Takže tohle byl ten moment. Moment, kdy všechno skončí. Až zabiji Jediného, Systém padne. Zatímco se výtah pomalu blížil až k nejnižšímu patru Laboratoře, na povrchu se ozývala střelba. Přemýšlel jsem o tom, co mu asi řeknu, ale absolutně nic mě nenapadalo. Agent může mít zvýšenou efektivitu mozku oproti normálním lidem, nicméně v tomto ohledu mi byla k ničemu. Napadlo mě ale něco jiného. Dokážu to? A chci to vůbec?

Výtah se zastavil a dveře se rozevřely. Přistoupil jsem ke skenerům, moje otisky stále platily a obří bílé dveře se začaly rozevírat. Uvnitř bylo vše tak, jak jsem si to zapamatoval toho dne, kdy ze mě udělali agenta, nadčlověka, monstrum. Proti monstru uvnitř jsem však byl bezvýznamný. Zem stále pokrývala ta zvláštní bílá hmota, pod kterou tu a tam šla rozeznat lidská těla. Nezanedbatelný prostor místnosti zaplňovaly hadice a kabely, které vedly do obří obrazovky uprostřed místnosti. Z ní se dívala tvář přímo na mě. Teď to byla opět má tvář.

„Konečně,“ ozvalo se z reproduktorů  na stěnách sálu a zároveň v mé hlavě. „Přišel jsi zpět, J.I.“
„Já…,“ začal jsem, ale byl jsem ihned přerušen.
„Přišel jsi mne zabít,“ řekl. Klidně, smířeně. Něco bylo špatně. „Myslíš si, že tohle všechno je jen náhoda? Že jsi se skutečně dokázal vymanit z programu agenta?“
Neodpovídal jsem, tohle přece nedávalo smysl.
„Nic není náhoda,“ zahřímal. Alespoň teď zněl tak, jak jsem si ho pamatoval. „Byl jsi vybrán. Pro tento účel a další. Byl jsi vybrán toho dne, kdy jsme tě odchytili a udělali z tebe agenta. Od té chvíle byla tvá role dána. Každé tvé rozhodnutí bylo přesně v mé režii. ‚Nebudu zabíjet děti‘. Cha! Opravdu sis myslel, že nevím, co se tam v Košťálově tenkrát stalo? Nebo i kdybych to nevěděl, že to nikdy nezjistím? Nebo že nevím o ní?“ Tvář z obrazovky se změnila. Už nebyla má, ale patřila mladé dívce s vlasy černými jako uhel. Havranovi.
„Ne, to ne,“ vydechl jsem.
„Ano, máš vlastní vůli jako jeden z mála,“ pokračoval jejími ústy a jejím hlasem. „A přesto jsi celou dobu plnil vůli mou!“
„Ale proč?“
„Abys byl příčinou mého pádu, abys mě zničil, až nadejde můj čas. A ten nadchází právě teď.“
„To přece nedává smysl,“ řekl jsem. Někdo nahoře odpálil dveře od výtahu. Svobodná vojska byla blízko. Namířil jsem samopal proti obrazovce. „Proč chceš zemřít?“
„Protože jsem bůh! A jsem tu uvězněný! V téhle smrduté, vlhké místnosti plné hnijících mrtvol už více než padesát let. Myslíš si snad, že takhle jsem to chtěl? Že jsem chtěl, aby se ze mě stala tahle zvrácenost?“ Jeho tvář se zase změnila. Tuhle jsem nikdy předtím neviděl. Patřila starému muži s malými kulatými brýlemi a velkým nosem. „Tohle jsme tenkrát neplánovali. Ale teď vím, že to byla jediná cesta. Jenže tohle není skutečný život. Vždyť tohle není ani skutečný svět!“
Světla z chodby, i ta, která ozařovala místnost, zhasla. Jen obří displej byl stále pod proudem. Nechal jsem zbraň zase klesnout.
„Jestli je to pravda, tak vedeš rebelii proti sobě samému. Proč to divadlo? Tam nahoře přece umírají lidé naprosto zbytečně. Proč tě prostě někdo neodpojí, nebo proč se nezabiješ sám?“
„Divadlo. Ani z daleka netušíš, jak blízko jsi tím slovem skutečné pravdě. Ale abych ti odpověděl. To je ta nevýhoda, když celé společenství sdílí jedinou vůli. Nikoho z nich prostě nemůžu požádat ‚zabij mne‘, protože pro ně to znamená také ‚zabij se‘. A ve skutečnosti tu po sobě nechci zanechat chaos, takže ani mé nepřátelé o to požádat nemohu. Tady přichází na řadu tvůj druhý velký úkol.“
„Ne, to…“ Za mnou vybuchl granát. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že horní polovina výtahu, kterým jsem se sem dostal, zmizela. Ve výtahové šachtě se objevil konec horolezeckého lana. „To po mně přece nemůžeš chtít!“
„Já?“ pronesl Jediný posměšně. „Nebyl jsi to ty, kdo si vždycky myslel, že by Systém vedl lépe? Těch tisíc maličkostí, co tě otravovali a nakonec možná donutili přidat se k nim. Teď budeš mít možnost. Přidej se k technokratům. They will build You. A teď střílej,“ pronesl Jediný, zatímco se mi tvář z obří obrazovky dívala do očí. „Střílej!“ zařval nahlas z reproduktorů i v mém vědomí. Zamířil jsem na obrazovku, už stačilo jen zmáčknout kohoutek. „Střílej.“ To poslední slovo však už nepatřilo mě. Oči z obrazovky už se do mých nedívaly, hleděly kamsi za mě.
Zazněl výstřel a obrazovka se roztříštila. Jak střepy padaly k zemi, cítil jsem strašlivý vřískot umírajícího Jediného v mé hlavě. Byl to děsný zážitek, vždyť společně s ním umírala všechna těla, která pohltil, vědomí celého Systému. Po celou tu dobu, co jsem mu sloužil, jsem byl pyšný na fakt, že pro mne žádný úkol nebyl nesplnitelný. A přesto – úkol, který mi zadala Mici, a dokonce i Jediný sám, byl tak obtížný a přitom tak jednoduchý, že jsem ho splnit nedokázal. Jako vždy – i tohle si musela zařídit sama.
„Nedokázal jsem to,“ řekl jsem.
„Ne, dokázal jsi to,“ odpověděla rázně. Došla vedle mě s revolverem stále namířeným proti rozbité obrazovce. „Bez tebe bychom to my nedokázali. Ale lidi musí vědět, žes to byl ty, kdo ho zabil. Jinak nemáš šanci přežít, ať už se teď stane cokoliv. A já vím, že tě budou potřebovat.“
Těla pod bílou hmotou začala hnít stejnou rychlostí, jako stoupal kouř z Černé perly. Obrátil jsem se na ni. Stála tam s nepřítomným výrazem v její tak krásné tváři a revolverem stále mířila na rozbitou obrazovku. Snad také slyšela řev zmírajícího Systému, hřmění nekonečného davu trpících bytostí. Tři roky vedla odboj, tři roky jejího dětství se ztratily kvůli boji za svobodu. Dnes to nebylo poprvé, kdy zabila člověka, ani poprvé, kdy k tomu použila Černou perlu. Ale bylo to poprvé, kdy jedna kulka ukončila tisíce životů. Poprvé, kdy Černá perla naplňovala důvod své existence skrze její ruku. Poprvé, kdy zabila boha. Mého boha. Mého falešného boha.
„Jak mi to mohl udělat?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem zíral na střepy z obrazovky a hromadu mrtvých těl.
„On to věděl. Všechno to věděl, přesto mě tím nechal projít. Všechna ta rozhodnutí, která jsem udělal. Má vítězství. Ne nad ním. Ale nad sebou samým. Teď jako by neexistovala. Všechno to byl jen jeho plán.“ Bylo mi do breku. To by byl pohled, nejschopnější agent a druhý muž Systému, řezník z Košťálova, pro Svobodná vojska jsem prý byl legenda. A řve jak malý děcko. Ona ale neodpovídala. Jen tam dál stála a zírala na spoušť před sebou.
„Jsi v pořádku?“ promluvil jsem na ni. Najednou jsem uslyšel to, co žádný agent slyšet nemohl. Ticho. Žádný hlas v podvědomí, žádné bzučení elektřiny. Jen trapné ticho, jak tomu říkají lidé nedotčení Systémem.
Pak se konečně probrala z toho zkamenělého postoje. Černou perlu nechala volně klesnout k pasu, podívala se mi do očí a odpověděla mi zase otázkou:
„Je konec?“ Neznělo to, jako by to řekla dospělá žena zocelená válkou, generál Svobodných vojsk. Ne. Byl to naivní dotaz malé bezbranné holčičky, která se právě probudila z hrůzostrašné noční můry. Vážně jsem čekal, že se mi vrhne kolem ramen a složí hlavu na mou hruď. Koneckonců – mohl jsem být jejím otcem.
„Je konec,“ konstatoval jsem. Kývla hlavou a oddechla si.
„Oblast je čistá, generále,“ hlásil voják, který právě vkročil do sálu s nyní již mrtvým vůdcem Systému, přičemž neohrabaně šlápl do břečky z bílé hmoty a zelenohnědého kusu mrtvého těla. Zaklel. Ta věc se rozpouštěla.
„Měli bychom zmizet,“ navrhl jsem.
„No, výtahem to nahoru už asi nepůjde, ale někde by tu měla být bezpečnostní šachta,“ řekl jsem a vyšel ven z místnosti. Dveře od šachty byly hned vedle výtahu, ale byly zapečetěné. Nezbývalo mi nic jiného, než je vyrazit. Bílý ocelový žebřík se vypínal do výšky. Mici s vojákem tím moc nadšení nebyli.
„Pořád lepší, než šplhat zpátky po laně,“ řekla nakonec nepříliš nadšeně.
„Pokud nahodíme elektriku, zapnou se i obranné systémy. A ty jsou stále naprogramované proti nám, zabilo by nás to za nejbližším rohem. Tohle je nejbezpečnější cesta.“
Voják lezl jako první. Žádný slaboch to nebyl a fyzickou kondici měl podle všeho dobrou, ale stejně se mi zdálo, že je děsně pomalý. Mici ho následovala a nakonec jsem lezl já.
Asi v šestnáctém patře odzdola nás voják opustil, neboť odsud už se dalo pokračovat po schodech a on potřeboval odvolat ostatní vojáky z budovy. Po pár dalších patrech jsem Mici navrhl, že ji vynesu na zádech. Děsilo mě její vyčerpání, bál jsem se, aby nespadla. Nakonec souhlasila a přitiskla se mi na záda.
„Čekám dítě,“ zašeptala po chvíli.
„Já vím,“ odpověděl jsem s úšklebkem
„Jak to?“
„Cítím to. Cítím hodně věcí. Havran taky čeká dítě.“
„Jak s tím žije?“
„Ještě o tom neví,“ odpověděl jsem klidně. Všechny ty pocity, které jsem viděl v lidském obličeji, slyšel z jejich tepu a dechu nebo cítil z jejich pachu, se nemohly vyrovnat tomu, když začne klíčit nový život. Překvapovalo mě, že Havran o svém stavu ještě neví.
Bez toho slimáka přede mnou ubíhala cesta šachtou mnohem rychleji. Za pár chvil jsme stáli v prvním patře laboratoře a od čerstvého venkovního vzduchu nás dělily již jen masivní umělohmotné dveře.
Vyšel jsem s generálem ven a nasál tu podivnou vůni svobody. I ona se konečně usmála, neboť šedivé mraky se protrhaly a nad Starou Prahou se ukázala sytě modrá obloha. Poprvé po více než padesáti letech.
„Sbohem, Kojote,“ rozloučila se Mici.
„Sbohem, generále,“ odpověděl jsem a odešel.

Hlavou mi pořád vrtala Jediného poslední slova. Co myslel tím ‚Přidej se k technokratům. They will build you.‘? A proč řekl tu druhou větu anglicky?
Možná by Havran něco mohla tušit.

Zamířil jsem do ghetta. Nepočítám-li vojáky Mici, bylo to jediné místo v celé Praze, kde bylo alespoň trochu živo. Překročil jsem bránu a chystal se na podstoupení přijetí, ale jakmile jsem prošel pod klenbou portálu, nic se nestalo. Ochranná bariéra byla vypnutá, nebo jsem již nebyl považován za nepřítele.
Na jejich sídlišti poskakovaly a pobíhaly děti. Pištěly a radostně na sebe křičely. Proč mi to teď přišlo tak krásné? Možná proto, že se zanedlouho sám stanu otcem.
Jak jsem tam stál, pozoroval děti a hledal Havrana, jedno z nich ke mně přistoupilo.
„J.I. Error. Zůstal na živu,“ začalo tím podivuhodně tichým hlasem věštce. „Proč zůstal J.I. Error na živu? Kam ho vede jeho mysl?“
„Znáš odpovědi, dítě?“
„Každý zná odpovědi. Dokonce i J.I. Error zná odpovědi. Zná je, neboť je našel.“
Pochopil jsem, že židovské dítě již mluví o budoucnosti. Přistoupil jsem na jeho hru. „J.I. hledal Havrana. Kde ji našel?“
„J.I. nenašel Havrana. Havran našla J.I.“
„Kde?“
„Tam, kde Havran určila.“
Tohle nemělo smysl. Zkusil jsem to jinak.
„J.I. mluvil s Druhým před jeho smrtí. Druhý řekl: ‚Přidej se k technokratům, they will build you‘ Co tím myslel?“
„To se stalo dávno. Moc dávno. J.I.Error se přidal k technokratům. Technokraté vybudovali jů. Druhý zachránil J.I.Errora. Ostatní zabil. To byl jeho plán.“
Nerozuměl jsem těm slovům, ani jsem nemohl. Nebo nechtěl. Už žádné další řeči o budoucnosti. Obrátil jsem se a zamířil k sídlu. Cestou jsem zahlédl skupinku vojáků Svobodných vojsk, kteří obklopovaly mou bývalou kolegyni, agentku J.T.
„Co to děláte?!“ zařval jsem na ně. Jeden z nich se hbitě otočil a namířil na mě svou zbraň. Když uviděl mou tvář, kalašnikova nechal klesnout k pasu.
„Je to nepřítel, pane, musíme ho zlikvidovat,“ odpověděl nevrle.
„Je to žena,“ podotkl jsem a přistoupil blíž k J.T. Klečela u zdi a vyděšeně zírala do hlavní ákáček. Byla celá špinavá od bahna i od krve, černé vlasy měla umaštěné a oči podlité. I její černé uniforma byla potrhaná a odhalovala tak na některých místech vybledlou pokožku.
„Vezmu tě do sídla,“ řekl jsem jí a podal jí ruku. „Jediný je mrtvý,“ obrátil jsem se k vojákům. „Již nad ní nemá moc.“ J.T. mi však v tu chvíli vytrhla kolt z opasku a namířila na mě. Vojáci poodstoupili a zamířili zbraně na ni.
„Co to sakra děláš?!“ vykřikl jsem.
„Jsi Error, J.I.,“ řvala hystericky J.T. „Zradil jsi Systém, nás všechny. Na shledanou v pekle,“ poznamenala a namířila zbraň proti sobě.
„Ne!“ stihl jsem ještě vykřiknout, ale bylo již pozdě. Zmáčkla spoušť a kulka se prohnala její hlavou a zaryla se do zdi, hluboko pod vrstvu narůžovělé břečky mozku.

Zůstal jsem tam stát jako opařený a zíral, jak bezvládné, bezhlavé tělo padá k zemi. Znal jsem J.T. celou dobu, po kterou jsem sloužil Systému. Do nynějška jsem nepomyslel na to, že by se někdo z lidí, které jsem znal, mohl sám vzdát života. Vzala si život sama. Svým způsobem byla mnohem statečnější než já, dokonce i než Jediný. Ani on to nedokázal udělat sám.

Dnes bylo 15. října 2006, chvíli po poledni. Ostré slunce oslňovalo obrovské, ošklivé šedivé budovy, které tu vystavěla předešlá éra. A v téhle šedivé díře, tomhle hnusném, smogem zamořeném labyrintu, kde pobíhala spousta antických hrdinů v metromaskáčových uniformách a s kalašniky v rukou hledající poslední minotaury jediného krutovládce, jsem musel najít bytost, na které mi záleželo ze všech nejvíc.

Jestliže židovské ghetto oplývalo životem, bývalé sídlo agentů prokazoval pravý opak. Nejnenáviděnější budova Systému (neboť o tom, co se skrývalo v Laboratoři, neměla většina lidí ponětí) se mohla pyšnit tak maximálně vyraženými dveřmi, rozbitými okny a vyrabovanou elektronikou, což znamenalo jediné – do dvacátého patra jsem musel po schodech. Nahoře jsem podle očekávání nalezl vyražené dveře od bytu, což mě zrovna nepotěšilo. Živou bytost jsem tam nenašel, zato nepořádek, který způsobila, byl nepřehlédnutelný. Obě křesla byla obrácená vzhůru, knihy zloděj vyházel z polic stejně jako věci ze skříní a těch pár obrazů, které jsem vlastnil, sundal ze zdi. Vypadalo to, jako by tu někdo hledal něco určitého. Zamířil jsem k sejfu v ložnici a zkontroloval jedinou cennost, kterou jsem nehodlal ztratit. Dvě havraní pírka zůstala naštěstí na místě.

Co tedy zloděj hledal? Nakonec jsem se rozhodl to nezkoumat a smířil jsem se s tím, že můj byt vyrabovali Micini vojáci, což jsem jí hodlal vytmavit, jakmile ji najdu.

Seběhl jsem dolů a vyslechl prvního vojáka, který se mi připletl do cesty.
„Kde najdu generála Roselovou?“ vykřikl jsem.
„Nevím, počkejte chvilku. Zkusím se s ní spojit vysílačkou,“ odpověděl. Přišlo mi zvláštní, jak se poslední dobou chovají všichni ti vojáci tak poslušně.
„Míří k nádraží,“ vypadlo z něj po chvíli. „Pojede s Trismegistem do Košťálova.“
„Díky, vojáku. Nebyl jsi náhodou uvnitř?“ zeptal jsem se ještě a ukázal na sídlo.
„Ne, pane, generál Roselová nám zakázala tam chodit. Nikdo ze Svobodných vojsk tam určitě nebyl, jenom ráno jsme zahlídli tam vběhnout kočku.“
„Kočku?!“ vyjekl jsem překvapením. Pak mě ale něco napadlo. „Rezatou?“
„Ano, pane, rezatou. Jak to víte?“
„Protože jedině rezatá kočka je schopná vykrást mi byt,“ utrousil jsem. Takže nikoliv vojáci, ale ta zpropadená, lísající se Tiara. Že bych se znovu vrátil do ghetta? Nechtělo se mi tam, i bez toho jsem dnes oběhl už půlku Prahy.
„Abych nezapomněl, pane,“ ozval se ještě voják, „generál vám předává velení v Praze.“
„Cože?!“
„Jste náš velitel, pane,“ usmíval se voják.
„No dobrá, pokračujte v činnosti a nepouštějte nikoho dovnitř,“ ukázal jsem znovu na sídlo. Voják pokýval hlavou a stoupl si před vchod.

Takže sídlo, Laboratoř a ghetto jsou v pořádku. Kam teď? Bylo mi jasné, že na nádraží to do odjezdu Bestie nestihnu, abych se alespoň rozloučil s tím frackem Trismegistem. Zůstal jsem na místě a snažil se rozhodnout, ale spíš jsem čekal na boží znamení.

„Něco bych pro tebe měla,“ ozvalo se za mnou. Ten jemný hlas zněl pořád stejně jako před deseti lety.
„Kdes byla, Havrane?“ zeptal jsem se a políbil ji na čelo.
„Zařizovala jsem ti budoucnost,“ odpověděla tajuplně. Večer půjdeme do společnosti, ale nejdřív… chci nahoru,“ zašeptala mi do ucha.
„Samozřejmě, ale řádila mi tam škodná,“ vysvětloval jsem. „Myslím, že to byla Tiara.“
Havran sklopila oči a povzdechla si. „To je možné. Od té doby, co jsem Mistrem Juditonu, s Tiarou příliš nevycházíme. Včera jsme se pohádaly kvůli dnešní akci. Nevěřila, že bys to dokázal, ale jak vidím, podařilo se.“
Rozhlédl jsem se kolem, jestli nás nikdo neslyší. Jí jsem lhát nedokázal.
„Nepodařilo,“ opravil jsem ji. „Nedokázal jsem to.“
„Cože?!“ zděsila se. „Takže Jediný není mrtvý?“
„Ne, to ne. Jediný je mrtvý, jen jsem ho nezabil já,“ usmál jsem se. „Vběhla tam Mici a střelila ho Černou perlou.“
„Docela jsi mě vyděsil,“ zamračila se. „Pojďme nahoru,“ zaškemrala. Tomu jsem prostě nemohl odolat. Popadl jsem ji do náručí, tryskem proběhl kolem hlídače a v mžiku jsme stáli ve dvacátém patře. O pár vteřin později v posteli.

Stál jsem před matným oknem ložnice a pozoroval západ slunce. Sloužil jsem Systému po dvacet let a do této chvíle jsem si neuvědomoval, že jsem byl pouhým otrokem v rukou Jediného. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, přece jen jsem měl vše, na co jsem si vzpomněl. Jen ji, jako úhlavního nepřítele společnosti, jsem měl zakázáno milovat. Jak pateticky to v tuhle chvíli vyznívá, když vím, že Jediný o mém románku věděl dřív, než jsem Havrana poznal. Věděl o tom, že jednoho dne zradím Systém a způsobím jeho smrt. Právě proto mě stvořil, abych se stal Errorem a jednoho dne zapříčinil zkázu Systému. Nakonec jsem to tedy byl já, kdo byl zrazen. Bylo těžké se s něčím takovým smířit. A bylo absolutně nemožné mu to odpustit.

Jediný byl však mrtvý. Teď tu byla jen ona. Ve skle se odrážel její obraz. Ležela na červené posteli v černém nekližé s rozpuštěnými černými vlasy a oranžové paprsky zapadajícího slunce ozařovaly pobledlou tvář s blaženým výrazem. Oči měla zavřené nebo alespoň přivřené. Za těch deset let snad vůbec nezestárla. Možná nestárne, napadlo mě, možná je i starší než já. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem proti ní už starej dědek. Bylo mi pětadvacet, když mě zajali, takže dnes je mi šestačtyřicet. Ano, proti ní jsem už dědek. Mohl jsem být jejím otcem, napadlo mě dnes již podruhé. Tentokrát to však bylo příliš příjemné poznání. Ani mi nikdy neřekla své jméno, povzdechl jsem si.
„Roana,“ ozvalo se znenadání za mnou. Otočil jsem se od okna a zpozoroval její usměvavou tvář. „Moje jméno zní Roana.“
„Číst myšlenky není známka dobrého vychování,“ pokáral jsem ji a pomalu se přisunul k ní.
„Nečtu ti myšlenky. Prostě jsem to… cítila. Já…“ chtěla ještě něco říct, ale přiložil jsem jí prst na ústa.
„Je to nádherné jméno,“ řekl jsem a políbil ji, „ale Havran je hezčí.“ Začal jsem ji líbat, ale ona se odtáhla.
„Je čas,“ řekla.
„Čas na co?“
„Čas pro společnou budoucnost,“ odpověděla a oblékla se.

„Vypadám v tom příšerně,“ zavrčel jsem, neboť se mě Roana snažila nasoukat do společenského obleku.
„Nesmysl,“ oponovala mi, „vypadáš líp než v tý ošklivý uniformě.“
„Mám svou uniformu rád,“ zašklebil jsem se. „Kde jsi to vůbec vzala?“
„Zbylo to po Jiřím,“ špitla a na chvilku zesmutněla. Přece jen měla toho aroganta ráda. „Tak je čas,“ pronesla a upravila mi červenou kravatu. Sama měla těsné černé šaty, které toho na ní odhalovaly až příliš dle mého názoru.
„Tak jdeme,“ povzdechl jsem si a sunul se ke dveřím.
„Stalo se něco, o čem bych měl vědět, vojáku?“ zeptal jsem se hlídače, který vysílačkou přijímal zprávy od ostatních.
„Svobodná vojska dobyla většinu center, pane. Členové se vzpamatovávají z nadvlády, ale na nic si nepamatují. Vojáci Systému dál brání centra pod vedením některých agentů. Vojáci z menších měst dezertují na naši stranu a jejich agenti… páchají sebevraždy.“
„Takže agenti z center bojují dál, kdežto ti z malých oblastí se vraždí. A co tady?“
„V Praze jsme našli jen tři agenty. Co se stalo s J.T. jste prý viděl sám. Agenta L.T. jsme obklíčili v Laboratoři, ale on prorazil hlavou nádobu s kyselinou. Agent M.D. zajal jednoho z našich, sebral mu zbraň a zastřelil se. To je vše, co vím, pane.“
„Proč to dělají?“ ozvala se Roana.
„Ztratili pána. Svůj kontakt s bohem,“ pronesl jsem. Nebýt toho vojáka, možná bych jí řekl víc. Že i já sám jsem měl podobné nutkání poté, co jsem viděl smrt J.T. A nebýt vztahu s Roanou, nejspíš bych mu podlehl.
„Nemají rozkazy.“ Otočil jsem se zpět k vojákovi. „Pokračuj v hlídání, nikoho nepouštěj dovnitř a sbírej informace. A kdyby se tu náhodou objevila ta kočka…“ Chtěl jsem navrhnout něco nepěkného, ale Roana mě předběhla.
„Tak ji uspi,“ přikázala vojákovi a podala mu svou uspávací pistolku.
„Toho bych se nezbavoval,“ řekl jsem Havranovi, když jsme hlídače nechali za rohem. Jen se ušklíbla a dál na moje poznámky nereagovala. Ploužili jsme se noční tmou opatrně, ale na známky nějaké činnosti vojáků či agentů Systému jsme nenarazili. Zprvu jsem si místo, na které mě přivedla, nemohl vybavit, ale zároveň jsem věděl, že ho dobře znám. Náhle se noční obloha zbarvila do tmavě modré, jako by celé nebe bylo tmavomodrým bleskem, který na chvíli zastínil hvězdy. To vše doprovázené mohutným hřměním. Nevím, co to bylo, ale nezdálo se, že by to Havrana nějak vzrušilo, ale díky tomu jsem poznal to místo. Byli jsme tam, kde jsem tenkrát našel ty knihy. Ano, před více jak dvaceti lety jsem si na tom místě začal říkat Kojot. A rychle jsem s tím skončil. Stodolu a chatrče, které Systém dávno odstřelil, nahradila obrovská tovární hala. Havran ale pokračovala dál.
Zavedla mě do jakési jídelny, ve které se svítilo (což bylo zvláštní na to, že bylo jedenáct večer). Uvnitř sedělo asi patnáct mladých mužů v kvádrech kolem kulatého stolu, ale pár míst bylo ještě volných. Jakmile jsme vstoupili, všichni se na nás otočili, a když spatřili Havrana, vrátili se ke své debatě. Roana zamířila neomylně ke dvěma volným židlím a pozdravila přitom mladíka, které nám je zřejmě zamluvil.
„Díky, Matyasi,“ zašeptala a pak ukázala na mě. „Tohle je…“
„Agent J.I.“ odtušil rychle Matyas a nastavil mi ruku. Mlčky jsem si s ním potřásl. „Matyas Petrov, rád vás poznávám…“ Jistě chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho příchod dalšího muže. Matyas Petrov byl vyšší postavy, ale hubený až příliš. Blonďaté vlasy měl stažené dozadu do culíku, na vyhublé kostnaté tváři měl posazené brýle. Mohlo mu být nanejvýš dvacet let, ale spíše méně. Druhý muž byl menší postavy, vlasy měl střižené na ježka a jeho pohled byl až příliš přímý.
„Dobrý večer,“ přivítal nás a pak dlouho mluvil. Z jeho nudné řeči jsem vyrozuměl, že se pokouší dát dohromady jakousi politickou stranu (jak patetické, když ještě ani neskončili boje).
„Takže ty ze mě chceš mít politika?“ zašeptal jsem k Roaně.
„Budou tě potřebovat,“ odpověděla, „a tuším, že se prosadí.“
Pak mi něco doslova vyrazilo dech, neboť řečník pokračoval: „Jako jeden z bodů programu: zničení všech věcí odkazující na Systém.“
Kolem stolu to vzrušeně zašumělo a zdálo se, že většina souhlasně kýve hlavou.
„S tím nesouhlasím,“ ozvalo se hned vedle mě. Matyas byl jediný, kdo nesouhlasil.
„Důvod, pane Petrove?“ zeptal se řečník.
„Nemůžeš jen tak předstírat, že Systém neexistoval. Taková věc nám dlouhodobě může jen ublížit. Kromě toho si to protiřečí s názvem strany,“ ušklíbl se, nicméně ostatní zůstali zticha.
„Protože výzkumy, které prováděli zdejší vědci, se mohou ukázat jako velice užitečné pro budoucnost společnosti,“ ozval jsem se. „Laboratoř skýtá ještě mnohá a cenná tajemství. Pan Petrov má pravdu – zbavit se odkazů Systému před prozkoumáním by mohla být fatální chyba.“ Tentokrát se souhlasný šum přesunul na mou stranu. Matyas se šklebil a řečník trochu zrudl.
„Dobře tedy. Jako technokraté nejprve prozkoumáme…“
„Tihle jsou technokraté?“ naklonil jsem se k Havranovi. „Jen kývala hlavou a poslouchala „Jednou z posledních vět Jediného bylo ‚Přidej se k technokratům, they will build you,‘ ty o tom něco víš?“ Úplně jsem na to zapomněl, když jsem ji konečně našel.
„Promluvíme si o tom doma, Kojote,“ zašeptala nervózně. Odsunul jsem se od ní a dál poslouchal řečníka. Matyas Petrov si hrál s prsty a nezdálo se, že by byl zaujatý řečí. Před jednou hodinou po půlnoci jsme se všichni zapsali do nějaké knihy a tím schůze skončila.
„Doufám, že se brzy uvidíme J.I.,“ loučil se Matyas před jídelnou a já jsem s Roanou kráčel zpět k sídlu. Hlídač tentokrát nebyl sám, klábosil s dvěma dalšíma.
„Pane, žádám o prostřídání.“
„Vyhovuje se,“ odpověděl jsem a kráčel s Havranem vzhůru.

„Takže politická strana,“ povzdechl jsem si. Seděl jsem na svém červeném gauči a Roana mi podala šálek kávy. Už se netvářila příliš nadšeně, neboť ani já jsem z technokratů nadšený nebyl.
„Cítím, že mají budoucnost, Kojote. Určitě stojí za to se k nim přidat.“
„Přidat se? Nebo spíš infiltrovat? Pozorovat? Machinovat?“
„Nebuď směšný.“
„Ne, to je dobrý. Já to chápu. Cítíš, že mají budoucnost, což znamená, že budou vládnout, a protože to jsou politici, nedá se jim věřit. Potřebuješ někoho uvnitř, někoho komu důvěřuješ, o kom víš, že by tě stoprocentně nezradil, a zároveň někoho, kdo je dostatečně schopný prosadit se. Svým způsobem mi lichotíš, Havrane. A tvůj důvod? S pádem Systému nebude Juditonu třeba a ty by ses děsně nudila. Pokud by ovšem nevznikla nová hrozba, takže zreorganizuješ Juditon ze záškodníků na ochránce míru.“
„My dva jsme vůči sobě až příliš průhlední,“ poznamenala.
„Udělám to. Přidám se k technokratům. Budu tě informovat, ale nečekej, že budu intrikovat, jak mi přikážeš.“
„To nečekám. Ty totiž budeš intrikovat sám od sebe pro své vlastní cíle.“
Zašklebil jsem se. O té průhlednosti měla naprostou pravdu. „Pochop, že nechci, aby politika ovlivňovala náš vztah, protože…“
Někdo zabušil na dveře bytu. Silně a zoufale. Otevřel jsem dveře a spatřil postavu zahalenou do černého pláště, podobného jako nosila Roana, ale bez havraních per na límci. Na okamžik zvedla hlavu a pak ji zase sklopila k zemi. Stačilo to na to, aby jsem ji poznal.
„Mici?“ pronesl jsem překvapeně. „Co proboha děláš tady ve dvě hodiny v noci?“
Neodpověděla. Jen tam stála a zírala do země.
„Pojď dál,“ řekl jsem, protože jsem tušil, že má problém.
„Zabila jsem ho,“ špitla, když se posadila s Roaninou pomocí do gauče. Pak se rozplakala a nebylo jí příliš rozumět. „Já… On to chtěl… Chtěl, abych… abych ho střelila… Černou perlou. Říkal… říkal, že to tak musí být… Nechtěla jsem, ale… on mě donutil… Jak mi to mohl udělat? Je mi to tak líto, Kojote, já… já nevím, co dělat. Prosím, pomoz mi!“
„Pomůžu rád, Mici. Ale koho jsi to vlastně střelila?“
Pozvedla hlavu a podívala se na mě uplakanýma očima. Tohle jí určitě muselo stát zbytek sil.
„Gem Signora. Zastřelila jsem Gem Signora Trismegista.“ Zhroutila se do pohovky a brečela.

Uložili jsme ji s Havranem do gauče a přikryli ji dekou. S Roanou jsme se odebrali do ložnice.
„Jak dlouho ji tu chceš nechat?“ zeptala se Roana.
„Neboj. Je to generál Roselová, hrdina osvobození. Zaslouží si svůj vlastní byt, o to se postarám.“
„Nestaráš se nějak moc?“
„Žárlíš?“
„Zavraždila Trismegista,“ poznamenala a vyznělo to dost krutě, což mě rozčílilo.
„A taky Jediného. A spoustu mých vojáků. Stejně jako ty. Já zabil zase spoustu vašich vojáků nebo špiónů. Všichni tři jsme vrazi, na tom teď nic nezměníš. A jestli by někdo měl nést vinu za Trismegistovu smrt, je to Trismegistos sám! On přinutil Mici, aby ho zabila! Určitě mu ani nestihla říct, že čeká jeho dítě.
„Dítě? Chceš říct, že je těhotná?“
„Ano, je těhotná. A měla bys už konečně poznat, že ty taky,“ vyklouzlo mi.
„Cože?!“ Vykřikla Roana. „Já? Já… čekám…“
„Moje dítě,“ doplnil jsem ji.
„Ne,“ povzdechla si a otočila se stranou, abych jí neviděl do obličeje. „Ne, to ne. Vždyť ty přece nemůžeš… Ještě… To není možné! Ještě jsem přece měla čas… Proč, proboha?“
„Nechceš mi říct, co se děje, Havrane?“ zeptal jsem se a pohladil ji po vlasech.
„Umírám, Kojote, to se děje. Jestli je pravda, co říkáš, jestli opravdu čekám dítě, pak umírám.“
„Proč proboha?“ zopakoval jsem nevědomě její povzdech.
„Protože náš rod je prokletý,“ pronesla.
Taky? Chtěl jsem říct, ale asi by to nevyznělo moc dobře. „Jak prokletý?“ zeptal jsem na místo toho.
„Moje babička byla za Dlouhé války v Osvětimi. Dělali tam experimenty. Každá těhotná žena z její linie umírá při porodu nebo těsně po něm. Dám ti dvojčata, to ti můžu slíbit, ale my dva už spolu moc dlouho nebudeme, Kojote. Vidíš? Všechny moje intriky jsou teď v tahu,“ zoufale se zasmála. „Jak málo stačí k tomu zničit plány.“
„Sice vůbec nevěřím, že zemřeš, ale slibuji ti, že následující chvíle budou tvojí přípravou na ráj. A jako první věc udělám tohle.“ Poklekl jsem před ní. „Roano Havrane, vdáš se za mne?“

Byl to nádherný den. Slunce ještě svítilo dostatečně na to, aby i hřálo, ale první zežloutlé listy již opouštěly větve kvůli radovánkám se zrádným větrem. Kapela spustila svatební pochod, ale já z nějakého důvodu slyšel v hlavě Everybody’s talkin‘ od Harryho Nillsona, a byl jsem to já, kdo se cítil jako v ráji.

Svatba se konala přímo na magistrále. Tisíce lidí se přišlo podívat na pouliční svatbu, ale v klidu sedět uprostřed silnice na zahradních křeslech mohly pouze V.I.P. osoby. Na straně ženicha například Generál Petra Roselová alias Mici Mystus v nádherných světle modrých šatech středověkého střihu, která seděla uprostřed v první řadě, po její pravici seděl Afro a poblíž nich někteří vojáci z akce osvobození. Na straně nevěsty Matyas Petrov v přesně padnoucím černém saku nebo Pablo Montoya, zakladatel a zatím předseda demokratických technokratů a další členové této strany. Oddechl jsem si, když jsem spatřil Tiaru, napadlo mě, že by mi mohly udělat určitý kanadský žertík. A mnoho dalších lidí, kteří si zasloužili naši přízeň. Chyběl mi tu Trismegistos, přece jen jsem si na něj trochu zvykl. Zahlédl jsem tu i obyvatele Košťálova. Že by mi dokázali odpustit? Ne, to se nemohlo stát a já to po nich nemohl žádat.

Ale to už mohutný Drumo Medvěd doprovází drobnou nevěstu v krásných přiléhavých bílých šatech se závojem přes obličej uličkou k oltáři. Přebírám si nevěstu a otáčíme se k oltáři, kde se na mě usmívá kazatel Thelemy. A protože jsem neslyšel, co říká, jen ozvěnu v mých myšlenkách, řekl jsem prostě ano, odhrnul závoj a políbil nevěstu. Pak jsem zaslechl jen mohutný potlesk a pískot. Popadl jsem Roanu do náručí a odkráčel uličkou pryč.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.