Populární série Kladivo na čaroděje už okouzlila tisíce čtenářů a na její tvorbě se podílela celá řada autorů. „Nejnovějším“ spisovatelem, který se rozhodl stát se loutkařem Felixe Jonáše a jeho podivných pseudokamarádů, je Jan Hlávka. Talentovaný autor nám prozradil, v čem mu dělalo Kladivo na čaroděje problémy a co si myslí o pokémonech.

Pojďme rovnou ke Kladivu na čaroděje. Jak jste se k příležitosti napsat díl této série dostal?

Jednoduše. Byl jsem osloven redakcí, zda bych neměl zájem jeden díl napsat.

Jaká byla Vaše první reakce?

Překvapení. Rozpaky. A proč to nepřiznat, pochybnosti. Obával jsem se komplikací, třeba i těch, jaké jsem zažil v JFK. Ale nakonec jsem přijal a rozhodně nelituji. Aspoň zatím…

Pokud se nemýlím, šlo o Váš první větší průnik do urban fantasy. Jak se Vám s žánrem pracovalo?

Urban fantasy byly aspoň částečně i některé mé JFK knihy, ale je pravda, že u Kladiva na čaroděje to bylo mnohem náročnější. Hlavně proto, že se odehrává v naší realitě a je striktně omezen na pražské prostředí, zatímco já v Praze nikdy ani nebyl. Psát urban fantasy podle mapy je trochu jako opíjet se nealkoholickým pivem. Nakolik jsem se s tím vypořádal, budou muset posoudit čtenáři.

buhstrachuDočkáme se od Vás v budoucnu nějakého dalšího dílu série?

Další řada Kladiva na čaroděje začne až v roce 2018. To je příliš vzdálená budoucnost, abych plánoval nebo sliboval cokoliv. Zatím nejsem ani schopný říct, jestli budu psát povídku do připravované sbírky.

Jak se Vám při psaní hodily zkušenosti ze série Agent JFK?

Rozhodně jsem věděl, čeho se obávat a čemu se vyhnout. Jinak ale Kladivo na čaroděje a JFK moc shodných bodů nemají. Už jen proto, že JFK je zaměřený na jednoho hrdinu, zatímco Kladivo je „týmovka“, kde autor musí dbát na to, aby žádná z hlavních postav neskončila odstrčená v koutě jako statista. To byla hlavní věc, které jsem se snažil vyvarovat.

Kdybyste mohl napsat knihu z libovolného fiktivního světa, který byste použil?

Star Trek. Byly doby, kdy jsem doufal, že se mi to opravdu podaří. Nicméně kvůli politice, na jakou přešli vlastníci práv této značky, je to dnes už nemožné i jen teoreticky. Tenhle sen je mrtvý.

Říkáte o sobě, že se zaměřujete na povídky. Jak Vám vyhovoval rozsah Kladiva?

Nevím to jistě, ale tuším, že „Bůh strachu“ je vůbec nejdelší díl Kladiva, anebo každopádně jeden z nejdelších. Takže mohu být rád, že jsem se vůbec vešel a redakce nepožadovala žádné razantní škrty, které by v téhle knize byly dost obtížné. A ano, sice se zaměřuji na povídky, jenže to, čemu tak říkám, má většinou spíš délku novely. Opravdu krátké práce na pět šest stránek mi nikdy nešly – všechno, co začnu psát, okamžitě a často úplně nekontrolovatelně bobtná.

Posíláte ještě povídky do soutěží?

Ne. Především na to není čas. Někdy to možná ještě zkusím, abych zjistil, zda stále dokážu udržet krok s „novou generací“, ale v letošním roce už to rozhodně nebude.

V minulosti jste říkal, že se snažíte pomáhat začínajícím autorům. Pokračuje tato činnost nějakým způsobem?

Stále to platí. Mám několik známých mezi začínajícími autory, kterým jsem poskytl nebo stále poskytuji betačtenářské služby. Ovšem není jich moc, protože pokud se to má dělat dobře, je opět potřeba tomu věnovat hodně času. Plus, nemyslím, že bych byl příliš dobrý „učitel“ čehokoliv – a psaní zvláště.

Kdo ze současných nových českých autorů Vás v poslední době nejvíc zaujal?

Trochu se za to stydím, ale přiznávám, že jsem v poslední době nečetl žádnou knihu českého začínajícího autora. Není čas a fronta na nočním stolku dosahuje už pomalu výšky továrního komínu. Ale to hodlám napravit, minimálně si přečíst všechny knihy, které vychází v edici Evropská Space opera Brokilonu.

Kde hledáte zdroje své inspirace?

Nehledám. Přicházejí samy, když se jim chce.

Čím se bavíte ve volném čase? Nemůžu se nezeptat, chytila Vás znovuzrozená Pokémon mánie?

Pokémoni mě zcela minuli jak poprvé, tak teď. Hru jsem zaznamenal až na základě titulků typu „Prosíme, nechytejte Pokémony v prostorách památníku obětem holocaustu“, které mi přišly natolik střelené, že jsem začal zjišťovat, o co se vlastně jedná. Technicky je to zajímavý koncept, tématika virtuální nebo augmentované reality i možností (a hrozeb), které skýtá, je fascinující, ale hra samotná mi neříká nic. A zábava ve volném čase? Nevím. Psaní je práce, zábava i volný čas v jednom.

Obligátní otázka, na čem v současnosti pracujete?

V současnosti jediným projektem, na kterém pracuji, je – společně s Janou Vybíralovou – třetí díl Algoru. „Pomníky zimy“ se zpozdily už o rok, z velké části je to má vina, a rozhodně z toho nejsem šťastný. Kniha je momentálně téměř dokončená, ale i kdybychom ji dopsali třeba zítra, už je pozdě, nedodržel jsem, co jsem čtenářům sliboval. Dokud tahle práce neskončí, nic nového nebudu začínat, ani o tom uvažovat.

Co byste na závěr vyřídil našim čtenářům?

Protože tenhle rozhovor má být o Kladivu na čaroděje, doufám, že se vám „Bůh strachu“ bude líbit.