Martin „Darion“ Antonín je český spisovatel a překladatel. Narodil se 14. listopadu 1978 a povídky psal již od dětského věku. V současné době má na svém kontě desítky publikovaných povídek a několik publikací. Kromě zájmu o historii pořádá také LARPy.

Začalo to na jedné přednášce v rámci Pragoffestu. Respektive na dvouhodině věnované setkání s Pevností. Redaktoři si neustále stěžovali na jistého autora Martina D. Antonína, který jim svými okovanými botami prokopnul dveře redakce. Bázlivě se přitom dívali kamsi do kouta místnosti a se strachem v očích vážili každého slova, které v souvislosti s tímto autorem vyslovili. Sám autor je však sledoval s úsměvem na tváři. Ano, okované boty měl, ale nevypadalo to, že by se je chystal použít v rámci své komunikace s vydavatelem. Spíše se dobře bavil narážkami přednášejících, stejně jako všichni ostatní i oni sami.

Ale reklama to tedy byla vynikající. Přestože následující přednáška zmíněného autora byla až v nočních hodinách, každý chtěl vidět Martina D. Antonína v akci a ten se těšil velkému zájmu publika. A ti, kdo se zdrželi, nelitovali. Autor sice nepředváděl prvky násilí na vybavení místnosti, ani na posluchačích. Přesto však jeho přednáška byla zajímavá. Jak již vypovídal její název „Hrůzný blok“, týkala se problémů autorů, kteří z nějakého důvodu nejsou schopní psát. Zažil to snad každý autor, akorát se o něm většina z nich nešíří. Výjimkou byl Martin D. Antonín, který si na toto téma vyčlenil celou hodinu.  Pro nás, kteří také občas něco napíšeme, bylo inspirativní už to, že se o tomto tématu mluví, zejména když takovou diskuzi vede známý český autor a překladatel, který má za sebou desítky povídek, několik úspěšných knih a řadu překladů.

Nedalo mi to, abych nepožádal Martina „Dariona“ Antonína o rozhovor pro Mfantasy.  Netrvalo dlouho a seděli jsme ještě s dalšími fanoušky fantasy literatury v nedaleké restauraci. Můj poznámkový blok se rázem stal putovní prázdnou stránkou, která se záhy začala plnit návrhy ostatních pro Dariona na pokračování jeho knihy Křivé ostří, vydané v roce 2004. Autor se nenechal zahanbit a tak začalo v mém poznámkovém bloku vznikat další pokračování této úspěšné publikace. Z rozhovoru mi tedy kromě jiného zbyla i unikátní památka, kterou nikdo jiný nemá.

Potěšený touto nečekanou vzácností jsem začal s rozhovorem, který, jak se musím dodatečně přiznat, jsem neměl dopředu naplánovaný, ale o to více si vážím autora, že k němu byl ochotný.

„Martine, Tvá publikační činnost se nezaměřuje jen na fantasy. Vydal jsi i publikaci 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy.“

„Ano, podílel jsem se na této publikaci se Soňou Thomovou. Jednalo se o historický projekt.“

„Takže jsi vlastně i historik.“

„Určitý historický výzkum byl v rámci této knihy potřeba, je to takové skládání skutečností a celků z indicií a dobových záznamů.“

„Takže máš velmi široký záběr své činnosti. Ostatně psaní není to jediné, co děláš.“

„Kromě psaní a překládání pořádám LARPY. Momentálně se soustředím na Konec dějin?, který simuluje řešení světových problémů diplomatickou cestou, ale mám na kontě i třináct ročníků fantasy světa Bezkrálí a jednou v Praze na měsíc ožil i můj knižní cyklus Daemonica.“

„Ale vraťme se k psaní. Kromě toho, že máš pět vydaných knih, publikoval jsi i řadu povídek.“

„Ano, ale vždycky mi víc seděly delší celky, takže by mnohé z těch „povídek“ svým rozsahem málem dosáhly na samostatnou knihu – mívají 130 až 150 stránek. Tím, jak vyšly ve sbornících, někdy tak trochu zapadly. Jedná se například o volná pokračování mých románů (Pási spási ve sborníku Mrtvý v parovodu a Zdvořilostní návštěva ve sborníku Třpyt mečů, záblesky laserů), novely z cyklu Trpasličí čest (např. ve sbornících Legendy: Draci, Legendy: Prokleté knihovny, chystané Legendy české fantasy 2) a ještě několik dalších.“

 „Na přednášce jsi mluvil o blocích při psaní, se kterými ses sám setkal. Určitě to inspirovalo řadu začínajících autorů, nebo takových, kteří zatím píší spíše „do šuplíku“. Co ještě bys mohl těmto nadějným začínajícím spisovatelům vzkázat?“

„Psaní je diagnóza – mnozí z nás si prostě nemohou pomoct. Psát se musí. A jen do toho! Ale uvědomujte si, že je rozdíl mezi psaním pro sebe a pro jiné. Není špatné vkládat do tvorby sám sebe, své myšlenky, problémy a intimitu – ale pokud je vaším cílem oslovit větší množství čtenářů než své nejbližší přátele, je fajn psát tak, aby jim sdělení nebylo cizí. Oni vás neznají jako člověka. Promlouváte k nim jen s pomocí písmenek na papíru, jedině ta musí stačit k úplnému pochopení…

Vaše dílo vás občas může natolik pohltit, že už nejste schopni rozpoznat, co ještě funguje a co už ne. To není špatně. V ideálním případě si ale najdete dobrého kritika, který umí nejen říct, že něco nesedí, ale i dodat proč. Taková kritika neublíží, ale inspiruje a povzbudí“

„A co s těmi bloky?“

„I tady platí nejtrapnější a nejnenáviděnější ze všech moudrostí: čas vše vyléčí. Pokud se autor na psaní necítí a musí se do něj nutit, málokdy vzniknou dobré věci. Nemá smysl se trápit. Jděte dělat něco jiného a nechte mysl odpočinout. Blok je často způsoben nedostatkem inspirace – tak si na ten geniální nápad prostě počkejte. Stejný postup mi funguje, když své hrdiny dostanu do slepé uličky a nevím, jak je z toho vysekat. Vstanu, jdu se projít, přestanu zoufale posté přepisovat ten samý odstavec – a najednou to některého z nich napadne…

Pak existují bloky způsobené nedůvěrou v kvalitu toho, co právě tvoříte. ‚Co když můj nápad nestojí  za dokončení?‘ Autoři se takhle mučí a zasekávají velmi rádi. Často zcela zbytečně – nejvíc se většinou trápí ti s největší představivostí…  Ale v tom horším případě (když mají pravdu) se musí naučit smířit s tím, že některé zápletky a povídky za tu námahu prostě nestojí.“

„To vlastně platí i o povídkách dokončených.“

„Určitě, člověk by neměl s povídkou vylézat na světlo hned, ale raději si ji na nějaký čas uložit a opět si ji přečíst později. Najde spoustu chyb. Ona totiž každá nová povídka je takové autorovo dítě. To krásné, dokonalé, bezchybné, na které nesmí nikdo sáhnout. No, a po roce, když si ji přečte znovu, tak už je to ten parchant, který se nevyvedl.“

S tímto dokonalým přirovnáním, jehož platnost by mohl potvrdit snad každý autor, náš rozhovor vzhledem k pokročilé hodině skončil. Kolem půlnoci jsme se každý rozešli k domovu a já si dal závazek, že se pokusím, aby Martin D. Antonín nebyl na stránkách magazínu Mfantasy naposled. Nutno dodat, že by se mi to mohlo splnit už brzy, protože v březnu tohoto roku by měl v rámci známé edice „Kladivo na čaroděje“ vyjít jeho román Pekelná šleha. Darion k němu pochopitelně zatím příliš neprozradil, ale už nyní se můžete těšit na klasický autorův humor, a jak slíbil, tak i více dialogů a zábavy. Osobně se na tuto knihu těším a již nyní mohu čtenářům slíbit, že recenze na ni na sebe nenechá v rámci Mfantasy dlouho čekat.

Petr „Akoba“ Šimek

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor