Anotace:
Obyvatelé Alery po tisíce let odráželi krvežíznivé nepřátelské rasy za pomoci svého jedinečného pouta s živly – bytostmi svázanými se zemí, vzduchem, ohněm, dřevem a kovem. Gaius Sextus, vladař Alery, však už stárne a nemá žádného dědice. Ambiciózní šlechticové pletichaří v boji o moc a na obzoru se rýsuje válka o nástupnictví.
Daleko od městské politiky, v Calderonském údolí, se zatím mladý Tavi musí vyrovnat s tím, že ještě nemá žádné živly. Nemá živel větru, který by mu pomohl létat, ani živel ohně, s jehož pomocí by si mohl rozsvítit lampu. Když se však do údolí vrátí nejkrutější nepřátelé aleranů – maratové – Tavi zjistí, že jej čeká úchvatnější osud, než si kdy dokázal představit.
V bouři plné smrtících větrných živlů Tavi zachrání život zběhlé otrokyni Amaře. Ukáže se však, že Amara je ve skutečnosti agentka Gaia Sexta, již vladař vyslal do údolí, aby shromáždila informace o zrádcích, kteří možná navázali spojenectví s hordou barbarských maratů. Když pak v údolí vypukne chaos – když rebelové bojují se stoupenci koruny a živly se utkávají navzájem – Amara zjistí, že Taviho odvaha a vynalézavost je zbraní mocnější než všechny živly. Zbraní, která může zvrátit průběh bitvy.

 

 

 

Lidé byli všude.

Na cvičišti vedle tábora trénovaly celé kohorty mužů bojové formace a manévry. Poroučeli jim hulákající centurioni nebo muži s černými šerpami, jezdící na koních. Jinde zase lučištníci vysílali ke vzdáleným terčům šípy, zatímco živlovládci cvičili ostatní rekruty v základním využívání živlů v boji. Po táboře se pohybovaly i ženy – praly prádlo v potoce, který protékal kolem, spravovaly uniformy, staraly se o oheň nebo si prostě jen užívaly ranní slunce. Amara zahlédla i několik žen s černými šerpami, jedoucích na koních ke cvičišti. Kolem tábora se potulovali psi, a když ucítili garganta, který se vynořil zpoza kopce, začali štěkat. Na jedné straně tábora, nedaleko potoka, se rozprostíralo něco, co vypadalo jako malý trh. Prodavači vystavovali zboží v provizorních stáncích nebo na přikrývkách na zemi.

„Přijeli jste právě mezi snídaní a obědem,“ pravil voják. „Jinak bych vám nabídl něco k jídlu.“

„Možná s vámi poobědváme, pane,“ řekl Fidelias.

„Možná.“ Voják se zastavil, pohlédl na Amaru a studoval ji klidnýma, chladnýma očima. „Ať sleze dolů. Pošlu někoho, aby se vám o to zvíře postaral.“

„Ne,“ odmítl Fidelias. „Své zboží si nechám u sebe.“

Voják zavrčel. „V táboře jsou koně, a jestli tuhle věc ucítí, zblázní se z toho. Zůstane tady.“

„Pak tu zůstanu i já,“ trval na svém Fidelias.

„Ne.“

„Pak tedy alespoň má otrokyně,“ řekl. „Může tady být se zvířetem a uklidňovat ho. Vyděsí se, když se ho dotknou cizí ruce.“

Voják se na něj podezřívavě zadíval. „Co máš za lubem, starochu?“

„Za lubem? Jen chráním své zájmy, pane, jak by to udělal každý obchodník.“

„Jsi v našem táboře. Na tvých zájmech už nezáleží, ne?“ Voják nedal na žádné slovo zvláštní důraz, ale významně položil ruku na jílec meče.

Fidelias se narovnal a uraženým, šokovaným hlasem prohlásil: „To byste si nedovolil.“

Voják se usmál, ale na jeho úsměvu nebylo nic příjemného.

Fidelias si olízl rty. Pak rychle pohlédl na Amaru. Ta měla pocit, že v jeho očích zahlédla něco jako varování, ale on řekl pouze: „Holka. Slez dolů.“

Amara sklouzla z hřbetu zvířete a pomáhala si přitom koženými popruhy. Fidelias na zvíře mlaskl, zatáhl za opratě a gargant se lenivě rozvalil na zem se spokojeným zatroubením, které skoro otřáslo okolní půdou. Utrhl si sousto trávy a začal s polozavřenýma očima spokojeně přežvykovat.

„Pojďte za mnou,“ řekl voják. „Ty taky, otrokyně. Jestli se jeden nebo druhý vzdálíte víc než na tři kroky ode mě, oba vás zabiju. Rozumíte?“

„Rozumím,“ odpověděl Fidelias.

„Rozumím, pane,“ opakovala Amara s očima sklopenýma k zemi. Následovali vojáka a v mělkém brodu přešli potok. Voda byla chladná a bystře Amaře proudila kolem kotníků. Zachvěla se, na nohou i rukou jí okamžitě naskočila husí kůže, ale držela krok s Fideliem a vojákem.

Její učitel zpomalil, aby s ní srovnal krok, a velmi tiše zamumlal: „Viděla jsi, kolik je tu stanů?“

S trhnutím hlavy přikývla. „Je jich hodně.“

„A taky jsou v dobrém stavu. Tohle není banda nespokojených zemanů. Profesionální armáda.“

Amara přikývla a zašeptala: „Někdo je dobře platí. Stačí to k tomu, aby to vladař mohl předložit Radě?“

„Obvinění bez obviněného?“ Fidelias se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ne. Musíme mít něco proti tomu, kdo za tím je. Nemusí to být důkaz ze železa, ale potřebujeme něco konkrétního.“

„Poznáváš našeho průvodce?“

Fidelias po ní střelil pohledem. „Proč, ty ano?“

Amara zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá. Připadá mi nějak povědomý.“

Učitel přikývl. „Říkají mu Meč.“

Amara vyvalila oči. „Aldrik ex Gladius? Jsi si jistý?“

„Kdysi jsem ho viděl v hlavním městě. Viděl jsem jeho duel s Ararisem Valeriánem.“

Amara se podívala na muže před nimi a dávala si pozor, aby šeptala. „Měl by to být nejlepší žijící šermíř.“

„Ano,“ odpověděl Fidelias. „To taky je.“ Pak jí dal pohlavek a řekl tak nahlas, aby to slyšel i Aldrik: „Zavři tu svou línou pusu. Dám ti najíst, až se mi bude chtít, ani o vteřinu dřív. Už nechci slyšet ani slovo.“

Pak tiše pokračovali v cestě do tábora. Aldrik je provedl bránou a dál po hlavní cestě, jež rozdělovala tábor na dvě poloviny. Potom zabočil doleva a vedl je tam, kde by v běžném táboře alerské legie, jak Amara věděla, byl velitelský stan. Skutečně tam stál, před ním hlídkovali dva legionáři s nablýskanými hrudními pláty, v rukou drželi kopí a u pasu měli meče. Aldrik kývl na jednoho z nich a vešel dovnitř. Za okamžik se zase vynořil a řekl Fideliovi: „Ty, kupče. Pojď dovnitř. Velitel s tebou chce mluvit.“

Fidelias vykročil a Amara se pohnula, aby ho následovala. Aldrik položil Fideliovi ruku na hruď a rozkázal: „Jen ty. Otrokyně ne.“

Fidelias zamrkal. „Předpokládáte, že ji tady nechám samotnou, dobrý pane? To by mohlo být nebezpečné.“ Hodil po Amaře pohledem, kterého si dobře všimla. Varování. „Nechat hezkou mladou dívku v táboře plném vojáků.“

Aldrik odpověděl: „Na to jsi měl myslet dřív, než jsi sem přišel. Nezabijí ji. Jdi dovnitř.“

Fidelias se na ni ohlédl a olízl si rty. Pak vstoupil do stanu. Aldrik se na Amaru chvíli díval nepřítomnýma chladnýma očima a pak také vešel do stanu. Za okamžik se vrátil ke vchodu a táhl s sebou dívku. Byla malinká, téměř vyzáblá. Šaty na ní visely jako na strašákovi. Otrocký obojek, i když utažený na nejmenší velikost, jí volně visel kolem krku. Její hnědé vlasy vypadaly suché a lámavé jako seno a sukni měla zaprášenou, i když nohy měla docela čisté. Aldrik do ní hrubě strčil a řekl: „Obchodní záležitosti.“ Pak za sebou zatáhl chlopeň stanu a zmizel uvnitř.

Dívka zakopla a s tlumeným výkřikem upadla na zem v propletenci proutěného košíku, zamotaných sukní a kudrnatých vlasů.

Amara k ní poklekla a zeptala se: „Není ti nic?“

„Ale ne,“ vyštěkla dívka. Roztřeseně se postavila na nohy a kopla směrem ke stanu trochu hlíny. „Parchant,“ zamumlala. „Snažím se mu to tady uklidit a on se mnou hází jako s pytlem.“ Vzdorovitě jí blesklo v očích a pak se obrátila k Amaře. „Jmenuju se Odiana.“

„Amara,“ odpověděla kurzorka a zacukalo jí v koutcích. Rozhlédla se kolem sebe, olízla si rty a na chvilku se zamyslela. Potřebovala se trochu porozhlédnout po táboře. Zkusit najít něco, co by mohla vzít s sebou. „Odiano, dá se tady někde napít? Cestovali jsme celé hodiny a já jsem úplně vyprahlá.“

Dívka si přehodila kudrnaté vlasy přes rameno a odfrkla směrem k velitelskému stanu. „A co bys ráda? Je tu k dostání levné pivo, ale je dost vodnaté. Pak máš na výběr vodu. A pokud ti ani jedno nevyhovuje, je tu vždycky ještě další voda.“

„Dám si vodu,“ řekla Amara.

„Chytrá,“ poznamenala Odiana. Přehodila si rukojeť košíku přes předloktí a řekla: „Tudy.“ Pak se otočila a energicky se vydala přes tábor k protější bráně. Amara ji dohonila a rozhlížela se kolem. Za rytmických úderů bot se blížil oddíl vojáků. Dívky musely uskočit mezi stany, aby jim uhnuly z cesty.

Odiana zasupěla. „Vojáci. Aby je všechny vzaly vrány. Je mi z vojáků k smrti zle.“

„Jsi tady už dlouho?“ zeptala se Amara.

„Přišla jsem po novém roce,“ odpověděla jí Odiana. „Ale říká se, že brzo potáhneme zase jinam.“

Amaře poskočilo srdce. „A kam?“

Odiana se na ni pobaveně usmála. „Ty jsi s vojáky moc nepobývala, co? Je úplně jedno, kam se jde. Tohle,“ rozpřáhla ruku k táboru, „se stejně nikdy nemění. Je to pořád to samé, ať jsi dole u oceánu nebo nahoře u Valu. A muži se taky nikdy nemění. Obloha se nikdy nemění a země se nemění dost na to, aby sis toho všimla. Tak to je.“

„Ale i tak. Dostaneš se na nová místa. Uvidíš nové věci.“

„Jen nové fleky na uniformách,“ odpověděla Odiana. Vojáci proběhli kolem a dívky se vrátily na cestu. „Ale slyšela jsem, že možná půjdeme víc na sever a možná i trochu na východ.“

„Směrem k Akvitánii?“

Odiana pokrčila rameny. „Jestli leží tím směrem…“ Šla dál, a když se přiblížily k potoku, začala se přehrabovat v košíku. „Tady,“ řekla. „Podrž to.“ Hodila Amaře do rukou dva špinavé talíře. „Můžeme je umýt, když už jsme tady. U vran, vojáci nadělají takový nepořádek. Ale legionáři aspoň udržují v čistotě stany.“ Vylovila z košíku kost a hodila ji psovi, který běžel kolem. Potom vytáhla ohryzek jablka, z něhož si ostražitě uďobla, načež nakrčila nos a ohryzek zahodila do potoka. Nato vytáhla kousek papíru, na který se sotva podívala a zahodila jej.

Amara se otočila a papír přišlápla, než jej stačil odnést vítr. Pak se sehnula, aby jej zvedla.

„Co je?“ zeptala se Odiana. „Co to děláš?“

Amara papír sebrala. „No… ehm. To nevypadá jako dobrý nápad pohazovat tu papírky, když chceš uklízet.“

„Když to není v táboře, nikoho to nezajímá,“ odpověděla Odiana. Naklonila hlavu ke straně a pozorovala, jak Amara rozbalila papír a studovala to, co na něm bylo napsáno. „Ty umíš číst?“ zeptala se.

„Trochu,“ odpověděla Amara roztržitě. Četla vzkaz a roztřásly se jí přitom ruce.

Veliteli Druhé legie.

Tímto vám nařizuji zrušit tábor a přesunout se na místo setkání. Měli byste dorazit nejpozději do desátého úplňku roku a připravit se na zimu. Než se vydáte na cestu, ať muži důkladně cvičí, a přesouvejte se podle obvyklých zvyklostí.

Stálo tam ještě víc, ale Amara to rychle přelétla očima a podívala se na to, co bylo úplně dole.

Attikus Quentin, vznešený pán z Attiky.

Amara zadržela dech a srdce jí bilo jako o závod. Její obavy byly oprávněné. Povstání. Vzpoura. Válka.

„Co se tam píše?“ zeptala se Odiana. Strčila Amaře do ruky další talíř a řekla: „Tady máš. Namoč je do vody.“

„Píše se tam…“ Amara nešikovně vzala talíře, popošla na břeh potoka, sehnula se a položila je do vody. „No, ehm. Vlastně to nedokážu přečíst.“ Zmačkala papír, strčila si jej do boty a mysl jí uháněla jako o závod.

„Víš,“ poznamenala Odiana jasným a veselým hlasem. „Já myslím, že lžeš. Gramotných otroků moc nepotkáš. A k tomu takových, kteří se vyptávají na pohyby vojsk. A kteří jsou natolik politicky vzdělaní, aby si uvědomili širší dosah jednoho mizerného vzkazu. Něco takového bych čekala od… no, já nevím.“ Ztišila hlas a téměř zavrněla: „Třeba od kurzora.“

Amara ztuhla a obrátila se právě včas na to, aby ji Odiana nakopla bosou nohou do tváře. Projela jí palčivá bolest. Ta zdánlivě slabá dívka měla mnohem víc síly, než by Amara odhadovala. Rána ji překvapila a ona upadla po zádech do potoka.

Postavila se, oklepala si vodu z tváře a očí a nabrala dech, aby zavolala svůj živel – jenže do úst i nosu jí při nádechu natekla voda a ona se začala dusit. Srdce jí začalo tlouct náhlou panikou. Sáhla si na obličej – a zjistila, že jej má od brady až po nos pokrytý tenkou vrstvou vody. Snažila se ji seškrábnout, ale voda ne a ne dolů. Bojovala a dusila se, ale jediným výsledkem bylo, že jí do úst nateklo víc vody, která ji pokrývala jako tenká vrstva oleje. Nemohla dýchat. Svět začínal tmavnout a Amaře se dělalo mdlo.

Dopis. Musí ten dopis dostat ven z tábora, k vladaři. To je důkaz, který potřebuje.

Dostala se na břeh ještě předtím, než se jí voda dostala do plic, a tam se zhroutila k zemi. Svíjela se a topila na suché zemi a zjistila, že zírá na Odianinu bosou, čistou nohu.

Amara zvedla oči. Vyhublá otrokyně se na ni dívala s milým úsměvem. „Nemusíš se bát, miláčku,“ řekla dívka. Nato se začala měnit. Propadlé tváře se naplnily. Vyhublé končetiny se zaoblily a zkrásněly. Ňadra a boky se zakulatily a vyplnily jí šaty. Vlasy se prodloužily, nabraly na lesku a ztmavly. Dívka jimi se zasmáním pohodila a pak poklekla vedle Amary.

Natáhla ruku a prsty prohrábla Amařiny mokré vlasy. „Nemusíš se bát,“ opakovala. „Nezabijeme tě. My tě potřebujeme.“ Nevzrušeně z košíku vytáhla černou šerpu a uvázala si ji kolem pasu. „Jenže vy kurzorové jste pěkně mazaní. Nechceme nic riskovat. Jen spi, Amaro. Bude to tak mnohem snazší. Pak budu moct všechnu vodu poslat pryč a ty zase budeš moct dýchat.“

Amara bojovala o pouhý nádech, ale žádný nepřicházel. Kolem ní se plížila temnota a před očima se jí objevily mžitky. Natáhla se po Odianě, ale prsty měla bez citu a slabé.

Poslední, co viděla, bylo, jak se k ní krásná vodovládkyně sklonila a políbila ji na čelo. „Spi,“ zašeptala. „Spi.“

A pak se Amara propadla do temnoty.

 

  • FANTOM Print
  • Žánr: fantasy
  • Série: Kodex Alera 1
  • Provedení: váz. s přebalem
  • Rozměry: 145×205
  • Rozsah: 352 str.
  • Překladatel: Anna Janovská
  • EAN 9788073981969