„Na dlouhém rozpadajícím se plotě se stále ještě vyjímal obraz africké savany. Stádo pádících zeber – změť pruhů, z níž přecházely oči. Nad nimi dlouhé štíhlé krky žiraf pod rozpáleným sluncem. Na obzoru tmavé siluety baobabů. Malba se loupala; v místech, kde oprýskala barva, to vypadalo, jako by se na tělech zvířat objevovaly smrtelné rány.“

divocina_plakat_jpg

Zajímá vás, co bylo dál? Zveme vás na křest naší v pořadí již třetí sbírky Her s příběhem. Jejím tématem jsou šamani, druidové a les jako takový.

Najdete v ní 11 povídek českých autorů a je bránou do sedmi propracovaných světů plných fantazie, kdy každý z nich je představen krátkým úvodem. Těšit se můžete na špinavou vesnickou fantasy, steampunkové 19. století s jeho líbivými kulisami i tmářstvím, oblíbenou telepatku Magnólii, která tentokrát čelí rozmarům šíleného draka, na mstivé dryády, antické bohy, léta nepoužívaný lunapark, či netradičně pojaté pohádkové bytosti. A fanouškům asterionského univerza přinášíme hned čtyři příběhy. ojaté pohádkové bytosti. A pro fanoušky asterionského univerza přínášíme hned čtyři příběhy.ojaté pohádkové bytosti. A pro fanoušky asterionského univerza přínášíme hned čtyři příběhy.

 

KDY: úterý 22. listopadu od 17:30

KDE: V nekuřáckém fantasy a scifi café baru Geekárna, kde se setkávají nejen geekové, ale také příznivci f/sf a stolních i dalších her.  

 

Kmotra knihy jsme pozvali ze světa Asterion. Bude jím postava šamana. Můžete se těšit na povídání nejen o sbírce, ale i o šamanismu jako takovém a dozvíte se také něco o budoucnosti asterionské knižní řady.

 

Seznam povídek, které v knize najdete:

  • Váha přísahy (Josef „Armon“ Straka)
  • Dcery lesa (Radovan Kolbaba)
  • Mé jméno bude znít (Hanina Veselá)
  • Život lovce (Jakub Štádler)
  • Šarlatová křídla smrti (Jana „Elinor“ Poláčková)
  • Řezno 1872 (Jonáš a Kryštof Ferencovi)
  • Volání jaguára (Barbora Legátová)
  • Ozvěna starého příběhu (Michaela Portychová)
  • Krkavec a vlk (Jan Hamrlík)
  • Tropický kraj divů (Lucie a Petra Lukačovičovy)
  • Kelpie (Ondřej Netík)

Ukázka z knihy:

Hanina Veselá

 Mé jméno bude znít!

1. Něžný sysel

Něžný sysel je fakt divná putyka, nesoucí název podle jisté vesnice. Sedí se na holém dřevu bez opěradel jen s větrem v zádech, stoly jsou samá tříska a štamgastům nad hlavami svítí obloha. Během první ranní polévky nese nebe růžový nádech, který se rychle přelije do temně modré. Do oběda ta krása většinou stihne zešednout, a když lovím v omáčce tuhé maso a za kousek chleba bych vraždila, je nebe beznadějně šedivé. Teprve k večeru člověku do misky zasvítí sluníčko. Zlatavý paprsek olízne kousek téhož masa, jaké bylo v poledne, projasní tutéž omáčku a zmizí. Svařák pijeme už pod hvězdami. Jediným, co se tu nemění, je výhled.

Přímo pod námi přechází travnatý svah v rozpukanou šedou skálu. Z jejích mělkých proláklin nesměle vykukují růžice netřesků a suchá stébla. Mezi nimi prosvítá lišejník – citronově žlutý nebo naopak pistáciový, pestré barvy se dávají na ústup teprve v blízkosti ledovce. Hluboko pod kamenným mořem se rozestupuje podhůří protkané mnoha údolími řek, které přiníší vodu z hor. Z našeho úhlu pohledu temně zelené jako hluboká vodní propast a neméně zrádné. Rašal Naf. Kraj, jemuž vládne vládce krutější, než kdokoliv z lidí. Zyl Červený, jedna z posledních dračích legend.

„Koukat odsud do Rašal Nafu je jako hledět zrcadlem času,“ nesl se vzduchem hlas pana Delara. Bylo to během jedné z oněch mrtvolně chladných nocí, kdy nic nehřeje víc než lidské teplo. „Tak blízko, a přitom tak daleko.“ Delara zaklonil hlavu a vystavil tak mladou a krásnou tvář ledovému větru. „Uprostřed štítů hor, mezi měsíční krajinou a šedým prachem našel jediný živý pruh země, aby z něj udělal své nové království. Tisíc jeskyní. Ach… Posloucháš mě vůbec, paní Magno?“ Delara ztichl, ač pokus omotat mi ruku kolem pravého ňadra ještě zcela nevzdal.

  Znovu a důrazněji jsem se odtáhla. Nebyla jsem jeho typ. Příliš hubená, příliš bledá, nezdravě nezávislá, navíc zrzka. Věděl to on, věděla jsem to já. Jenže pod ledovcem platila jiná pravidla. Stačil jediný pohled vzhůru, abych na vršku strmého srázu spatřila bílou čepici. Takhle zdálky ta ledová masa vypadala neškodně.

Raději jsem obrátila pozornost zpátky k nejbližšímu údolí:

„Já vím, co tam dole je. A děkuj bohům, za všechen ten jedovatý prach, který nás od toho dělí.“

Žvanivý mladík hrál v naší skupince roli drzouna. Trpěla na něj i kuchařka Gida, která mu při výdeji jídel dopřávala nápadně štědré porce. Vzhledem k tomu, co bylo v kotli, to ale velká výhoda nebyla. Gidě táhlo na padesátku. Na rozdíl ode mne na svůj věk vypadala, takže neznamenala žádnou konkurenci. To vše za předpokladu, že bych si chtěla s Delarou přece jen zašpásovat. Thas, nejzkušenější z lovců a velitel výpravy, neměl mladého vědátora příliš v lásce. Jenže to byl u Thase normální stav. Nelibost vůči čemukoliv a komukoliv byla velitelovou zbraní i štítem. A pak tu byli zbylí dva lovci. Mlčenlivý Murin, nevrlý Grozno.

„Ten čas tady, to je věčnost,“ vzdychl pan Delara, zatímco za jeho zády plul jeden z nejmalebnějších západů slunce.

Typická večeře u Něžného sysla.

„K dnešku to dělá dva měsíce a čtyři dny,“ ukázala jsem na prstech a zhltla další lok břečky, kterou se Gida nestyděla nazvat omáčkou. „Chceš říct, kolik jsme za tu dobu spolykali myší?“

„Paní Magno, raději ne. Překročil dohodu, kterou jsme měli, o polovinu!“ Řeč byla o Thasovi.

„A to ses bál, že nebudeš mít čas čuchat ke každé kytce, kterou tu najdeš! Už máš plný herbář?“

Delara mi věnoval ztrápený výraz, vylil nedojedený talíř pod stůl a zvedl se.

Chvilku jsem ho pozorovala. Mířil ke svému stanu. Cestou se minimálně dvakrát otočil a významně na mě kývl. Měla to být výzva?

Následovala jsem jeho příkladu. Otočila jsem poloprázdnou misku dnem vzhůru a nechala v trávě vyrůst další flek. Dnes naposled. I moje trpělivost má své meze, veliteli Thasi.

„Počkej!“ Dohonila jsem mladíka mezi stany a přiložila rty těsně k jeho uchu. V očekávání důvěrností zpozorněl. „Nevím jak ty, ale já to tu balím. Už mě nebaví plýtvat talentem na syslí kolonie. Ať si je velký myšilov hledá sám. Vyrážím ještě dneska, jakmile Thas usne. Kdyby ses náhodou chtěl přidat, můžeš počkat u toho obrovského balvanu za táborem.“

Mladý učenec pohnul rty, ale nic neřekl. Jakoby s uzarděním se otočil, ve skutečnosti si pospíchal zapakovat. Měla jsem co dělat, abych nepropukla v smích. Cesta do civilizace je dlouhá a noci pod širákem bývají chladné.

 

FB stránky události:  https://www.facebook.com/events/216433058788164/

Stránky Geekárny:  http://www.geekarna.cz/

Stránky nakladatele: www.mytago.cz

About The Author