Česká autorka Jenny Nowak, známá především svou vydařenou sérií o hraběti Vladu Draculovi, se v knize Loď v písku již potřetí vrací do Egypta. Tentokrát ale v jiném čase a v jiném příběhu, než který společně s dcerou Katrin Ebrovou předestřely svým čtenářům v knihách Smích šakalího boha a Pláč proklatého krále.

Ještě před tím, než se vydá do Egypta, se však na krátký čas zastaví ve zmizelé Atlantidě, aby nám představila rasu stříbrných polobohů a ukázala nám stříbrovlasého Axbima. Ten je jedním z adeptů na dotek Nesmírného, na život Věčného. Chlapcův život se může na první pohled zdát obyčejný, ale jak moc se liší od generací, které teprve přijdou, poznáváme záhy. Jeho schopnost mluvit se zvířaty, měnit hmotu jen silou mysli, či neschopnost pochopit pojmy jako “nepřítel” a “násilí” jsou tím, co ho odlišuje mnohem víc než tyrkysové oči bez bělma. A je to právě Ax, kdo je vytržen ze své domoviny a přenesen na bouři času daleko do budoucnosti, do stínu velkých pyramid.

Písečné duny Axbima vítají v době, kdy egyptská náboženství vymírají kvůli rozpínavosti nového křesťanského Boha, a jen nemnoho zasvěcenců ještě tuší něco o starých obřadech a jejich smyslu. Naštěstí jsou tu ale Vznešení dlouhozubí, věkovitý rod vampírů, který si PAMATUJE, a který je se svou spíše zvířecí podstatou stříbrnému bližší než ten upachtěný a přízemní rod lidí. Ačkoli, jak se zdá, i mezi lidmi může Ax nalézt spřízněné duše.
.
Mystický příběh o minulých životech, prolínání duší i těl a ztrátě vlastní historie plyne pomalým tempem a houpá čtenáře v objetí barvité popisnosti, která je autorce tak vlastní. Podložen skutečnou historií, a přesto pramenící z hlubin autorčiny fantazie, se může stát zdrojem poučení stejně jako pobavení.

Kniha je stravitelná i pro fantasty, kteří hlubokému mysticismu nijak neholdují. Díky tomu, že autorka příběh vypráví s velkou přesvědčivostí, ve čtenáři cesty do minulých životů či setkání s božskou entitou nevyvolává dojem šarlatánství, přesto se jedná o knihu, na kterou je třeba mít tu správnou náladu.

Pro čtenáře, který se již s autorčinou tvorbou setkal, je třeba zmínit, že příběhová linie není tak bohatá, jak je zvyklý. Kromě velmi prostého příběhu samotného Axbima se jedná spíše o mozaiku sestavenou ze střípků životů několika postav.
.
Ke konci vyprávění, kdy dochází k častějšímu přeskakování mezi místy a postavami, nastává trochu zmatek, umocněný vzájemnou podobností chrámů i vampírů. Navíc Axbimovo konečné rozhodnutí vyplyne tak nějak mimochodem, aniž by měl čtenář možnost řádně si ho s Axbimem prožít, což je škoda.

Loď v písku se skvěle hodí k lenivé náladě horkých letních dní a také jako halucinogení doprovod horečnatých stavů, kdy ponoukne noční i denní ulpívání v polospánku k barevnosti.