Nakladatelství FANTOM Print vydává první díl urban fantasy série Chicagoland Vampires:

 

„ZABILI MĚ. VYLÉČILI MĚ.

PŘEMĚNILI MĚ.“

 

Holky někdy koušou…

A některé z nich častěji než jiné!

Chicago a jeho okolí ještě nikdy nebylo tak nebezpečné…

To si takhle žijete spokojený život obyčejné studentky, zatímco jiní si žijí spokojené životy obyčejných lékařů, politiků či gangsterů, když se dozvíte, že tenhle svět není ani zdaleka pouze váš…

Díky mediálnímu humbuku, který sami vyvolali, se dozvíte, že skryti lidským zrakům mezi námi celá tisíciletí žili upíři, v Chicagu konkrétně rozdělení do tzv. Domů, tedy rodových klanů. Gangsteři se tedy rozhodnou vyhledat jiné, bezpečnější teritorium pro svoje hrátky, zatímco vy, spokojená studentka jménem Merit, zůstanete spokojenou studentkou jménem Merit. Dokud…

… vás jednoho dne, osm měsíců po tom, co vládci temnot odtajnili svou existenci, nenapadne jeden z nich. A aby toho nebylo málo, taky vás tak trochu… zabije. Neměli to ti gangsteři lepší, ptáte se? Neměli, odpoví vám druhý upír, který se zjeví na scéně – ten, který vás vyléčí a přemění… v bytost sobě rovnou.

Nové obzory, které se před vámi otevřou, jsou – zdá se – nedozírné. Shrňme si to. Za prvé – upír, který vás zachránil, je numero uno v Domě Cadoganů. Za druhé – řada vašich blízkých, spolubydlící počínaje a dědečkem konče, skrývá řadu tajemství. A za třetí – svět kolem vás je plný nymf, sexy čarodějů, kožoměnců a dalších bytostí, které nestojí o pozornost lidí.

A teď si to vemte, drahá Merit: od dětství jste byla zvyklá cítit se jako páté kolo u vozu, v rodině movitého a politicky vlivného muže jste byla černou ovcí a navrch o vás zlé jazyky tvrdili, že jste intelektuálka. Jenže nyní jsou před vámi výzvy, o jakých se vám ani nesnilo a tak nezbývá než se vyzbrojit sarkastickým humorem a partou nových přátel – a možná, možná se vám podaří přežít.

Nakladatelství FANTOM Print (www.fantomprint.cz) přináší českým čtenářům novou urban fantasy sérii – komplexní, vtipnou, plnou znamenitých nápadů a s řadou excentrických postav, v jejichž kontrapunktu stojí hlavní hrdinka: obyčejná holka, která teď bude kousat častěji, než byla zvyklá. A kterou – častěji než byla zvyklá – bude kousat svět kolem ní.

.

Ukázka:

holky-nekdy-kousou_thumbNejdřív mě napadlo, jestli tohle nemá být karmický trest. Vždycky jsem ohrnovala nos nad těmi nóbl upíry, a jako by mi to vesmír chtěl oplatit, udělali ze mě jednu z nich. Upíra. Predátora. Uvedli mě do jednoho z dvanácti nejstarších upířích Domů ve Spojených státech.

Nebyla jsem však jen jednou z nich.

Byla jsem jedna z nejlepších.

Ale to trochu předbíhám. Nejdřív bych vám ráda vyprávěla, jak se ze mě vlastně stal upír. Ten příběh začal pár týdnů před mými osmadvacátými narozeninami, oné noci, kdy byla má přeměna dokonána. Tehdy jsem se vzbudila na zadním sedadle limuzíny – tři dny poté, co jsem byla napadena, když jsem procházela kampusem Chicagské univerzity.

Nevzpomínala jsem si na všechny detaily toho útoku. Pamatovala jsem si však dost na to, abych byla ráda, že jsem ještě naživu. Byla v šoku z toho, že jsem naživu.

Vzadu v limuzíně jsem pevně zavřela oči a snažila se vybavit si to přepadení. Slyšela jsem kroky, tlumené orosenou trávou, a pak mě chytil. Křičela jsem a kopala, snažila se ho přeprat, ale srazil mě k zemi. Byl neskutečně silný – přímo nadpřirozeně – a kousl mě do krku s divokostí dravce, takže mi bylo okamžitě jasné, co je zač.

Upír.

Rozdrásal mi kůži i svaly, ale nenapil se – nestihl to. Bez varování najednou přestal, vyskočil a zaběhl mezi budovy na kraji hlavního nádvoří.

Když jsem se dočasně zbavila útočníka, zvedla jsem ruku a sáhla si mezi krk a rameno. Ucítila jsem lepkavé teplo. Začínalo se mi mlžit před očima, ale tu tmavorudou skvrnu mezi prsty jsem ještě viděla dost jasně.

Pak jsem zaregistrovala nějaký pohyb. Dva muži.

Ti, kterých se polekal můj útočník.

První z nich zněl úzkostně: „Byl rychlý. Musíš si pospíšit, můj pane.“

Ten druhý byl naprosto sebejistý. „To zvládnu.“

Vytáhl mě na kolena, klekl si za mě a chytil mě paží kolem pasu. Voněl vodou po holení – a mýdlem a čistotou.

Snažila jsem se pohnout, nějak se bránit, ale síly mě opouštěly.

„Zůstaň v klidu.“

„Je krásná.“

„Ano,“ souhlasil. Přisál se k ráně na mém krku. Znovu jsem sebou škubla, a on mě pohladil po vlasech. „Jen klid.“

Z následujících tří dnů si pamatuju jen velmi málo. Genetická struktura mého těla se změnila v upíří. Ještě i teď mám jen hrstku vzpomínek: jak se mé tělo svíjí hlubokou, tupou bolestí. Jsem otupělá chladem. Tma. Pronikavě zelené oči.

V limuzíně jsem si osahala krk a ramena, kde jsem teoreticky měla mít ohyzdné jizvy. Upír, který mě napadl jako první, mě nekousl zrovna šetrně – rozsápal mi kůži na krku jako hladové zvíře. Ale moje pokožka byla teď hladká. Žádné jizvy ani hrbolky. Žádné obvazy. Natáhla jsem ruku a zírala na čistou, bělostnou kůži – a na krátké nehty, perfektně nalakované třešňově červeným lakem.

Krev zmizela a někdo mi udělal manikúru.

Motala se mi hlava, ale přemohla jsem to a posadila se. Měla jsem na sobě jiné oblečení. Předtím jsem měla džíny a tričko. Teď však černé pouzdrové koktejlky, které končily těsně pod koleny, a černé lodičky na třípalcovém podpatku.

Tudíž jsem teď byla sedmadvacetiletou obětí přepadení, a protože jsem byla čistá a nepochopitelně bez jizev, v černých koktejlkách, které nepatřily mně, okamžitě jsem věděla, že mě udělali jednou z nich.

Chicagských upírů.

Začalo to před osmi měsíci, kdy byl v Sun-Times a v Tribu[1] poprvé otištěn dopis, jakýsi upíří manifest, který se rozšířil do novin po celé zemi. Tehdy upíři vystoupili na veřejnost a ohlásili světu svou existenci. Někteří lidé věřili, že je to jen novinářská kachna, ovšem jen do následné tiskové konference, kdy tři z nich předvedli tesáky. Mezi lidmi vypukla panika, která vedla ke čtyřem dnům nepokojů v našem „Větrném městě“, kdy se lidé báli upíří apokalypsy a zběsile nakupovali vodu a konzervy s jídlem. Nakonec se do toho vložili federálové, nařídili vyšetřování v Kongresu a zahájili sérii výslechů, které byly pečlivě natáčeny a vysílány v televizi, aby byly zachyceny všechny detaily upíří existence. A i když upíři sami udělali první krok, o těchto detailech úzkostlivě mlčeli, a tak si veřejnost mohla být jistá jen tím, že mají špičáky, pijou krev a ožívají v noci.

Ještě teď, osm měsíců poté, se někteří lidé báli. Jiní byli doslova posedlí jejich životním stylem, lákavou vidinou nesmrtelnosti, upíry samotnými. Zvláště pak Celinou Desaulniersovou, atraktivní chicagskou upírkou, která očividně jejich veřejné vystoupení zinscenovala a která se předvedla hned první den slyšení v Kongresu.

Celina byla vysoká, štíhlá černovláska. Toho dne měla na sobě černý, velice přiléhavý kostým, který jí padl doslova jako ulitý. Kromě toho byla očividně chytrá a uměla v tom chodit: věděla přesně, jak si omotat lidi kolem prstu. A byla taky vtipná. Když se jí postarší senátor z Idaha zeptal, co má v plánu teď, když upíři odtajnili svou existenci, pohotově odvětila nasládlým tónem: „Budu si co nejvíc užívat tmy.“

Politický veterán, který seděl v Kongresu už dvacet let, se na ni usmál s tak omámeným, roztouženým výrazem v očích, že se tahle jeho fotka dostala na titulní stranu New York Times.

Já však tehdy reagovala rozhodně jinak. Obrátila jsem oči v sloup a vypnula televizi.

Dělala jsem si legraci z ní, z nich všech, a taky z jejich samolibosti.

A oni ze mě na oplátku udělali totéž, co jsou oni.

No není ta karma mrcha?

Teď mě posílali zpátky domů, ale vraceli mě jako někoho jiného. Kromě změn, jež prodělalo mé tělo, mě taky vyfikli: smyli ze mě krev, převlékli a celkově upravili k obrazu svému.

Zabili mě. A zase mě oživili. Přeměnili mě.

To maličké semínko nedůvěry k těm, kteří mi tohle provedli, vyklíčilo a zapustilo kořínek.



[1] Chicago Daily Tribune (pozn. překl.)

 

Komentáře

komentářů

About The Author