Caligo je mysteriózní prvotina začínajícího autora Michala Klimka. Její vydání je naplánováno na 30. 6. 2014 v Nakladatelství Miloki, které se zaměřuje na prodej elektronických knih.

Kniha vypráví příběh přeživších pádů letadla, které ztroskotalo v pustině severního Ruska. Hlavní hrdinové se brzy po havárii dostávají na místo, které je bývalým geologickým vrtem; zjišťují, že opuštěný komplex se v minulosti stal svědkem nevysvětlitelných úkazů. Může se skutečně jednat o místo, na kterém lidé před desítkami let navrtali samotné peklo?

Pro aktuální informace o knize můžete sledovat novinky na autorově facebookové stránce nebo na webu knihy.

Informace o knize:

Rok vydání: 2014
Autor: Michal Klimek
Koupit: Google Play
Web: Caligo
Počet stran: 238

Ukázka z knihy:

Ticho bylo vším.

Nejasně si uvědomovala, jak jí vzadu v hlavě cosi šeptá; chladný, až mrazivý hlas ji probouzel k životu a probouzel i sám sebe. Ležela na zádech, natažená na posteli v hotelovém pokoji a sledovala prach létající vzduchem v jasných paprscích pozdně letního slunce.

V jednu chvíli měla pocit, že je to ten dobře známý hlas: to něco, co jí vždy vnuklo nápady a v podstatě bylo odrazem jejího hlasu, jen s nádechem volnosti, nespoutanosti, svobody.

Ležela a zírala do stropu; zvuky začaly být cizí. Neznala je, nebyla to inspirace vedoucí její ruku po plátně ani mačkající spoušť fotoaparátu. Bylo to černé a vazké, slizce se táhnoucí zákoutími její mysli. Zanechávalo to za sebou stopu, o které věděla, že se jí už nikdy nezbaví.

caligo2Náhle se na posteli posadila, a když jí krev po chvíli přestala zběsile bušit ve spáncích, uvědomila si, že se zvednout nechtěla. S nohama shozenýma přes okraj postele chvíli hleděla na tmavě obložení zdi; měla pocit, že se spáry každou chvíli otevřou, proderou se jimi vyhublé ruce se zčernalými nehty a dotknou se jí. Při té představě se otřásla, zavřela oči a pevně stiskla víčka.

Hlavou jí probleskla smršť vzpomínek: auto jedoucí ve tmě pustou krajinou, muž krvácející z krční tepny, ona samotná stojící v ateliéru před prázdným plátnem. Zatřásla hlavou, zahnala vzpomínky a zamířila přes pokoj do koupelny. Než do ní však vešla, zastavila se u obrazu visícího vedle dveří. Byl to jasný výkřik moderního umění, prázdné plátno s černou skvrnou uprostřed. Nebyla pravidelná, okraje měla rozpité. Kolem ní bylo pusto a prázdno ohraničené rámem.

Jako první důvod toho, proč ji obraz tak přitahoval, viděla svou dosavadní působnost na poli umění: bylo zcela přirozené, že ji k sobě zavolalo a upoutalo její pozornost. Při pečlivém pohledu si však něčeho všimla – okraje skvrny se před jejími zraky začaly rozpíjet jako poklidné mořské vlny mířící ke břehu, zanechávající za sebou mokrou stopu.

Přesně jako ta věc v její hlavě.

Okraje se začaly rozšiřovat a klidné vlny získávaly na síle: rozšiřovaly se a celá skvrna teď vyrostla do dvojnásobku své původní velikosti. Vpíjela se jí do očí, zakalovala jí duhovku a prostupovala dál do hlavy.

Jediným pohybem obraz strhla ze zdi, plátno obratně vytrhla a odhodila na zem. Rám pověsila zpátky a pak si uvědomila, že dýchá povrchně a překotně; pokusila se dech uklidnit, výsledkem byl ale jen dusivý kašel.

Když se znovu klidně nadechla, myslí jí probleskla tvář muže s krví řinoucí se z rány na krku. Pohledem se zastavila u hromady novin. Zvedla výtisk, který ležel úplně nahoře, a nevšímajíc si titulní strany listovala dál. Na straně 6 našla, co hledala: reklama na dětskou výživu se spokojeně vypadajícím batoletem. Odtrhla stranu a ze šuplíku stolu vytáhla nůžky. Postavu dítěte vystřihla, chvíli ji podržela před očima a pak znovu zašmátrala v šuplíku. Nenašla, co hledala, otočila se tedy ke stolku s nápoji, odšroubovala láhev s ananasovým sirupem a namočila do něj dva prsty. Pak se vrátila zpět k prázdnému rámu, potřela stěnu lepkavou tekutinou a fotografii batolete na ni přilepila.

Ještě před tím ale utrhla dítěti jeho kulatou hlavu.