tregellan se zamyslel. Musel vymyslet něco chytře neurážlivého. Hostitel ho naštěstí předběhl.

„Chápu to. Neříkám, že je to tu nějaká krása… ostatně nikdo se ani nesnažil, aby byla. Přežíváme z toho, co si vypěstujeme, protože na zásoby z hlavních obchodních cest není spoleh. Hlavně v zimě. Můžeš být rád, že jsi přišel zrovna v tyhle měsíce, jinak jsou tady každý den závěje a hromady sněhu, že ani vylézt z baráku nejde. A ti proklatí vlci. Každou chvíli si dovolují víc a víc. Zatím naštěstí hodují jen na našich zvířatech, ale umím si představit, co je časem napadne. Alespoň že ženský tu máme pořádný. Odkud jsi sem vlastně přijel?“

„Pohoří Regregat jsem překonal u Lutanky, odtamtud jsem šel delší cestou do hlavního města a z něho zase do Trigotis. Teď jsem se vracel z dlouhé cesty do Království Pěti.“

„Trigotis? To je daleký a nebezpečný východ pro cizáka.“

„Nejsem tak úplně cizák.“

„Samozřejmě,“ rychtář si poklepal na čelo, „říkali mi, jak se jmenuješ, ale teď mi to vypadlo.“

 „Tregellan.“

„No ano, Tregellan. Nejznámější renegát.“

„Tak to asi jen tady v Kantagaru. Za hranicemi mě poznávají jen díky tomu kabátu. Je to jako cejch.“

„Z nás si dělají srandu, hrajou si na vrchol inteligence a přitom stále věří pověrám. Dokonce jsem slyšel, že i přesto, co jste tehdy udělali, na vás v Razanu moc dobře nekoukají. Jak to říkají?“

„Zrádce, jako zrádce.“

„Jak mohli dovolit, aby ten… zase nevím jeho jméno, ale ty víš, o kom mluvím. Prostě, aby usednul na lavici.“

„Na trůn a ano, vím, koho myslíš. Císař však nebyl pouze zodpovědností Razanů, byla to kolektivní vina celého Království Pěti. Nejprve je sjednotil a poté si s nimi dělal, co chtěl. Ani je nenapadlo se mu postavit. Ale je pravda, že Razan byl jeho hlavní silou, jeho pěstí. Naštěstí razané vždy uznávali právo silnějšího i po jeho zrušení. Proto mohl být sesazen. Avšak ani to se neobešlo bez protestů.“

„Je to divný národ. Nikdy jsem žádného neměl rád.“

„Myslím, že to je oboustranné.“

„O tom nepochybuju. Co tě donutilo k podnikání tak dlouhé cesty? Omrzel tě život, nebo ses chtěl zase podívat domů?“

„Zprvu jsem se chtěl jen podívat do Lutanky, od dvanácti jsem tam nebyl, ale když jsem se vracel zpět, tak jsem někoho potkal. Starého muže. On taky hodně cestoval. Tedy posledních pár let svého života, abych byl přesný. Mně to najednou přišlo jako to nejlepší, co můžu po válce udělat. Odejít z té země smrti a nějakou dobu se nevracet. Nechat je na mě zapomenout.“

„Kdybych to tak mohl udělat já. Rozhodně mi to budeš muset vyprávět. Jak dlouhá byla ta ‚nějaká doba‘?“

„Pět let.“

„Pět let putování po Kantagaru. Páni. Tomu říkám hodně zajímavý způsob trávení času. Jak jsi mohl přežít zimu na cestě?“

„Většinu zim jsem strávil ve větších městech, kde pro mě bylo práce dost. Ale se zimou jsem nikdy neměl problém. To naopak léto v Království Pěti pro mě bylo utrpení.“

„To jsi první chlap, co si to severské klima pochvaluje. To ses narodil na kostce ledu?“

„Dá se to tak říci. V údolí Niveris su Moi.“

„Niveris? Opravdu? O tom údolí koluje více povídaček, než o všech bozích dohromady. Nikdy jsem neslyšel, že by odtamtud někdo odešel.“

„Je pravda, že jsem taková rarita. Ani já o nikom jiném nevím. Lidé, co se tam narodí, tam zůstávají po celý život.“

„To musejí? Jak to, že ty jsi odešel?“

„Ne, nesvazuje je žádná přísaha. Ale žít tam už od dětství vás hodně ovlivní. Lidé tam zůstávají, protože si váží té izolace od zbytku světa. A já odešel kvůli mé mladické hlouposti. Myslel jsem si, jak o vše přicházím, když jsem pořád na tom jednom místě, s těmi samými lidmi. Neustále jsem fantazíroval o okolních zemích. Prostě jsem byl hloupý.“

„A je pravda, co se o Niveris říká?“

„Hodně věcí jsou jen výmysly. Například ten největší, co říká, že se nachází v údolí.“

„A nenachází snad? Vždyť jsi sám řekl údolí.“

„To dělám jen ze zvyku. Nechce se mi každému dělat přednášku. Ve skutečnosti Niveris leží na horském hřebenu. Na tom nejvyšším, co na celém Regregatu je.“

„Žít takhle vysoko? Nemožné.“

„Ani se nedivím, že si to myslíte. Taky bych tomu nevěřil, kdybych tam nebyl. Je to však skutečně pravda. Proto ta moje láska k zimě.  Tady v Kantagaru to je letní dovolená.“

„Stejně tomu nevěřím. Žádný člověk by tam nedokázal přežít.“

„Pak tedy nejsem člověk. Samozřejmě to není jen tak. Za jejich odolnost můžou bylinné přípravky, které podávají dětem už od narození. Nějakým způsobem zvyšují minimální teplotu, kterou může jedinec snést. Ty rostliny, ze kterých to připravují, rostou ještě o několik metrů výše, na hoře, jež se tyčí nad Niveris su Moi.“

„No, tak to bych si nechal líbit. Nemáš náhodou nějaký z těch ‚přípravků‘ sebou?“

„Bohužel ne. Stejně by to nemělo žádný smysl. O způsobu podávání vědí jen mniši, co tam žijí a pokud si dobře vzpomínám, tak mají účinek jen, když se podávají od prvních měsíců člověka.“

„Věčná škoda. Máš ještě nějaký příběh? Dostal jsi nějakou práci v Trigotis?“

„V Trigotis to bylo velmi zajímavé. Vlastně jsem tam už jel s tím, že pro mě práce bude.“

„Jen povídej a nenapínej mě tolik.“

„Jednalo se o problém s hydrou.“

„No ano, o tom jsem něco slyšel. Prý tam žila dlouhou dobu v nějaké jeskyni.“

„Ano, hodně dlouhou dobu. Delší, než bylo obyvatelům příjemné.“

„Jak ses s ní vypořádal?“

„Nebudu lhát, nebyla to jen moje práce, ale i tak šlo o jednu z nejtěžších. Nejprve jsme museli…“ jeho vyprávění přerušil naléhavý zvuk zvonu. Rychtář vstal od stolu, div nespadl a doklopýtal k oknu.

„Zase.“

„Co se děje?“

„Někdo zapálil sklad se suchým dřevem na zimu. Ksakru, proč někdo našel zábavu zrovna v tomhle?“

„V Hollas tomu říkají pyromanie. Znal jsem tam muže, který bez pohledu na oheň nedokázal usnout.“

„Kde jsou ty doby, kdy bláznům stačilo kolem sebe házet vlastní fekálie.“

K místu dorazili, když už byl oheň uhašen a z mokrých kmenů se jen kouřilo.

„To je po třetí, co to někdo zapálil,“ řekl trpce rychtář.

„Po třetí? Jak je možné, že to ještě neshořelo na popel?“

„Máme tu ty nejlepší požárnice v celém Kantagaru,“ muž se usmál na pohlednou zrzku s prázdným vědrem a plácnul jí po zadku. Rozverně se usmála.

„A když ani to nestačí,“ pokračoval, „tak tu máme našeho čaroděje, který ovládá hodně užitečných kouzel.“

„To se vždy hodí.“

K rychtářovi přistoupil starý známý dlouhán. Byl velice nervózní kvůli tomu, co právě chystal říct.

„Zase jsem nikoho neviděl. Nikdo odsud neutíkal.“

„Sakra, chlape, když se vrátíš z hlídky, tak tu máš jedinej úkol. Někdo to přece zapálit musel.“

„To ano… ale… em…“

„Řekl bych, že tu máme prvního adepta.“

Tregellan prstem ukázal na hromadu dřeva, ze které vypadl značně opilý muž. Odkutálel se jim až pod nohy, z ruky mu vypadnula dýmka. Pomalu pozvedl hlavu a začal přeostřovat z jednoho muže na druhého. Když si uvědomil, že hledí na rychtáře, tak si nahlas říhl a nečekaně rychle vyběhl směrem do lesa.

Hraničář vyrazil za ním. Po pár metrech však zakopl o plné vědro a svalil se k zemi.

Rychtář se plácl do čela.

„Sakra, chlape.“

Tregellan okamžitě převzal jeho práci a sprintoval k opilci.

Neběhal sice tak rychle, jako když mu bylo dvacet, ale i tak mu nedělalo problém ho dohonit. Slabě do něho strčil, i to ale stačilo, aby ztratil už tak chatrnou rovnováhu. Nohy se mu zapletly dohromady a on narazil hlavou do stromu. S velice nepřítomným výrazem dopadl na zadek.

„Neříkej mi, že je tak zábavné stále zapalovat to skladiště.“

„Bylo to tak zářivé a hejbalo se to. Chtěl jsem si šáhnout, ale pálilo to… a moc… au…“ opilec se podíval na čerstvou spáleninu na prstech pravé ruky.

„Do ohně se přec…,“ nedokončil větu, protože se z lesa ozvalo zavrčení.

Až teď si Tregellan všiml několika vlků skrývajících se ve stínech stromů. Neváhali zaútočit. Tregellan švihl pravou rukou do prázdna. Vzduch se zavlnil.

Zvířata s kňučením narazila do neviditelné hranice. Jejich útok tím však neskončil, znovu a znovu naráželi do zhmotnělé magie.

Po pár zběsilých pokusech se ozval praskavý zvuk. Byla pravda, že to nebylo moc silné kouzlo.

Tregellan vytáhl jedenapůlruční meč z pochvy a postavil se do střehu. Bylo to však jen symbolické, proti celé smečce by neměl šanci.

Stěna se rozbila. Nastala chvíle, kdy byli všichni v bojové připravenosti a čekali na krok toho druhého. Vlci se pomalu přibližovali, jako kdyby se snažili zjistit, zdali je nečeká další neviditelné překvapení.

Tregellan se už připravoval na další kouzlo. Namísto toho však mezi nimi vyrostla stěna ohně.

Zvířata to donutilo k zběsilému úprku.

„To byla velice zajímavá projekce. Proč jste ale vytvořil jen skleněnou?“

Tregellan se otočil na hovořícího muže. Nebýt toho kouzla, ani trochu by nepřemýšlel o tom, že je to snad čaroděj. Nebylo to jen díky jeho netradičnímu obleku- kožená vesta a slabé kalhoty, ale hlavně za to mohlo jeho svalstvo.

Tregellan se vždy považoval za muskulaturního jedince, ale oproti čarodějovi byl jako tyčka.

„Rád vyhrotím situaci.“

„Inu, musím uznat, že se vám to celkem povedlo.“

„Mimochodem děkuji za váš zákrok.“

Čaroděj se usmál a rozpřáhl ruce. Z dlaní mu vylétly plameny.

„Není vůbec zač. Je pravda, že raději oheň tvořím, nežli zháším.“

„Tak to si můžete s Bugretem podat ruku!“ vykřikl rychtář směrem k opilci.

Tentokrát muž trestu neunikl. Vlastně ani nevypadal, že by chtěl, nebo vůbec byl schopný útěku.

Dvě rozzlobené ženy ho chytily za ruce a táhly k malému chlívku, který sloužil buďto, jako improvizované vězení, nebo jako malá odvykačka.

„Neumím si vysvětlit, jak to Bugret vůbec zvládl,“ řekl už trochu opilý rychtář směrem k dvojici mužů.

Všichni tři, on, Tregellan a čaroděj, seděli v opravdu malém hostinci uprostřed Norasily a připíjeli si na pomyslné vítězství.

„Opilý člověk dokáže nemožné.“

„Asi to tak bude, i když teď bych toho moc nedokázal.“

„Co dělá cizák v malém Norasily?“ položil další otázku čaroděj.

„Já nejsem…“

„Není tak úplně cizák,“ dokončil za něho rychtář a mrkl na něho, „do dvanácti, že? No jistě, aspoň něco si pamatuju. Tady pan Tregellan v Kantagaru kdysi žil a, ksakru, já vás vlastně ani nepředstavil. Tento náš zázračný čaroděj se jmenuje Yester a toto je známý renegát a bývalý hraničář Tregellan.“

Oba si přátelsky podali ruce. Čaroděj měl neuvěřitelně pevný stisk.

„A co dělá…,“ začal Tregellan, rychtář mu však nehezkým výrazem dal najevo, že to není nejlepší nápad.

„… Norasily tak úžasným místem pro život někoho tak nadaného?“

Yester se usmál a promnul si mohutné bicepsy.

„Asi není tajemstvím, že architektonická krása to nebude. Ale jiná krása ano,“ jedním okem mrkl na dívku u protějšího stolu. Začervenala se. Kdo by to do nich řekl.

Další poklidná konverzace se však nekonala. Znovu se rozezněl zvon.

Než vyběhly z hostince, plameny již byly minulostí. Kdyby se ze skladiště ještě nekouřilo, tak by bylo otázkou, proč byl vůbec poplach.

„Co se to tu ksakru děje?! Kdo měl hlídat Bugreta?“ rozkřičel se Remerin na požárnice.

„Můj chlap,“ řekla jedna z nich.

„No a kde je?“

„Tam, kam jste ho poslal. Sedí před chlívem.“

„Tak jak mu mohl utýct, sakra?!“

Vysoká žena s černými vlasy chytila rychtáře za límec a přitáhla si ho k sobě.

„Mýho chlapa z toho vynechte! Pokud tam měl hlídat, tak hlídal a ten ožrala je pořád pod zámkem.“

Remerin vykulil oči. V této chvíli přišel o veškerou autoritu a byl z něho jen muž, který marně hledá viníka.

„Dobře, dobře… ale kdo to udělal? Někdo to musel zapálit. Kdo odsud utíkal?“

„Nikdo,“ řekla rázně.

„Ale někdo…“

„Nikdo,“ zopakovala ještě rázněji.

Rychtář zmlkl a nepřítomně hleděl dovnitř skladiště.

Tregellan se právě skláněl nad už zuhelnatělou hromádkou dřeva. Opatrně přemisťoval větvičky, jako kdyby ho snad zajímalo něco na zemi pod nimi.

„Asi vím, co to udělalo.“

„Co?“

„Nejsem si úplně jistý, ale dá se to snadno ověřit.“

„A co je to ‚Co‘?“

„Nerad bych tu dělal ukvapené závěry, ale pokud opravdu stojíte o to, aby tyhle požáry přestaly, tak udělejte, co vám říkám.“

Udělali, co říkal, i když velice neochotně.

Zbytek suchých větví naskládali do komínku a přikryli to hromadou listí.

Trvalo dlouhou dobu, než je přesvědčil, aby příští požár za každou cenu nehasili. Když někomu řeknete, že to je jediná šance, tak nakonec poslechne.

Tregellan s rychtářem se ještě na zbytek noci vrátili do hostince. Čaroděj se ubral do strážní věže, ve které žil po vzoru ostatních mužů jeho řemesla, nebylo mu moc příjemné, když cizinec věděl něco, co on ne. To měli všichni čarodějové společné.

„Určitě je to dobrý nápad?“

„Nevím, jestli dobrý, ale jediný.“

„Tentokrát jsem opravdu zvědavý, co příští požár přinese. Máme se něčeho bát?“

„Ne víc, než normálně. Nečeká se od vás nic menšího, než jen nic nedělání.“

„Kdybys nebyl ten známý Warwaren, tak bych se ti nejspíše vysmál. Opravdu mi neřekneš, na co jsi přišel?“

„Prozatím ne, nerad konstatuji. Kdyby se to ukázalo jako chyba, tak bych tu byl jen pro smích.“

„Donutil jsi skupinku požárnic, aby hromadu suchýho dřeva svázaly do stohu a nechaly ho shořet, pokud dojde k dalšímu ohni. Myslím, že do vtipných historek už jsi dávno vstoupil.“

„I tak bych si to raději nechal pro sebe. Mám ale otázku.“

„Ptej se, já nepatřím mezi ten typ lidí, co si odpovědi nechá pro sebe.“

Tregellan dělal, že si té narážky nevšiml.

„Jak se stalo, že se do malého městečka, jako je tohle, dostal ten čaroděj?“

„S Yesterem to je složité. Zachránil jsem ho jako dítě.“

„Zachránil?“

„Ano. Když jsem do Norasily přijížděl z hlavního města, ještě když… no, bylo mi stejně, jako teď tobě, tak jsem v Lukremu byl svědkem velice odporného činu. Přímo před mýma očima tam byla upálena žena a její muž.“

„Upálena? Jako kvůli čarodějnictví?“

„Dlouho jsem se tam nezdržoval, což asi pochopíš. Nevím, proč to udělali, ale je to nejpravděpodobnější. Vysvětluje to Yesterovo nadání pro kouzlení. Nikdy se to nemusel učit,“ rychtář se zasnil, o Yesterově dětství pravděpodobně dlouho nevyprávěl.

„Zachránil jsem ho jako opravdu malého. Nic z toho si naštěstí nepamatuje.“

„Neřekl jsi mu to?“

„Ne. Když byl dítě, tak to bylo nemyslitelné a teď už to podle mě postrádá význam. Je lepší, když to neví. Pokud mu to někdy řeknu, tak to bude na mojí smrtelný posteli.“

„To zní rozumně.“

„Víš, s mojí povahou jsem nikdy nenašel ženu, co by se mnou vydržela delší dobu. Proto jsem se Yestera už tehdy tak ochotně ujal. Kdo by tehdy čekal, co z něho vyroste.“

„Co z něho vyrostlo?“

„Sám jsi viděl. Je to výborný čaroděj. Dokáže vyléčit snad kohokoliv. Hasit oheň stejně tak dobře, jako ho zakládat. Pohybovat věcmi, jen na to pomyslí. Dělá zázraky, o kterých jsem jaktěživ neslyšel. Krom toho je to nejsilnější muž z Norasily a dost pravděpodobně i západní části Kantagaru.“

„Nikdy jsem neviděl takovou kombinaci. Čarodějové jsou vždy vyhublí a bledí. Rozhodně ne tak muskulaturní, jako on. Čárování spaluje ohromné množství energie. I když jedí, jako medvěd, nemají šanci nějak hodně přibrat.“

„Asi je to zázrak. Alespoň malá náhrada od Cest, za to, co se stalo jeho rodičům.“

„Opravdu je to velice zvláštní. Skoro bych řekl, že jde o nějakou mutaci.“

„Víš, proč se jmenuje Yester? V překladu to znamená ‚kupředu‘, to jménu jsem mu dal sám kvůli jeho povaze. Už jako dítě byl mimořádně soutěživý. Neustále pobíhal, cvičil s mečem a hledal dobrodružství. A teď už mu bude třicet a stále je takový. Ve všem chce být nejlepší. Pravidelně se zúčastňuje šermířských soubojů a vždy vyhraje. Jsem rád, že jsem se s ním nikdy nemohl střetnout na bojišti. Sakra, jak by za takového vojáka platili!“

Tregellan svého hostitele nechal napospas vzpomínkám a sám se ubral do jednoho z pokojů pro hosty, kterých tu podle výbavy moc nebývalo.

Probuzení bylo opravdu brzké. Ostatně s tím počítal, už když ulehal. Venku byla ještě tma, když uslyšel první výkřiky a následné bytí zvonu.

Chvíle pravdy.

Vstal okamžitě a hned běžel ke skladišti dřeva, ale i tak se na místo dostal mezi posledními. Místní požárnice svoji práci braly opravdu vážně. Tentokrát však pro změnu smutně hleděly do ohně s vědry plnými vody v rukou.

Na přibíhajícího Tregellana hleděly napůl prosebně a napůl rozhněvaně. Chtěl je nějak ubezpečit o tom, že to je správné, ale sám si nebyl jistý. Na chvilku si dokonce přál, aby to celé nechal být a nevměšoval se do toho.

„Doufám, že máš pravdu,“ ještě více ho znervózněl rychtář.

„Tak to jsme dva.“

Plameny postupně pohltily celou dřevěnou stavbu. Vesele tančily na vrcholku. Tregellan získal jistotu, až když se oheň zbarvil do modra.

Vesničané to užasle sledovali z bezpečné vzdálenosti a navzájem si šeptali svoje bláznivé teorie.

Praskání zesílilo, jako kdyby snad změna barvy uspíšila nevyhnutelné. Během pár minut bylo po ohni.

Na zemi zbyla jen hromádka popela a zuhelnatělého dřeva.

Na cizince se upřely zlověstné pohledy. On však již nebyl na pochybách, věděl, že měl pravdu.

„Hochu, musím říct, že jsem čekal trochu víc. Jsi si jist, že nás tohle zbavilo nebezpečí dalšího požáru?“

„Jsem.“

Popel vyletěl na všechny strany, snad ve snaze skrýt, co následovalo.

Tregellan o tom pouze slyšel, nikdy nedoufal, že by to viděl na vlastní oči. Ostatní nasadili vyděšený výraz, ale on se usmíval. Kdo by se taky neusmíval, kdyby věděl, že je svědkem zrození něčeho tak krásného. Nejprve znovu užily plameny. Vesele tančily a poskakovaly.

Tregellan stačil na poslední chvíli zastavit jednu z žen, jen se snažila uhasit do modra se zbarvující plamen.

Vzduch se vlnil nad nově vznikající stěnou ohně. Pozvolna se formovala do dvou malých křídel, které se pomalu roztahovaly a vlnily trčíc ze zuhelnatělého dřeva.

Dav zahučel vzrušením.

Ohnivé jazýčky, na koncích modrých křídel, začaly ožívat a tančit.

Tregellan za svůj život viděl hodně kouzel a nevysvětlitelných úkazů, ale i tak byl v úžasu.

„Snad to není…,“ vydechl Yester, jež se neslyšně přikradl k rychtáři.

„Ale je,“ usmál se na něho Tregellan, jizva, která se táhla od poloviny čela, přes vršek hlavy, až po začátek krku, přitom tento radostný projev degradovala na zlověstný škleb.

Křídla se napnula do plné délky a pomalým pohybem připravila pro let.

„Fénix.“

Tvor se ladně vznesl do vzduchu. Nebyl nijak velký. Asi jako vrána. Majestátností se však více podobal orlu. Vznešený původ z něho vyzařoval na všechny strany, stejně tak jako velký žár.

„Jak jsi to věděl?“ zamumlal rychtář, nepřestávajíce sledovat plameny.

„Když jsem ještě sloužil jako pohraničník, tak v naší skupině byl jeden mužík z Lécie. To je vzdálená země na jihu. Jednou mi vyprávěl o tvorech, kteří žijí tam u nich, ale tady v zimě se vůbec nevyskytují. Jedním z nich byl také Salamandr.“

„Salamandr?“ nechápal rychtář souvislosti.

„Ano. Je to taková velká larva, která když je v ohrožení života, tak vzplane. Opravdu účinný obranný mechanismus. Říkal mi také, že podle některých lidí je Salamandr jen rané vývojové stádium Fénixe. K tomu aby se vývoj dokončil, potřebuje Salamandr dospět do určité velikosti. Celý proces poté zakončí tím, že zanikne v obrovském žáru. Posléze se z plamenů, které ho pohltily, zrodí Fénix. Více živel, nežli živočich.

Proto jste tu neustále měli ty požáry. Snažil se proměnit, avšak vy jste vždy proces zastavili v úplném počátku. Poprvé mě to napadlo, když jsem ve spáleništi objevil podivný tvar vypálený v hlíně. Jakmile jsem si to spojil s tím, že jste nikdy nedopadli žháře, přestože jste místo neustále střežili, přišlo mi to jako jediné možné vysvětlení.“

„No to mě podrž. A já si myslel, že to byly jen dohady a štěstí! Mistr Renegát si zaslouží pořádnou hostinu, nemyslíš, Yestere?“

„Nevyčerpatelný zdroj moci,“ započal čaroděj uvažování nahlas.

Tregellan se na něho otočil. Chtěl vidět ten obličej, který doufal, že se nebude podobat těm, které již v minulosti viděl. Bohužel se jim podobal. Yesterovi v očích planuly ohně, na tváři mu vznikal vítězný výraz. Chtěl velkou moc. Účel světí prostředky.

Vše hezké jednou zanikne kvůli tomu, že někdo chtěl více, než mu bylo souzeno. Tregellanovi zaplnily mozek myšlenky, které již dlouho neměl. Taktéž pocity, které dlouho necítil. Je to už pár let, co byl naposledy svědkem přeměny dobrého člověka na něco nelidského, něco jež prahlo po velké moci. Možná to vlastně nebylo nelidské. Byla to ta nejvíce lidská vlastnost. Chtíč, který se ani neobtěžoval skrývat za přetvářku.

Tregellan trhl hlavou, aby se vymanil ze zamyšlení, a chytil Yestera za rameno.

Reakcí mu byl zlověstný pohled. Pohled, který měli panovníci, jež se rozhodli podmanit si další území, a někdo z rádců se jim rozhodl oponovat. Pohled, který patřil taktéž válečníkům, kteří chtěli být nejlepší za každou cenu. I za cenu ztráty lidskosti.

„To není dobrý nápad. Fénix je jeden z nejstarších Starodávných. Mnoho jich již nežije. Skoro každý čaroděj dostal stejný nápad, jako máš teď ty, nemysli si. Mnoho lidí podlehlo té vidině moci. Každý jeden však skončil špatně. Každému tvorovi není umožněno vládnout ohněm. Pro nás je oheň jen něco, co nás má v zimě zahřát, poskytovat nám světlo v tmavé noci. Měli bychom být rádi, že nám byla tato moc darována. Nám to však nestačí, že ano?“ Tregellan nemluvil na Yestera. Mluvil na ty oči opité vidinou obrovské moci.

Rychtář je sledoval s velice komickým výrazem, ve kterém byla vidět velká zmatenost a nechápavost.

„I ten opilec, který viděl oheň a rozhodl se ho dotknout, okamžitě pochopil, že to nebyl dobrý nápad. Bude to tobě stačit? Musíš se popálit, abys pochopil, že s ohněm si nikdo nemá zahrávat, nebo musíš shořet? Budeš ty ovládat oheň, nebo on tebe?“

Výraz se ani trochu nezměnil. Tregellan věděl, že to není dobré znamení, avšak vyhnout se úderu nestihl ani náhodou. Čaroděj byl příliš rychlý i na jeho zkušené reflexi. Pěst mu narazila přímo do nosu.

Tregellan se svalil na zem a podle všeho byl v bezvědomí.

„Cos to udělal, Yestere?! Přeskočilo ti?“ rychtář chytil Yestera za límec a obrátil ho na sebe, aby se mu mohl podívat do očí. Podařilo se mu to, avšak okamžitě na něm bylo vidět, že mu to nenapomohlo, právě naopak. Nepoznával toho člověka, se kterým byl již od jeho dětství.

„Nechápeš to! Ta moc, co je v tom zvířeti. S ní bych mohl cokoliv! S jeho pomocí bych stavěl celá města! Už bychom se nemuseli bát dalšího útoku z Království Pěti. Stačilo by udělat takhle,“ Yester lusknul prsty a zatvářil se, jako kdyby právě dokázal nechat zmizet celé pohoří Regregat, „a všechny vojáky bych smetl z povrchu!“

„K čemu je taková moc, když kvůli ní ubližuješ dobrým lidem?!“ rychtářova otázka byla stejně tak čistá a věcná, jako naivní.

„Nechápeš to, starče! Účel světí prostředky. Nesmíme se ohlížet na malé oběti, když tím můžeme zachránit tisíce životů!“

„Oh synu, jak jen jsi hloupý. Myslel jsem si, že už jsi muž, ale stále jsi jen dítě, které si chce zahrávat s ohněm. Nic nemůže ospravedlnit ubližování nevinným. Účel světí prostředky. To říkají ti, jež se dopustili těch nejhorších zvěrstev a teď se snaží ulehčit svému svědomí, které je tíží.“

Oheň v očích čaroděje na chvíli vyhasnul, svaly na obličeji, jež tvořili výraz zloby, ochably. Však jen na chvíli, nepatrný okamžik, aby se hned na to mohl žár vrátit a pokusit se uzmout si ještě více.

„Já nemůžu za to, že nemáš žádné ambice a že ses spokojil s,“ Yester rozhodil rukama a naštvaně vyprskl, „tímhle. Mně to však nestačí. Nechci být čaroděj někde v neznámu, kde o mně nikdo ani neví. Nezemřu, jako nikdo. Bude o mně mluvit celý Kantagar… co Kantagar, budou o mě mluvit až v Království Pěti! Razané se budou třást, při pomyšlení na to, co pro ně chystám!“

Rychtář vypadal, jako kdyby během pár minut zestárl o deset let. Ustaraný výraz mu ještě více zdůraznil vrásky, povolil sevření límce a svěsil ruce podél těla.

„Tak bych ti přál chlapče… tak bych ti přál, abys až budeš starý, nemusel litovat žádného rozhodnutí. Vždy jsem věděl, že se o tobě bude mluvit po celém světě, věřím ale, že jsi schopný toho dokázat i bez zničení lidí, které máš rád. Máš pravdu, že jsem asi měl chtít více. Mohl jsem být po válce na čestném místě po boku krále, avšak vybral jsem si poklidný život. Nechtěl jsem již zmařit žádný lidský život. Vím, že to teď nechápeš, ve tvém věku bych to taky nechápal. Já však doufám, že ty jsi chytřejší, než jsem byl kdysi já a necháš si poradit od starce. Nech ten plamen být. Nedávej mu záminku, aby tě spálil, aby ti vzal vše, co z tebe dělá dobrého člověka.“

Ani další série argumentů nedokázala ten žár uhasit. Účel světí prostředky. Nikdo není tak dobrý v hledání argumentů, jak si ospravedlnit své činy, nežli člověk, který má na dosah obrovskou moc.

Yester se už ani neobtěžoval s rozmlouváním a rozhodným krokem se přibližoval k fénixovi, který bezstarostně seděl na hromadě zuhelnatělého dřeva a se zájmem si prohlížel nově příchozí. Nejspíše ani netušil, že se právě rozhodovalo o jeho osudu.

Tregellanovi se začalo vracet vědomí. První, co ho zasáhlo, byla bolest hlavy. Měl zlomený nos a při pádu na zem si pohmoždil záda. Vstal jen s největším sebezapřením. Rukou se snažil zastavit krvácení z nosu, avšak marně. Nejprve udělal dva nejisté kroky, aby si zvykl na pulzující bolest a motání hlavy. Za sebou nechával kapky krve, podle kterých by ho mohl kdokoliv bez problému stopovat.

Pomalými kroky se přibližoval k čaroději, který se právě chystal seslat nějaké kouzlo na nevinného tvora. Tregellan tedy počítal s tím, že ho překvapí během plného soustředění. Nemohl se však více mýlit. Yester se ani neotočil a pouze švihl rukou za sebe. Vzduch se zavlnil. Tregellan ani nestačil nechat zhmotnit průhlednou stěnu.

Značně kouzelníka podcenil. Nikdy by nevěřil, že bude někdo něčeho takového schopný bez dlouhého studia. Nejenže nemusel vyřknout žádnou formuli, on vše dokonce zvládl bez sebemenšího soustředění, jež je k čarování obvykle nutné. Kouzlo vyslal jen tak mimochodem. Účinek tím však nebyl ani trochu degradován, právě naopak.

Tregellan byl poslán na dlouhý let vzduchem. K jeho smůle se nezastavil o jednu z chatrných chýší, ale o solidní a pevnou stěnu strážní věže. Znovu se odebral do vnitřního světa.

Vzdálený křik. Tak vzdálený, že snad ani nebyl z tohoto světa. Proboha, kdo to tak vyřvává a co to je za jazyk? Ještě, že jsem v bezpečí. Zavřený v temné místnosti, odříznutý od okolního světa. Nikdo sem nemůže. Ale já také nikam nemůžu. Ne, to není trest. Je to bezpečí. Bezpečí bylo vždy na úkor svobodě. Já však stále nevím, jestli jsem ochoten přijmout podmínky. Nevěděl jsem to, jako dítě a nevím to ani teď. Vždy jsem myslel, že jsem se rozhodl. Nebylo to však rozhodnutí, ale hloupost. Tentokrát zůstanu v jeskyni. Nic mě ven nedostane. Vše, co potřebuji je tady. Nejsem tu přece sám.

Tregellan se pomalu rozhlédl, jeho oči si již zvykli na temnotu a tak mohl rozeznat siluety postav v hloubi jeskyně.

Jsou tu se mnou. Nikdy jsem nebyl sám.

„Bezpečí si vyžaduje jen svobodu. Ničeho více nechce,“ ozvali se sborově bytosti.

Tregellan věděl, že mají pravdu. Slyšel tolik pravdivých lží, ale tentokrát si byl jist, že mu nelžou. Přesto měl pochybnosti. Opatrně vstal ze studené podlahy jeskyně a rozhlédl se kolem sebe. Znal to tu. Ještě aby ne, strávil tu tolik let.

„Už ale nejsem dítě“, uvědomil si.

Bytosti ho sledovali. Nepatrně kývali hlavami.

Tregellan si uvědomil, že slyší jejich myšlenky. Hlasy, které neměly žádný zdroj. Vznikaly a zanikaly beze stopy.

„Už nejsi dítě“, řekl první.

„Zažil jsi válku“, pokračoval jiný.

„Našel jsi přátele.“

„Ztratil jsi přátele.“

„Zemřel jsi a zemřeš znovu.“

„Jaký osud tě to čeká?“

„Čím sis ho zasloužil?“

 „Tolik bolesti.“

„Tak málo radosti.“

„Neodcházej.“

Uvědomil si, že sahá po vaku, který ležel vedle něho. Jeho ruce ho pomalu otevřely a začaly do něho skládat kameny, které se válely všude kolem něho. Neovládal svoje tělo, byl jen pozorovatel.

„Já nechci odejít!“ vykřikl hystericky.

„A přec odcházíš.“

„Necháváš za sebou spáleniště.“

„Anebo tě spáleniště nechává před sebou?“

„Žít jen pro smrt.“

„Pro smrt v tom správném okamžiku.“

Tregellan měl již vak plný kamení. S námahou si ho hodil přes rameno.

„Ani se nerozloučí.“

„Nemá s kým. Nikdo za ním nezůstává. Stále odchází, a přesto se nikdy nemusí loučit.“

„Nemá s kým.“

„Nemá s kým. Nemá s kým.“

V hlavě se mu rozezněly stovky hlasů, mluvily přes sebe, přesto každému rozuměl.

„Jen spáleniště. Pro smrt. V tom správném okamžiku. Nikdy se neloučí. Nikdy nepoklekne. To není on. Není, ale on mu dal vzniknout. Bez něho by bylo spáleniště a s ním by bylo spáleniště také. Nic nezměnil. Změnil vše.“

Pomalu, i s břemenem na zádech, vykročil do temnoty. Po cestě míjel ty bytosti, znal každou tvář. Za ním zůstávaly jen kostry. On se však nikdy neloučil. Neměl s kým.

Do očí ho praštilo bílé světlo. Slunce odrážející se od sněhu. Poznal to místo. Doufal, že si vzal dost kamení. Nedostatek znamenal smrt. Udělal další krok, pod nohama ucítil studený sníh. Chlad ho okamžitě srazil k zemi. Nevzal jsem si boty, uvědomil si.

„Proč jsem celou dobu sbíral kamení, když nemám boty?“

„Vítr fouká, oheň plane. Smrt je věčná, nepřestane,“ rozezněl se jeden z hlasů v jeho hlavě.

Tregellan cítil hroznou bolest, která byla způsobena ukrutnou zimou. Chtěl se vrátit zpět, ale nemohl. Pouze kupředu. Proti své vůli udělal dalších pár kroků. Tentokrát byl nucen padnout na kolena. Věděl, že se již dál nedostane. Zůstane tady ležet, už nemá sílu jít dál.

„Vstávej!“ výkřik pohnul celým světem. Země se zatřásla a on spadl na záda.

Znal ten hlas, avšak nevěděl s kým si ho spojit.

„Vstávej!“

Záblesk. Sníh začal mizet. Hrozně rychle se oteplilo. Od úst již nešla pára. Avšak ze sněhu ano. Nestíhal se ani měnil ve vodu a rovnou se odpařoval, takové teplo tu začalo panovat.

Tregellan s trhnutím zjistil, že stojí na plamenech.

Záblesk.

Uviděl obličej staršího muže. Byl to vlastník toho hlasu. Bez ustání na něho křičel. Stále to samé poselství. Tregellan se snažil přijít na to, co má znamenat. Viděl to jako ohromnou záhadu, která si vyžaduje celou mozkovou kapacitu.

Záblesk.

Vše kolem se najednou proměnilo. Plamen pod jeho tělem zmizel, stejně jako všechny zbytky sněhu. Zjistil, že leží na cestě a hlavu má opřenou o pevnou stěnu nějaké vysoké budovy. Dlouho mu trvalo, než mu došlo, o co se jedná.

Strážní věž, uvědomil si s trhnutím. Čaroděj, Fénix, rychtář… ten muž, co na mě křičel.

Rozhlédl se kolem, hlava ho nepředstavitelně bolela. Jako kdyby každou chvílí měla vybuchnout. Vedle sebe viděl ležícího rychtáře. Dlouho mu trvalo, než ho poznal, protože měl celý obličej spálený a pokrytý odpornými puchýři. Místo vlasů měl holou lebku, stejně tak mu zmizelo obočí a vousy. Chyběla mu dokonce oční víčka. Bylo jasné, že již zemřel.

Tregellan odvrátil tvář. Ne, bohužel takový výjev neviděl poprvé, ale během války to bylo něco jiného. Myslel si, že bude mít klid od umírání, avšak nikdy se tomu nevyhnul. Postavy v jeho snu měly pravdu. Nikdy se neloučí. Nemá s kým.

Pokusil se s námahou vstát. Nejen, že jeho hlava na to odpověděla další tepavou bolestí, ale tentokrát se přidaly i nohy. Nebolely ho, což bylo dobré, avšak dalo to vzniknout novým otázkám, protože Tregellan je necítil vůbec. Bylo vyloučeno se na ně postavit, naprosto je nebyl schopný přimět k pohybu. Doufal, že se jedná o vedlejší účinek toho kouzla, který časem pomine. On však moc času neměl.

Vše kolem něho hořelo. Každá jediná chýše, okolní stromy a… mrtvá těla. Z některých ostatků se již jen kouřilo. Bylo jasné, že to nebyl normální oheň.  Šířil se nepřirozeně. Hořelo stejně dobře dřevo, jako kámen, nebo hlína na cestě.

Tregellan potlačil zvracení, které vyvolával zápach spálených vlasů a kůže a začal se plazit pryč od epicentra. Plamen, jako kdyby si všiml, že jednu oběť vynechal, začal postupovat k němu. Hladově se rozhořel po již spálené ploše.

Tregellan nahlas oddechoval. Vzduch byl těžký a každý nádech si žádal ohromné množství energie. V rukou měl stále větší cit a více síly, avšak to s sebou přinášelo taktéž více bolesti. Cítil, jak se plamen přibližuje. Podle nové vlny zápachu se znovu vrhl na tělo rychtáře.

Tregellan již cítil, jak si kameny na cestě rozedírá kůži na stehnech. Tentokrát se z této nové bolesti radoval, musel ještě chvíli vydržet… vzdalovat se plamenům ještě pár metrů.

Oheň se nově rozhořel na strážní věži. Bez okolků se plazil po kamenných stěnách a stoupal ke zvonu.

Krev z obličeje mu stékala do očí a bylo mu jasné, že za sebou nechává krvavou cestu od rozedraných stehen.

Už cítil, jak mu plamen olizuje chodidla. Touto rychlostí neměl šanci.

S námahou se převalil na záda a s rukama před sebou vykřikl. Za jeho nohama se zhmotnila průhledná stěna. Plamen do ní agresivně narazil. První pokus vydržela. Tregellan doufal, že vydrží alespoň i druhý, protože na další kouzlo by už nenašel dost sil.

Znovu se převalil a pokračoval v plazení. Celé ruce měl již rozdrásané, dlaně jeden krvavý šrám za druhým, lokty byly roztrhané od kamení, stejně jako břicho.

Tregellana držel naživu jen cíl, který viděl mezi stromy. Hladina říčky odrážela sluneční svit a vypadala tak nadpozemsky, že místy dokonce pochyboval o její skutečnosti.

Další přitáhnutí těla k natažené ruce, další výšleh bolesti, která získávala také vizuální rozměr v podobě jiskřiček, které Tregellan viděl už při každém sebemenším pohybu. Nesměl podlehnout bolesti a nechat se uchlácholit příslibem pohodlného mechu, po kterém nyní již natahoval ruce. S úlevou zjistil, že si už dokonce může v omezeném měřítku pomáhat nohama. Nepředstavitelně mu to urychlilo postup. Skoro stejně tak, jako zvuk bortící se magické stěny. Nakumulované plameny vyšlehly do okolí. Tregellan cítil, jak mu hoří boty a kalhoty. Několikrát se namáhavě překulil po zemi. Oheň to však pramálo zajímalo. Magický žár může utišit pouze voda. Tak přirozená a přesto tak fascinující. Zbývalo již jen pár metrů. Lesní mech sice omezil bolest při plazení, avšak postup notně zpomalil. Již nebylo tak snadné najít oporu pro odrážení nohama, pokaždé jen odryl část mechu. V té chvíli se mu zastesklo po té pevné cestě plné kamenů a nerovností.

Plameny stoupaly až k zádům a on nemohl nic udělat.

Až po několika marných pokusech o zkracování vzdálenosti tím namáhavým způsobem mu došlo, jaký byl hlupák. Neměl podlehnout adrenalinu a strachu a namísto toho myslet. S plameny na těle to však jde těžce.

Převalil se na bok a začal se po mechoví kutálet. Připadalo mu, jako kdyby létal, jako kdyby nalezl ten nejgeniálnější a nejrychlejší způsob cestování. Dokutálel se až k břehu říčky.

Uviděl před sebou ostré kameny podél vody, stejně jako na jejím dně. Nezastavil se však ani na chvíli. Přes plameny nevnímal drásavou bolest. Těžkopádně padl do vody.

Oheň obklopil říčku a rozzlobeně syčel.

Tregellan cítil, jak mu voda tekoucí kolem spálené a roztrhané kůže působí novou bolest. Přijímal to však s ohavným úsměvem.

„Nemám s kým,“ procedil skrz zaťaté zuby směrem k ohni a odevzdaně se položil do mělké říčky.

Tregellan odešel z Kantagaru hned následujícího dne. Znovu cestoval, aby zapomněl. Tentokrát však věděl, že se už nesmí vracet. Jen kupředu. Nikdy se neotáčet. Bylo to jeho prokletí. Prokletí všech Renegátů od Vitrylského průsmyku.

Mnoho let ho doprovázely zkazky o Neporaženém. O obávaném bojovníkovi, který vyzývá jen ty nejlepší. Stal se postrachem všech mistrů a šampionů. Zjevoval se znenadání. Nejprve pouze v Kantagaru a poté i v Království Pěti. Tregellan věděl, že si jde pro něho. Smrt mu byla doslova v patách. Za ním zůstávalo jen spáleniště. Sám věděl, že se jednou bude muset otočit. Chtěl si totiž odpovědět na pár otázek. Je to všechno jen kvůli němu? Bylo by spáleniště i bez něho?

About The Author

Leave a Reply