Ondřej Jireš. Novinář, redaktor a v neposlední řadě editor, mající na kontě již několik antologií, které se věnují české fantastice. Krvavá čest vyšla loni a patří do řady Fantastická historie – pro méně chápavé, jedná se o sborník historické fantasy. Jak je známo, čeští autoři jsou v historické fantasy kovaní, a tak by neměl být problém sestavit kvalitní sborník.

Ačkoli se všechny povídky věnují stejnému žánru, je každá úplně jiná díky osobitému stylu jednotlivých autorek a autorů, se kterými nás seznámí krátký medailonek na začátku každé povídky (jak je v antologiích O. Jireše zvykem).

Soubor otevírá muž, jehož netřeba představovat… no dobře, je to Leonard Medek. V povídce Život za život nás zavede do dob Přemyslovců ve 12. století. Na naše území připlouvají Vikingové a tak nějak se nachomýtnou ke sporu rodu Přemyslovců a Vršovců. Kuneš z Vršova rodu neprahne po ničem jiném, než je Svatoplukova smrt. Věří, že severská magie dokáže víc než české meče a mužská síla, proto najme vikingskou posádku, aby mu pomohla v provedení vraždy. Obsadí hradiště, které hlídá Bořej z Ďačína. Ten minimálně ve druhé polovině povídky slouží spíše jako takový pozorovatel, než přímý hybatel děje a jeho funkce zde vlastně zastupuje vypravěče. Nazvat tuto postavu zbytečnou, by však bylo příliš silné.

I přes kvalitu textu, dostatečné vykreslení charakterů a místy výbornou atmosféru si nejsem jist, jestli zrovna Život za život je vhodný pro „rozjezd“ sborníku – přece jen se jedná o kus náročnější na čtení a některé fantasy nováčky text může překvapit určitou těžkopádností.

.

Naštěstí kniha pokračuje Saladinovou lampou, novelou M. D. Antonína, který sice tentokrát humor zavřel do skříně, ale plynulá čtivost zůstala textu zachována. Vypráví o putování jednoho českého pána, který jede zabavit své dědictví do Palestiny a zároveň stíhá odmítat templářský kříž a dokonce najde i jednu kouzelnou lampu. Tempo příběhu se rozjíždí již v první části novely a nezastaví se až do konce. Hlavní hrdina prožívá nejrůznější eskapády, často mu jde o život, ještě častěji o vyschlé hrdlo. Velkou sílu jsem viděl nejen v historické věrnosti, ale hlavně v dialozích, které mají hlavu a patu a není problém uvěřit, že takhle se ve dvanáctém století skutečně mluvilo. Autor Křivého ostří a Zelené prostě nezklamal a ukázal, že dokáže napsat kvalitní příběh i bez humorných pasáží.

.

Následuje těžkopádnější text Vilmy Kadlečkové Starýma očima, za tisíc let, který neprospěje hlavně čtenářům toužícím po čtivějším a odpočinkovějším textu. Již stokrát omletý příběh o Robinu z Locksley alias Robinu Hoodovi, panně Marianě a dalších, zde dostává trošku jiných nádech. A není to jen tím, že je psaný v ich formě za malého Johna, ke kterému promlouvá hlas, který vede jeho kroky. Vilma Kadlečková se nebojí vyprávět si po svém.

Nejsem si ale jist, zda povídka obstojí v momentě, kdy je člověk Robinem Hoodem nepolíben – je jasné, že takový jedinec patrně neexistuje, ale i tak si myslím, že povídka by měla fungovat jako samostatný celek – a zde si nejsem tak docela jistý, zda se to povedlo. Archaický styl psaní napomáhá navodit určitou dobovou atmosféru, ale text se čte o to pomaleji a místy ztrácí na záživnosti.

.

O hodně lépe se mi četla Řeka Alexandry Pavelkové, jen mě překvapilo, že tato povídka se objevila již v Jirešově antologii Písně temných věků. Opakování je sice matka moudrosti, ale nechápu, proč musíme v Krvavé cti číst text, který jsme už jednou viděli ve stejné edici – letos se navíc chystá druhé vydání Písně temných věků. Určitě by nebyl problém sehnat novou povídku od jiného českého autora (ačkoli možná byl, když je třeba recyklovat).

Tak či tak, Řeka se čte velmi dobře. Spíše než o historickou fantasy se jedné o pohádkové vyprávění o lesní víle, která zahoří citem k obyčejnému člověku. Čtivě napsaný text se čte téměř sám, vyvolává ve čtenáři emoce a navíc končí povedenou pointou. Možná bych s čistým srdcem vynechal jednu scénu, ale jinak se jedná o povedené dílo.

.

Pavel Renčín nás zavede do Itálie čtrnáctého století, kde řádí černý mor. Bývalý stárnoucí válečník narazí v jedné z vesnic na malého kluka, ke kterému se nejdříve chová odměřeně, ale jak už to tak bývá, nakonec se k sobě najdou cestu.

Na to, že má povídka poměrně očekávatelnou pointu, je delší, než by musela být (a to je v tomto sborníku nejkratší). Měla by pak větší spád a byla by údernější. Jedná se ale o skvělý kus. Na krátkém prostoru jsou dostatečně vykresleni oba hlavní charaktery, jejich motivace i přesvědčení. Pravděpodobně vám Hněv boží nevyrazí dech, ale jedná se o pohodový text. V jednoduchosti je síla.

.

Sborník uzavírá Jan Galeta a s Doborskou skálou, kde vladyka Jakub Štěně má za úkol v nadcházejících bojích pohlídat mladého Vlada Tepese, budoucího vládce Sedmihradska. Jakubovi se to příliš nelíbí, ale slovu krále se nelze bránit.

Povídka pro mě znamenala mírné zklamání, protože jsem čekal stejné principy, jaké autor v předvedl v jiné loňské antologii (Temné časy). To znamená silný důraz na charaktery a vztahy mezi nimi. Místo toho s pocitem nezúčastněnosti sledujeme dějově jednoduchou linku, jejíž největší síla se prozradí v prologu. Po Pavelkové a Renčínovi se jedná o trochu slabší kus. Možná, kdybych ji četl samostatně, zabavila by více.

.

Inu, další antologie Ondřeje Jireše je za námi. Méně je někdy více a 6 povídek či novel mohu doporučit každému, kdo má českou fantastiku rád. Každý fanoušek historické fantasy si vybere to svoje, každého ta či ta povídka zaujme, nebo nezaujme. Celkově považuji tuto sbírku za nejpovedenější, co se série Fantastická historie týče.

.

název: Krvavá čest

sestavil: Ondřej Jireš

stran: 362

seznam příspěvků:

Leonrad Medek: Život za život

Martin. D. Antonín: Saladinova lampa

Vilma Kadlečková: Starýma očima, za tisíc let

Alexandra Pavelková: Řeka

Pavel Renčín: Hněv boží

Jan Č. Galeta: Doborská skála