Charakterizovat tvorbu Jany Rečkové není věc úplně jednoduchá, přesto se najdou spojující a pro ni typické prvky. Sama o sobě tvrdí, že nevydrží v jednom žánru. A skutečně se pohybuje mezi sci-fi, fantasy, hororem i detektivkou. Mnohdy hranici mezi nimi stírá, navzájem je prolíná a kombinuje. S větším či menším úspěchem, ale vždy neotřele. Na otázku proč, odpovídá jednoduše. Prý tak nějak vidí život.

Velké světy

Prostředí příběhů Jany Rečkové se pohybují někde na hranici mezi našimi a jinými světy. Často v nich je skrytý náznak blízké budoucnosti. Autorčina vlastní a většinou temná představa ukazuje, kam až je lidstvo schopné ve své sebedestrukci zajít.

Co se psaní týče, píše Jana Rečková živelně. Linky jejích příběhů si často dělají, co chtějí. Sem tam je potřeba pozorně je následovat, asi jako klubko Ariadniny niti, aby se čtenář ve spletitém labyrintu příběhu vůbec vyznal.

Patrné je to převážně v románu Jáma a dům, new weird fantasy o rodině Sedrmů a tajemném Domě. Hlavní zápletka se dělí do drobných odboček a epizod, přičemž z některých příběh logicky pokračuje, ale z některých se stávají matoucí slepé uličky, které děj zbytečně natahují.

Zatímco novela Syndrom malé mořské víly, klasický sci-fi příběh je okořeněný o vílu, postavu vskutku netradiční, je kompilací sci-fi a pohádky, Virtuální vrazi se vyznačují kombinací budoucího a virtuálního světa. Sama autorka v úvodu knihy čtenáře nabádá, aby tuhle skutečnost vzal na vědomí.

Složitost příběhů usměrňují postavy. Autorka má jako neuroložka ostatně k lidské povaze velmi blízko a její hrdinové a hrdinky jsou psychologicky velmi dobře propracovaní.

„Nějaké medicínské zkušenosti se samozřejmě hodí a příběhy pacientů jsem často zamontovala do děje. Byla jsem ten typ doktora, kterému se lidi svěřují a on je poslouchá.“ – Jana Rečková, rozhovor se Zuzanou Hlouškovou, Fantasy Planet

Postavám není zatěžko uvěřit, chápat jejich motivaci, odsuzovat nebo schvalovat jejich jednání, ať už je to Tajn ve Virtuálních vrazích, Enyk v Jámě a domu nebo Erral v Pohřbeni na Soldafaru. Výrazná převaha mužských hlavních hrdinů v románech a novelách je další typický rys, podle kterého se dá tvorba Jany Rečkové identifikovat.

Ani talent na jména se autorce nedá upřít. Jména, nositelé charakterů postav, se nikdy neopakují, nezní krkolomně a překvapují svou barvitostí.

„Postavy si jména většinou vybírají samy. Když nad nimi musím přemýšlet, není to dokonalé.“ – Jana Rečková, rozhovor s Kaeřinou Kratochvílovou, Mfantasy

Malé světy

Zdá se, že malý rozsah sedne Rečkové více. Tam, kde se romány vrství, štěpí a zase skládají, mají povídky jasně danou strukturu, jsou přímočarejší a kromě postav se vyznačují silnou atmosférou.

A to především ty z našeho světa. Fantastické prvky se tu sice mísí s realitou, ale o to víc jsou chytlavé a čtivé. Většině povídek je společné tušení zmaru, blížící se katastrofy a destrukce, jakési „bradburryovské napětí“, dalo by se napsat. Třeba povídka Ruské kolo (sborník Protože se stmívá), kde postava Damíka coby pozorovatele zvláštních událostí v zábavním parku připomíná svým postižením Martina z Emisara Raye Bradburryho. Podobně hutnou, podprahovou tíseň a předzvěst něčeho tragického v sobě nesou i další povídky.

Hororový nádech je patrný ve Smrti k MDŽ. Povídka popisuje trochu neobvyklou vyvražďovačku. Odehrává se sice na školním srazu, ale na rozdíl od podobných, béčkově laděných příběhů je to sraz žen ve středním věku. Příběh, oscilující mezi záhadnými úmrtími a vzpomínkami hlavní hrdinky, není předvídatelný. Hlavní hrdinka tuší vývoj událostí už od začátku, ale přestože má čtenář možnost sledovat její myšlenkové pochody, na skutečné rozuzlení si musí počkat až do konce.

Napříč různými žánry jsou to v povídkách především ženy, které se dostávají do popředí. A Jana Rečková umí napsat opravdu silné a zajímavé charaktery. Ženy v jejím podání často působí smířené se svým osudem, ale nikdy na něj nerezignují.

Malé světy staví více na lidech a jazykové vybroušenosti než na příběhu. To je činí více uvěřitelnými, málokdy jsou v nich hluchá místa a nemají problém čtenářovu pozornost udržet až do konce.

„Psát se člověk naučí jedině psaním.“ – Jana Rečková, rozhovor se Zuzanou Hlouškovou, Fantasy Planet

Jana Rečková je pilný žák, protože jen povídek napsala kolem úctyhodných dvou set dvacet. Za spoustu z nich má ocenění, spousta podle jejich slov stále leží v šuplíku. Snad se brzy dočkáme dalšího sborníku, románu nebo sbírky poezie. Kdo ví? U Jany Rečkové totiž není nic jisté.

O Janě Rečkové

„Do doby revoluce jsem se trefila náhodou, psala jsem první sci-fi pro syna, když byl vážně nemocný a já mu chtěla udělat radost. Jenže mě to chytlo.“ – Jana Rečková, Dračí mor

Jana Rečková vystudovala lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Pracovala na neurologickém oddělení ve Fakultní nemocnici na Bulovce. Během náročného povolání psala většinou do šuplíku. Čas prý na to kradla, kde se dalo. Publikovat začala až z popudu manžela Jarka, který kvůli ní dokonce založil nakladatelství RNSF vydávající výhradně její tituly.

Autorka má za sebou řadu románů, sborníků, povídek i překladů. Publikovala v časopisu Ikarie, dnes XB-1, její povídky vycházejí v Pevnosti, Fantázii a několikrát dokonce i časopise Marianne.

Přes literární úspěchy i četná ocenění o sobě mluví skromně. Jejích prvních deset patnáct románů prý nestálo za nic. Zlom nastal v r. 1997, kdy zvítězila v kategorii Novela v Ceně Karla Čapka. Mezi první knihy se řadí fantasy Svět nezrozených drahokamů, pod pseudonymem Joanna Railly. Následoval Syndrom malé mořské víly, Mezi slovem a mečem, Král je malý a další. Už pod vlastním jménem.

Je držitelkou několika Mloků i titulu Lady fantasy. Kromě psaní překládá z angličtiny. Za zmínku stojí především série Mágové Lva Grossmana nebo Jméno větru Patricka Rotfusse.

Zdroje citací:

Zuzana Hloušková, Psát se člověk naučí jedině psaním, tvrdí spisovatelka Jana Rečková, http://www.fantasyplanet.cz, 2016, [ cit. 2017 -06 -22] http://www.fantasyplanet.cz/literatura/psat-se-clovek-nauci-jedine-psanim-tvrdi-spisovatelka-jana-reckova/

Kateřina Kratochvílová, Jak píše Jana Rečková, www.mfantasy.cz, 2017 [cit. – 2017-06-22] http://www.mfantasy.cz/2017/04/jama-a-dum-aneb-jak-pise-jana-reckova-rozhovor/

REČKOVÁ, Jana. Dračí mor. Praha: Straky na vrbě, 2011. Česká fantastika. ISBN 978-80-87364-17-8

Komentáře

komentářů