Nakladatelství FANTOM Print vydává devátý díl série Vznešení mrtví:

 

 

„POSTAVTE SE TEMNÉMU POTOMKOVI PÁNA MASAKRU…“

 

… a spolu s hlavní hrdinkou Wynn

se pokuste přežít!

 

Za všechno mohly starodávné texty, které se Wynn – učence Magiery a Leesila – podařilo nejen najít, ale také do nich nahlédnout. Od té doby se v Učeném bratrstvu stala personou non grata, což rozhodně není jediná překážka, která ji v jejím třetím samostatném dobrodružství čeká…

Při cestě do pevnosti trpaslíků, zvané Bäalâle Seatt, se nad ní vznáší stín Pána masakru, mytické bytosti, která kdysi málem sežehla celý svět. Wynn totiž sleduje jeho potomek Kamenochodec, kterého nedokáže nic zastavit. Možná jen „prstenec ducha“, nástroj, jenž pochází ze Zapomenutých dob.

Nyní je na Wynn, aby dokázala, že ji její nelidští mistři necvičili zbytečně. Spolu s upírem Chanem Andrasem a elfskou vlčicí Stín se musí vydat do míst, která duní ozvěnou dávných válek, křivd a nenávistí, do míst, která vás mohou připravit o víc, než jen o pouhý život…

Je to neuvěřitelné, ale upírská sága Vznešení mrtví, zasazená do kulis klasické fantasy, slaví úspěch u čtenářů už více jak deset let. Její autoři, Barb a J. C. Hendeeovi, měli na začátku své literární kariéry šťastnou ruku, když se rozhodli právě pro tuto neotřelou kombinaci.

Po šesti dílech s upírkou Magierou a půlelfem Leesilem si popularitu získala i statečná a nebojácná Wynn, která se se zlem ve všemožných podobách popasovala hned v celé trilogii, jejímž je román O pravdě a netvorech závěrečným svazkem. A další triptych, ve kterém se všichni hrdinové setkají, mají ještě čeští čtenáři před sebou. Nakladatelství FANTOM Print (www.fantomprint.cz) bude samozřejmě u toho…

.

Ukázka:

…už nikdy nezavírej oči… nikdy… ne dokud všichni nezemřou…

Byûnduní – Hlubokořen – se zastavil v temnotě v komnatě tak vysoké a prázdné, že slyšel, jak se mu vyděšeně svírají vlastní mohutné ruce. A proč by v chrámu jeho lidu mělo být světlo nebo zvuk? Síň Bäynæů, trpasličích Věčných, byla nyní místem plným falešných nadějí. Největší duchovní předkové jeho lidu je opustili.

Náhle za sebou zaslechl dunění, ačkoli než se proměnilo na bouři propletených nezvučných hlasů, připadalo mu, že buší pouze v jeho lebce.

… zabijí tě, pokud budou moci… zabijí, ty to víš…

Z toho sboru vzájemně se překrývajících šepotů v jeho hlavě se mu chtělo řvát vzteky. Drásaly jej tak dlouho, že už nedokázal rozpoznat, zda ta varovná slova pronáší on nebo oni. Nepamatoval si, kdy naposledy zavřel oči, třebaže měl pocit, jako když spí. Nepodobalo se to snu, ale nekonečné noční můře, v níž bylo usmrceno ticho.

V hlubinách Bäalâle Seattu vládla jediná nekonečná noc plná strachu a šílenství.

Bušení neustávalo a on ho téměř cítil na rozložitých zádech. Obrátil se a upřel vyděšený pohled na ohromné vstupní dveře komnaty Věčných.

O-pravde_a netvorech _thumbByly vysoké jako čtyři trpaslíci. Každé křídlo vytesali z jednoho kmene obrovského dubu a bylo silné na délku jeho paže. Přesto slyšel dav za dveřmi, jak buší… bylo jich tam tolik, že to začínalo znít jako déšť kamenů dopadajících na dřevo. Tloukli do dveří, aby pronikli dovnitř, i když jejich hlasy nedokázaly prolomit překážku tak jako bušení pěstí.

„Co to děláš?“

Když uslyšel výhrůžný šepot, Hlubokořen se prudce otočil a sáhl k opasku. Nejprve viděl jen mohutné obrysy ve tmě. Sahaly až do neskutečné výšky síně. Tři stály podél stěny s dveřmi a další tři na opačné straně. Všechny tyto sochy Věčných jeho lidu byly tiché a jejich kamenné tváře nebylo možné rozeznat.

Jeho pozornost upoutalo mihotavé světlo.

Kolébavě se k němu přibližoval plamen. Za ním bylo vidět narudle zářící starou drsnou tvář, snad sešlou a svraštělou jako lidská mrtvola. Čím víc se blížila, tím zřetelněji rozeznával její rysy – a dva černé důlky duhovek jednoho ze svých lidí.

Starší měl širokou tvář a šedý plnovous a oči ostražitě rozevřené, až bylo vidět krví podlitá bělma kolem duhovek. Světlo pochodně se zatřpytilo na šupinách s ocelovou špičkou, tvořících černou zbroj mistra Dalnoroda.

„Pustil bys je dovnitř!“ obvinil ho starý Kamenochodec.

„Ne… už ne,“ namítl Hlubokořen.

„Lháři!“ zasykl jeho protivník a volnou ruku položil na černě natřený jílec jedné z dýk.

Hlubokořen bezděčně sáhl po zbrani, kterou měl zavěšenou v pochvě na opasku.

„Kde jsi byl?“ zeptal se mistr Dalnorod a naklonil hlavu. „Za svým užvaněným bratrem? Tak to celé začalo?“

Starší Kamenochodec se kradl blíž a jedním okem sledoval Hlubokořena, zatímco druhým se pokoušel rozeznat, zda jsou otevřené dveře.

„Od chvíle, kdy začalo obléhání, se všichni obrátili proti nám,“ pokračoval. „Jaké lži jsi lidem našeptával… prostřednictvím svého bratra?“

A v Hlubokořenově hlavě se ozval proud šeptavých slov.

… už se nikomu nedá důvěřovat… nikdy se neobracej zády… jdou si pro tebe…

Hlubokořen pustil jílec dýky a přitiskl si dlaň k hlavě.

Jeho myslí však pronikl jediný hlas, mnohem silnější než ostatní.

Naslouchej pouze mně – drž se jen mě.

Ostatní hlasy opět začaly sílit, až nedokázal pořádně myslet.

„Ne…“ zašeptal a pak si oběma rukama sevřel hlavu a vykřikl: „Nech mě být!“

„Nechat tě být?“ zeptal se starší s předstíranými rozpaky. „Proč bych to dělal? To ty – ty jsi nám tohle provedl, zrádce. Ty a tvůj bratr… poslali jste je na nás!“

„Ne… můj bratr s tím nemá nic společného.“

„Další lži!“ zařval starší a vytrhl čepel z pochvy.

Udělej, co je nutné, a přijď za mnou.

Hlubokořen si sevřel hlavu ještě silněji.

Starší zahodil pochodeň, zvedl dýku a s výkřikem zaútočil. „Nech si svoji zradu, Byûnduní!“

Neposlouchej. Přijď za mnou.

A další hlasy v jeho hlavě se opět vzedmuly v takové kakofonii, že se Hlubokořen snažil držet toho jediného jasného hlasu. Ostatní se pokusil vytlačit z mysli.

Při pohledu na staršího své kasty, který se na něj žene, tasil Byûnduní – Hlubokořen – dýku.

Toto poskvrněné místo musí skončit. Až Bäalâle padne a bude zapomenut, přijde spánek a ticho.