Anotace:
Trojjednota, za níž ve skutečnosti stáli démoni, padla. Uldyssianovi už nyní stojí v cestě jen Katedrála Světla se svým charismatickým vůdcem – Prorokem, tím ale není nikdo jiný než padlý anděl Inarius, který považuje svět, jež stvořil, za své vlastnictví. Uldyssian stojí proti nepříteli, který by raději Svatyni zničil, než aby ji viděl v rukou svobodných lidí, nevidí ovšem, že se jeho světa chtějí zmocnit i jiní. O existenci Svatyně se už totiž dozvěděla nejen Horoucí pekla, ale také Nebeské výšiny… a jejich armády démonů a andělů se nezastaví před ničím.

Muž uprostřed pentagramu zařval jako zvíře, když mu Zorun Tzin s pomocí magie začal stahovat kůži z další části těla. Celý pruh, pečlivě odměřený čtverec o straně deset centimetrů, se bez váhání metodicky smotával do ruličky. Nechával za sebou krvácející stopu v podobě masa a odhalených šlach. Z rány stékaly po nahém mučedníkově těle pramínky krve, aby se připojily k již dost velké kaluži na zemi.

Cákance na kamenech vytáhlého čaroděje s hustým plnovousem, Kehjaňana se zcela tmavou kůží, zjevně nezajímaly. Krev z nich setře později a použije ji k jiným účelům, které neměly nic společného s jeho současným cílem. Radě klanů se podařilo zastavit rozmíšky na tak dlouho, aby měl on čas zjistit co nejvíce o fanaticích zamořujících zemi. Fanaticích s neuvěřitelnou mocí.

Že tihle edyremští – jak se sami nazývali – dokázali srovnat se zemí hlavní chrám Trojjednoty, nebylo podstatné. Klany čarodějů byly ve skutečnosti rády, že se zbavily mocné sekty, která bez toho jen odváděla pozornost lidí od nich. Sama tato skutečnost dala vlastně vzniknout prvním sporům mezi klany, neboť ty se musely prát o to málo vlivu, který na ně zbyl.

Ne, co klany trápilo natolik, že se byly konečně schopny na něčem shodnout, byla prostá skutečnost, že edyremští nebyli nic víc než bandou nevzdělaných pacholků. Byli to farmáři, dělníci a jim podobní, a přesto jim vůdce slíbil moc, po níž čarodějové často bolestně toužili celý život. A nejen to. Oni tuhle nově nabytou moc používali tak bezstarostně, že tím ohrožovali mnohé kolem sebe. Bylo zřejmé, že edyremští představují nebezpečí, které je nutné rychle zažehnat.

A kdo jiný by se toho měl ujmout než klany čarodějů? Pod jejich přísným vedením by totiž bylo možné tuto záhadnou moc dál zkoumat, a hlavně využít.

„Zeptám se ještě jednou,“ řekl vzteklým hlasem Zorun. „Viděl jsi ty cizince holýma rukama srovnat se zemí celý chrám! Tak jaká slova u toho pronášeli? Jaká u toho dělali gesta?“

„J… já nevím!“ zařval zajatec. „Přísahám, že nevím!“ Ten muž byl holohlavý, a navzdory čarodějovu výslechu se stále relativně držel. Býval to člen chrámové stráže, jeden z mála, kterému se podařilo fanatikům proklouznout. Zorumovi zabralo celé týdny, než ho našel, tak hluboko všichni přeživší příslušníci Trojjednoty zalezli. „Přísahám! Nic… nic takového prostě nedělali!“

Kehjaňan udělal krátký pohyb rukou a odtrhl sloupnutý čtvereček kůže úplně. Zajatec vydal další výkřik plný nepředstavitelné bolesti. Čaroděj v oranžovém rouchu netrpělivě čekal, až řev utichne. Konečně mohl pokračovat: „Nemůžeš čekat, že budu věřit, že si prostě jen tak přáli, aby se to stalo. Takhle magie nefunguje. Chce to soustředění, gesta a roky cvičení.“

Zajatec však odpověděl jen hekáním. Zorun Tzin se zamračil a pomalu obešel pentagram. Osmistěnná místnost, v níž strávil celý poslední den vyslýcháním tohohle bývalého strážného, byla pedantsky uklizená a čistá. Každá lahvička, každý svitek, každý artefakt měl své místo na vyčleněné polici. Zorun věřil, že pro úspěch v magickém umění byly pořádek a čistota nezbytností. Na rozdíl od některých jiných čarodějů se nenechal zavalit haraburdím a nikdy nedovolil, aby se jeho pracovna nebo příbytek proměnily v zaprášené doupě plné pavučin.

A stejně pedantský byl i sám na sebe. Jeho hnědá, výborně střižená tunika i volné kalhoty byly čerstvě vyprané. Vousy měl vždy pečlivě zastřižené, a to nejen na požadovanou délku, ale také tvar. Dokonce i prošedivělé vlasy měl naolejované a sčesané dozadu.

Způsob, jakým žil, snad dával částečně tušit, proč tak intenzivně toužil po tajemství fanatiků. Představovali faktor nepořádku, nedbalosti, a zdálo se, že i jejich čarování je založeno spíše na emocích. Popravdě, když se na něj rada s tímhle úkolem obrátila, byl už Zorun napůl ponořený do odhalování jejich tajemství. O tom samozřejmě nikomu neřekl, jinak by mu asi neschválili seznam požadavků, který předložil, ani neslíbili další odměnu, kdyby uspěl.

Ne, žádné kdyby. Zorun nechyboval.

„Ty jsi viděl jejich vůdce, toho vysočana Uldyssiana-ul Dioméda, že ano? Je to pravda?“

„A… ano! Ano!“ zařval voják, téměř jako by byl vděčný, že může odpovědět. „Viděl jsem ho! Na vlastní oči! Říká se, že je to… teda byl… farmář!“

„Celý život se rýpal v hlíně,“ pronesl čaroděj opovržlivě. „Jako nějaké zvíře.“

Muž nad pentagramem zachrčel způsobem, který mohl být velmi dobře souhlasem.

„Taky se říká, že ten chrám srovnal se zemí úplně sám. To jsi taky viděl?“

„N… ne!“

Tahle odpověď Zoruna ještě víc rozhořčila. „Tak to s tebou jenom marním čas.“

Udělal další gesto a krvácející muž najednou hekl. Voják vydal zvuk, jako by se dusil. Pokusil se chytit za hrdlo, které se mu kolem ohryzku nechutně nafouklo. I kdyby však byl schopen pohnout rukama – což samozřejmě nebyl – nijak by mu to nepomohlo a Zoruna by nezastavil.

Ještě jedno zachrčení a vojákovo tělo najednou jen bezvládně viselo. Zorun Tzin ho nechal spadnout na zem, kde se doslova rozpláclo přes pentagram.

„Terule!“

Na jeho zavolání se do místnosti přibelhal obrovitý Kehjaňan s příliš malou hlavou. Na sobě neměl kromě jednoduché tuniky vůbec nic. Jeho tvář připomínala jednoho z primátů, kteří byli mnohými obyvateli nížin považováni za posvátné, třebaže pro Zoruna to byly asi stejně božské bytosti jako jeho sluha. Terul byl dokonalý, pokud šlo o plnění příkazů bez zbytečných otázek, pro což si ho také čaroděj našel a vytáhl z úplného dna.

Terul zavrčel, což byl jeho nejlepší pokus o řeč. Na znamení pokory i pozdravu sklonil malou hlavu.

„To tělo.“ Zorum víc říkat nemusel. Sluha přesně chápal, co se od něj chce. Terul si mrtvého vojáka hodil na rameno, jako by nevážil víc než vzduch, a vůbec si nevšímal krve, kterou se celý zamazal. Obr byl naučený vždy se následně pečlivě umýt.

Terul se i s tělem odbelhal ven. Ve stokách pod městem Kehjan bylo mnoho chodeb. Všechny nakonec ústily do řeky pod hradbami. Ta ostatky odnese do zemí za městem – rovněž nazývaných Kehjan – kde se o ně postará příroda.

Zorun se podíval na kaluž krve a krvavou stopu táhnoucí se za Terulem, vyslovil zaklínadlo a nakreslil patřičné symboly. S velkým uspokojením sledoval, jak se tekutina začíná přesouvat k pentagramu, aniž by za ní na podlaze zbyla jediná kapka. Kolik členů rady by bylo takového kousku schopno? Zorunovi trvalo deset let, než se tohle kouzlo naučil…

Ušklíbl se. Nepochyboval, že by to Uldyssian ul-Dioméd dokázal pouhým pohledem.

Takhle se to nesmí nechat… anebo pokud ano, pak to musím být já, kdo to dokáže, a ne nějaký hloupý sedlák!

Zorun sebral plášť a vyšel z příbytku. Musel navštívit několik lidí a získat od nich věci potřebné pro další práci. A to se neobejde bez ne zrovna čestného smlouvání, do kterého se mu ani trochu nechtělo zatahovat nikoho z těch, kdo ho najali. Některá tajemství byla pro čaroděje vzácnější než peníze nebo drahokamy. Některá tajemství měla cenu životů.

A pokud Zorunův plán vyjde, mohl by jeden z těch životů patřit vysočanovi Uldyssianovi.

  • FANTOM Print
  • Žánr: fantasy
  • Série: Válka hříchu 3
  • Počet stran: 288
  • Provedení: brož.
  • Rozměry: 110×168
  • Překladatel: Jan Netolička
  • Autor obálky: Glenn Rane
  • Doporučená prodejní cena: 249 Kč
  • EAN 9788073981891