Zatímco posádka přepravní lodi s vrahy, zločinci a ideologicky nevhodnými občany míří do vesmírné věznice Areston, redakce Mfantasy se odvážila podebatovat se samotným jejím tvůrcem, spisovatelem Josefem Pecinovským. Tento pedagog, vypravěč a vizionář nám povyprávěl, co dostal k narozeninám, kde podle něj ustrnul technologický vývoj a co by se s ním stalo, kdyby byl sám zavřený do vězení.

Na úvod dovolte, abych Vám pogratuloval k Vašim sedmdesátým narozeninám, a rovnou se zeptal, co jste dostal?

Osobní blahopřání od prezidenta republiky, klíče od nového Mercedesu, tři dny na riviéře s dámou podle vlastního výběru a smlouvu s George Lucasem na natočení filmu Plástev. Ale když jsem se probudil, tak se vše proměnilo v několik lahví alkoholu a průvodce Španělskem. Pravda, rodinná oslava zatím ještě neproběhla.

Nedávno Vám ve sborníku vyšla ve sbírce Na konci apokalypsy povídka Házím ti laso, kamaráde. Jak se na svoji ranou tvorbu díváte dnes?

Dovolím si oponovat. Laso vůbec není má raná tvorba, protože jsem tuto povídku napsal až po 15 letech soustavné tvorby. K tomu dodám, ze své rané tvorby (ca do roku 1984) jsem vybral do sborníku Termiti z Titanu jedinou povídku… Asi vytušíte, za co ta raná tvorba stála. Jedinou výjimkou z té doby, na kterou i dnes pohlížím shovívavě, je povídková sbírka Galaktická voliéra. Příhody napůl šíleného chovatele exotického ptactva Václava Nováka nikdy nevyšly knižně, ale většina povídek už se objevila v časopisech, povídkových sbírkách a antologiích, a některé dokonce prošly rozhlasem. Pravdou je, že se jedná o speciální humor psaný svérázným jazykem, pro což nemusí mít každý pochopení.

Už tehdy byla vidět Vaše fascinace technologiemi. Co říkáte na jejich dnešní dynamický rozvoj?

pecinovskyJe to jednoduché, moc toho neříkám. Nestačím sledovat. Ale opravdu je vývoj dynamický až  v dnešní době? Zdá se mi, že jsem dynamickým vývojem obklopen celý život. Když jsem přišel na svět, byl běžným dopravním prostředkem kůň. Vrcholem sdělovacích technologií byl rozhlas. Přes oceán se cestovalo lodí a Ciolkovskij byl považován za blázna. V roce 1960 bylo vše úplně jinak.

Pravdou je, že v roce 1960 jsem si nedovedl představit, že bych mohl psát jinak než na psacím stroji. Teď, zhruba o 60 let později, jsou mnohé technické zázraky té doby muzejními exponáty, a psací stroj je jeden z nich. Mám v rukou prostředek, který bych kdysi považoval za zázrak, a přitom je to předmět denní potřeby. Notebooky, tablety, mobilní telefony, to jsou zcela běžné věci. Nedávno jsem se osobně potkal s dalším zázrakem, kterému se říká CT. Cosi se mi dívalo do hlavy. Nebolelo to. Nosím s sebou maličký přístroj, který jsem předvídat nedokázal, říká se mu GPS. Kdysi jsem se na dlouhé hodiny zavíral do temné komory, teď  stačí zmáčknout spoušť a stáhnout obrázky do počítače. Kdysi jsem si chtěl koupit filmovou kameru, nedošlo na to, ale současné technologie mi daly do ruky přístroj, který se vejde do dlaně, a který natočí video v neuvěřitelně detailním rozlišení. Ale koho by napadlo, že fotoaparát a kameru nahradí telefon?

Takže na otázku odpovídám – jsem současným technologiemi okouzlen. Nesnažím se jim porozumět, ale s chutí je využívám.

Mnohé z tehdejších představ se splnilo, mnohé ne. Nejvíc mě drtí, že ustrnula kosmonautika, tehdy byly výhledy optimističtější. Skutečností je, že vývoj jde nejrychleji tam, kde lze očekávat okamžité komerční využití. A také vojenské. Jenže vojenské využití Venuše je v nedohlednu, a tak peníze do kosmonautiky téct přestaly.

Mezi Vaše nejpůsobivější díla patří série Plástev jedu. Jak Vás toto téma napadlo?

„Napiš něco o přelidnění,“ tak zněla dobrá rada jednoho mého přítele. Tak jsem to zkusil, a najednou se mi urodila pod prsty Plástev. Dva kilometry do výšky, bez omezení do šířky. Jen jsem musel domyslet, co s tím udělat. Původně to byla šedesátistránková novela, načež jsem dostal od sestry vynadáno za ten odporný konec. A to mě přinutilo rozšířit povídku na román, a po letech z nedostatku lepších nápadů rozšířit na morbidní pětidílnou sérii.

Strach z „velkého“ bratra, neomezené kontroly obyvatelstva elitou, je dnes holou realitou. Co si o tom myslíte?

Velkého Bratra už není třeba se obávat, on je tady! Nejen že jsem opatrný na to, co říkám, jsem už opatrný na to, co píši. Na internetu mi několikrát zablokovali účet jen proto, že jsem se odvážil do diskuse napsat pravdu, a pokud ne, tak jsem se dověděl, že jsem buď bolševik, nebo fašista, to podle sexuální orientace pisatele. Na každém rohu trčí kamery, speciální programy rozlišují obličeje na stovky metrů, mobilní telefon za sebou nechává žhavou a vždy dohledatelnou stopu, připravuje se zákon o hanobení čehokoli, zakazují se nám vlastnit zbraně, za urážku úředníka bude hrozit pokuta až deset tisíc… Práva v této zemi mají jen dopadení zločinci, nepřizpůsobiví a ilegální přivandrovalci z nevábných krajin.

Sci-fi začíná být v módě i ve filmové podobě. Jaké máte oblíbené sci-fi filmy, díváte-li se na ně?

Zaostávám, neuvěřitelně zaostávám. Do kina nechodím od té doby, co cena vstupenky překročila 30 Kč. Spoléhám na to, co dodají TV stanice, z čehož mě zaujal v poslední době asi nejvíc Matrix. Našel jsem v něm něco, co mě ze záhladných důvodů přitahuje, a jen doufám, že tento rozhovor není chybou v matrixu. Pokud se ale vrátím do historie, tak mě nejvíc oslovily filmy Planeta opic (s Charltonem Hestonem), Solaris a kupodivu Mlčící hvězda, společný to projekt Polska a NDR, natočený rovněž podle Stanislawa Lema na začátku 60 let; marně ho sháním, abych se na něj podíval podruhé.

Orientujete se v současné české fantastice? Jací autoři Vás zajímají?

V tomto směru je to bída. Má čtecí kapacita nestačí vydavatelské explozi! Prostě nestíhám. Přesto si tu a tam najdu čas na své kolegy, na tomto místě mohu jmenovat třeba Ondru Neffa a Jardu Mosteckého, uvítal jsem průnik žen na půdu sci-fi, zejména Jany Rečkové, Edity Dufkové a Julie Novákové, a momentálně se chystám zdolávat Mycelium Vilmy Kadlečkové.

Před osmi lety jste v rozhovoru pro Pevnost prohlásil, že fantasy psát nehodláte. Nezměnil jste názor?

V tomto trendu plně setrvávám, pokud se tedy týče té tvrdé fantasy, kde se pohybují čarodějové, mágové, draci srší oheň a síru a skřetové vedou války s vlkodlaky. Pravdou je, že jsem napsal několik děl, která by se do žánru fantasy dala zařadit. Připustil jsem existenci strašidel v české kotlině v povídce Na hrázi odbočte doprava (XB-1 2012/11), připustil jsem existenci pekla v povídce Správce sítě (Termiti z Titanu, Triton 2012), a nadpřirozenou silou je nadán i jistý Vojtěch, hlavní postava povídkového románu Stavitel, který čeká na vydání. Vždy se ale vše odehrává v reálném a nikoli imaginárním světě, a kromě zmíněného motivu zde už nic nadpřirozeného neexistuje. Ale – lepší by bylo neříkat nikdy. Uvidíme.

Kromě sci-fi Vám není cizí ani western, kterému jste se dříve hojně věnoval. Není Vám líto, že kovbojky jsou dnes na ústupu?

Je zajímavé, jak se vkus čtenářů mění. Ale jen jestli nebude problém v tom, že vlastně čtenářů ubývá, a ti, co četli westerny pod lavicí (jen si připomeňme studenta Peterku!), si dnes raději hrají počítačové hry. Obávám se, že jsem své nápady, co se týče westernů, vyčerpal. Takže už žádná lítost.

Jeden čas jste věnoval psaní počítačových příruček. Stále se tím živíte? Co Vám to dává?

V současnosti to je pro mne jediný způsob, jak psaním vydělat nějaké peníze, pokud pominu možnost psaní dekadentních scénářů k nekonečným seriálům. Tím, že jsem psal o počítačových programech, jsem vlastně promítal na papír poznatky ze své profese učitele informatiky. Teď už jsem 8 let mimo vyučovací proces a zdá se, že i tato tvorba bude vyhasínat. Díky Pánu Bohu a Microsoftu za Windows 10, ještě nějaký čas mě udržely v provozu.

Právě teď se blíží dlouho očekávané vydání Vaší knihy Areston. Jak byste ji neznalým čtenářům představil?

Znalí čtenáři už vědí, oč jde, protože se účastnili několika besed, kde jsem Areston prezentoval. Poprvé jsem oznámil světu jeho přílet na Světě knihy v roce 2015, na Světě knihy v roce 2016 už je Areston realitou, především díky nakladatelství Epocha a jejímu řediteli Zdeňku Pobudovi, který se odvážil zařadit knihu do edičního plánu. K tomu je třeba ještě vyzvednout zásluhy celého týmu spolupracovníků, především odpovědného redaktora Borise Hokra, který dohlédl na věcnou a jazykovou správnost, Pavly Lžičařové za masivní prezentaci a zejména Žanety Kortusové, která namalovala obrázek na obálku, jejíž sláva v mnohém převýší celý obsah knihy.

Jak už to bývá v mých knihách, je tu jistá dávka dystopie, i když jen v náznacích, protože tentokrát se většina děje odehrává ve vesmíru, a to ve vězení. K tomuto účelu pozemské vlády využily (zneužily?) umělé těleso, které se vynořilo odkudsi z hlubin kosmu, jeho stavitel je neznámý, ale zato se výborně hodí k deportaci nejen skutečných zločinců, ale i osob nepohodlných. Areston je dutá koule o průměru jednoho kilometru, obíhá po protáhlé kometární dráze kolem Slunce a k Zemi se vrací v osmiletých cyklech. Na tomto místě víc neprozradím, jen to, že čtenář (možná) najde odpovědi na otázky: Copak se odehrává na jeho 150 palubách? A co lze najít v tajemném jádru, do něhož zatím nikdo nepronikl? K jakému účelu slouží vysoké polární věže a prstenec, zdánlivě zbytečné konstrukční prvky?

Proč jste si vybral právě toto téma?

Snažím se vždy psát o tom, co tu ještě nebylo. Myslím, že kosmická loď tohoto typu v české SF ještě neexistuje, a pokud ano, pak za zcela jiným účelem. Mám několik desítek nápadů na román, a nezbývá mi už příliš času. Proto konzultuji s nakladatelem, které téma asi stálo za vydání, a do toho se pouštím dřív. Nyní padla volba na Areston. Ale je podivné, že ať píšu cokoli, vždy mi do toho někudy zadními vrátky pronikne Velký bratr.

Co byste dělal, kdybyste se, stejně jako hrdina knihy, ocitl nespravedlivě ve vězení?

Asi bych se zbláznil, trpím klaustrofobií.

Zatímco si užíváte poslední chvilky před vydáním Arestonu, nedá mi se nezeptat na klišovitou otázku, jaké další dílo Vám teď zraje v hlavě?

Hodlám konečně dopsat velkou vesmírnou epopej 100 miliard hvězd, s kterou jsem neúspěšně začal před 20 lety. Ale možná, že mi do toho vleze ještě něco jiného, Areston totiž bude mít tři díly a tak se psaní jiných věcí zatím odkládá.

Poslední otázka, kdybyste si teď hned mohl nechat splnit jedno přání, jaké by bylo?

Zákeřná otázka… Patrně výlet do Austrálie, asi tak na dva měsíce.

Mnohokrát Vám děkuji za Vaše odpovědi a přeji hodně úspěchů a skvělých knih do budoucna!

Komentáře

komentářů

About The Author