O autorvi:
Robert Jordan
(1948-2007)

Americký spisovatel, snílek a fantasta, který se řadí k nejvýznamnějším představitelům epické fantasy konce dvacátého a počátku jedenadvacátého století. Jeho monumentální cyklus Kolo času (Wheel of Time) si získal celosvětovou proslulost a nemalou měrou ovlivnil i samotný žánr fantasy.
Robert Jordan se narodil jako James Oliver Rigney Jr. 17. října 1948 v Charlestonu v Jižní Karolině. V tomto městě také prožil většinu svého života a zde i zemřel. Byl to život plný dobrodružství, ať již skutečných nebo těch, které prožíval v mysli spolu s hrdiny svých příběhů.
Na konci šedesátých let se účastnil Vietnamské války, což mu vyneslo několik vyznamenání za statečnost. Poté vystudoval fyziku na vojenské akademii a několik let pracoval pro válečné námořnictvo Spojených států. Psát začal někdy v roce 1978 během rekonvalescence po těžkém zranění. Tato činnost se pro něj postupně stala vášní a psaní výrazně ovlivnilo jeho další život. Díky němu se mimo jiné seznámil i se svou ženou, editorkou Harriet McDougal.
První knihu Rigney vydal pod pseudonymem Reagan O’Neal v roce 1980. Byla to The Fallon Blood (1980), dobrodružná fikce v historických kulisách konce osmnáctého století. Osudy hrdinů románu později autor rozvinul v dalších dvou pokračováních. Jako Jackson O’Reilly napsal zase western Cheyenne Raiders (1982). A v témže roce si zvolil ještě jeden pseudonym – Robert Jordan, pod kterým hodlal psát fantasy.
Do žánru se Jordan zpočátku zapsal díky cimmerskému barbarovi Conanovi, který se stal jeho společníkem na cestě k srdcím čtenářů. Romány jako Conan nepřemožitelný (Conan the Invincible 1982), Conan ochránce (Conan the Defender 1982), Conan nepokořený (Conan the Unconquered 1983) či Conan ničitel (Conan the Destroyer 1984) mu získaly pověst jednoho z nejvěrohodnějších následovníků odkazu Roberta E. Howarda.
V druhé polovině osmdesátých let si dal několikaletou pauzu, během níž sbíral síly a promýšlel nápady, aby mohl v roce 1990 vyrukovat s první částí svého mistrovského díla – cyklu Kolo času.
V románu Oko světa (The Eye of the World 1990) poprvé představil Randa al´Thora a další hrdiny velkého epického příběhu, který rozvinul v deseti pokračováních – románem Velké hledání (The Great Hunt 1990) počínaje a Nožem snů (Knife of Dreams 2005) konče. Kromě těchto knih autor k cyklu přiřadil ještě román New Spring (2004), jehož děj předchází událostem první knihy Oko světa.
Jordan prý kdysi prohlásil, že hodlá psát, dokud nezatlučou poslední hřebík do jeho rakve. A svůj slib dodržel. Přestože mu v roce 2006 diagnostikovali velmi vážnou chorobu a musel se podrobit nepříjemnému a bolestivému léčení včetně chemoterapie, pokračoval v práci na závěrečném dílu Kola času. Bohužel cyklus nedokončil. Přesto však se jeho velký sen stal skutečností. Jeho žena, Harriet McDougal, totiž zvolila Brandona Sandersona, aby v práci pokračoval. O tom, že vybrala dobře, svědčí i ohlasy na romány The Gathering Storm (2009) a Towers of Midnight (2010), kterými Sanderson zatím cyklus rozšířil. A k vydání se právě připravuje i poslední kniha nazvaná A Memory of Light (2013), která by měla tuto velkou ságu uzavřít.

Anotace:
V románu Oko světa autor Robert Jordan poprvé představil Randa al´Thora a další hrdiny velkého epického příběhu, v němž se minulost prolíná se současností i budoucností, a kde nechybí velké bitvy, temná magie, zákeřné intriky ani hrdinské činy. Vše začíná, když do zapadlé vesnice přicestuje tajemná čarodějka, aby zde našla muže, jehož zrození předpovědělo dávné proroctví. Najde však mnohem víc, než čekala, a její příchod spustí lavinu událostí, které mohou zničit nebo zachránit celý svět. Oko světa na první pohled sice vypadá jen jako další variace na klasický fantasy motiv, ale Jordanův neopakovatelný styl, neuvěřitelný rozmach a invence mu dává punc jedinečnosti a neopakovatelnosti. Druhý díl s názvem Velké hledání vyjde rovněž v letošním roce.

Palác se stále ještě otřásal. Měl v živé paměti dunění země a sténal, jako by chtěl popřít, co se právě stalo. Trhlinami ve zdi pronikaly pruhy světla a smítka prachu, která se dosud vznášela ve vzduchu, se třpytila. Stěny, podlahy i stropy hyzdila ožehlá místa. Kdysi lesklou malbu a zlacení na stěnách, nyní plných puchýřů, křižovaly široké černé šmouhy. Drolící se vlysy, znázorňující lidi a zvířata, kteří jako by se snažili odejít, než se to šílenství uklidní, byly pokryté sazemi. Všude leželi mrtví lidé, muži, ženy i děti, sraženi k zemi, když se pokoušeli uniknout bleskům, které létaly všemi chodbami, či je zcela zachvátily plameny, nebo se propadli do kamene, z něhož byl palác vystavěn, do kamenů, jež se roztekly a skoro oživlé je vyhledávaly, než opět nastal klid. Zvláštní bylo, že nádherné barevné goblény a obrazy visely většinou neporušeny, až na místa, kde je vyduté stěny odsunuly stranou. Krásně vyřezávaný nábytek, vykládaný slonovinou a zlatem, tu stál nedotčen kromě oněch míst, kde ho překotily vlny vytvořené podlahou. Vše křivící vůle udeřila jen na jádro, podružných věcí si nevšímala.
Luis Therin Telamon procházel palácem, a když se země pohnula, obratně udržoval rovnováhu. „Ilieno! Má lásko, kde jsi?“ Jak překračoval jakousi mrtvou ženu, jejíž zlatovlasou krásu poničila hrůza posledních chvil jejího života a v otevřených očích měla již navždy nevěřícný úžas, lem světle šedého pláště se mu namočil do krve. „Kde jsi, ženo moje? Kde se všichni schováváte?“
Zachytil svůj odraz v zrcadle visícím nakřivo na mramorové stěně pokryté bublinkami. Oděv měl kdysi královský, šedý, šarlatový a zlatý. Teď byla jemně tkaná látka, kterou přivezli kupci až zpoza Světového moře, potrhaná a ušpiněná, pokrytá prachem stejně jako vlasy a pleť. Luis Therin se na chvíli dotkl znaku, který měl na plášti, kolečka rozděleného na poloviny, jedna byla bílá, druhá černá, a barvy od sebe oddělovala vlnovka. Ten symbol cosi znamenal. Ale vyšité kolečko si jeho pozornost nemohlo udržet nadlouho. Zadíval se na svůj odraz skoro s úžasem. Vysoký muž středního věku, který kdysi býval hezký, nyní však měl vlasy více bílé než hnědé a ve tváři vryté vrásky, způsobené starostmi a napětím, a jeho oči již viděly příliš mnoho. Luis Therin se rozchechtal a pohodil hlavou. Jeho smích se nesl chodbami bez života.
„Ilieno, má lásko! Přijď ke mně, ženo moje. Tohle musíš vidět.“ Za ním se zavlnil vzduch, zatřpytil se a zhmotnil se v muže, jenž se rozhlédl kolem sebe a rty se mu znechuceně zkřivily. Nebyl tak vysoký jako Luis Therin, oblečený byl celý v černém až na bílou stužku kolem krku a stříbrné ozdoby na manžetách vysokých bot. Opatrně udělal krok a úzkostlivě si přitáhl plášť, aby se nedotkl jakési mrtvoly. Podlaha se ještě trochu chvěla, ale on pozornost upíral na muže, který zíral do zrcadla a smál se.
„Jitřní pane,“ ozval se, „přišel jsem pro tebe.“
Smích utichl, jako když utne. Luis Therin se obrátil, ale nijak překvapeně nevypadal. „Aha, host. Máš hlas, cizinče? Brzy nadejde čas zpěvu, a toho se mohou zúčastnit všichni. Ilieno, má lásko, máme hosta. Ilieno, kdepak jsi?“
Černě oděný muž vykulil oči a vrhl pohled na tělo zlatovlasé ženy a pak zpátky na Luise Therina. „Šej’tan tě vem, copak už tě ta nákaza tolik zachvátila?“
„To jméno. Šej…“ Luis Therin se otřásl a zvedl ruku, jako by chtěl cosi odehnat. „Toto jméno nesmíš vyslovovat. Je to nebezpečné.“
„Takže aspoň na tohle si vzpomínáš. Nebezpečné je to pro tebe, ty hlupáku, ne však pro mne. Na co si vzpomínáš dál? Vzpomínej, ty Světlem zaslepený idiote! Nechci, aby to skončilo tak, že se stáhneš do zapomnění! Vzpomínej!“
Luis Therin chvíli zíral na svou zvednutou ruku, plně zaujat špinavými šmouhami. Nakonec si dlaň otřel do ještě špinavějšího pláště a obrátil pozornost zpátky k druhému muži. „Kdo jsi? Co chceš?“
Černě oděný muž se nadutě narovnal. „Kdysi mě oslovovali Elan Morin Tedronai, ale teď…“
„Zrádce naděje.“ To zašeptal Luis Therin. Na cosi si vzpomněl, ale odvrátil hlavu, jako by se toho lekl.
„Takže si na něco vzpomínáš. Ano, Zrádce naděje. Tak mě lidé pojmenovali, jako tebe pojmenovali Drak, ale na rozdíl od tebe já to jméno přijal. Mysleli to jméno jako nadávku, ale já je ještě přinutím, aby poklekli a uctívali ho. Co uděláš ty se svým jménem? Po dnešku ti budou říkat Rodovrah. Tak co s tím uděláš?“
Luis Therin se zamračil na zničený sál. „Iliena by tu už měla být, aby přivítala hosta,“ mumlal si nepřítomně a pak zvedl hlas. „Ilieno, kdepak jsi?“ Podlaha se otřásla a tělo zlatovlasé ženy se posunulo, jako by chtělo odpovědět na jeho volání. Luis Therin ji neviděl.
Elan Morin se ušklíbl. „Podívej se na sebe,“ štěkl opovržlivě. „Kdysi jsi byl první mezi Služebníky. Kdysi jsi nosil Tamyrlinův prsten a seděl na trůně. Kdysi jsi svolával Devět rodů Dominia. Teď se na sebe podívej! Je z tebe jen politováníhodný, pomatený ubožák. To ale nestačí. Ponížil jsi mě v síních Služebníků. Porazil jsi mě u bran Paaran Disenu. Jenomže teď jsem lepší já. A já tě nenechám zemřít, aniž by sis to uvědomil. Až budeš umírat, poslední tvoje myšlenka bude patřit tvé porážce, tomu, jak je dokonalá a naprostá. Pokud tě vůbec nechám zemřít.“
„Opravdu netuším, co mohlo Ilienu tolik zdržet. Jestli si začne myslet, že před ní schovávám hosta, pořádně mi to vytmaví. Doufám, že rád vedeš debaty, protože ona to miluje. Ale musím tě varovat. Iliena se tě vyptá na tolik věcí, že jí nakonec prozradíš úplně všechno, co víš.“
Elan Morin odhodil černý plášť a zaťal ruce v pěst. „Je to pro tebe škoda,“ přemítal, „že tu není jedna z těch vašich Sester. Já v léčení nikdy nebyl příliš zběhlý a teď mám jinou moc. Dokonce i jen jedna z nich by ti však mohla poskytnout aspoň pár jasných chvil, tedy pokud bys ji dřív nezničil. To, co můžu udělat já, poslouží mým záměrům taky.“ Najednou se usmál a jeho úsměv byl krutý. „Jenom se bojím, že Šej’tanovo léčení se dost liší od toho, na jaké jsi zvyklý. Budiž uzdraven, Luisi Therine!“ Natáhl ruce a světlo potemnělo, protože přes slunce přeběhl stín.
Luis Therin pocítil bolest a vykřikl, a ten výkřik vyšel z jeho nitra a nemohl ho nijak potlačit. Oheň se mu zahryzl až do morku kostí a v žilách mu proudila kyselina. Přepadl dozadu a tvrdě sebou udeřil o mramorovou podlahu. Hlavou se uhodil o kámen, až mu odskočila. Srdce mu prudce bušilo, jako by mu mělo vyskočit z hrudi, a každý jeho stah mu do cév vehnal další plamen. Bezmocně se svíjel a kroutil. Hlavu měl jako kouli čiré bolesti, která by se už už měla rozskočit. Jeho ochraptělý křik se nesl palácem.
Pomalu, velice pomalu, začala bolest ustupovat. Její odliv trval zdánlivě tisíc let. Luis Therin se ochable třásl a lapal po dechu, hrdlo od křiku úplně odřené. Připadalo mu, že minulo dalších tisíc let, než se dokázal aspoň překulit. Když se roztřeseně zvedal na kolena, měl svaly jako z rosolu. Oči mu padly na zlatovlasou ženu a výkřik, který teď vydal, zastínil všechny ostatní. Jak k ní klopýtal a vrávoral, málem znovu upadl. Musel sebrat všechny síly, aby ji zvedl do náručí. Když jí odhrnoval vlasy z nevidoucích očí, ruce se mu třásly.
„Ilieno! Světlo, pomoz mi, Ilieno!“ Ochranitelsky se nad ni naklonil a vzlykal jako člověk, který už nemá pro co žít. „Ilieno, ne! Ne!“
„Můžeš ji mít zpátky, Rodovrahu. Veliký pán Temnoty ji může znovu oživit, budeš-li mu sloužit. Budeš-li sloužit mně.“
Luis Therin zvedl hlavu a černě oděný muž před jeho pohledem nechtěně ucouvl. „Deset let, Zrádce,“ pronesl Luis Therin tiše a jeho hlas zněl jako obnažená ocel. „Deset let tvůj ohavný pán ničil svět. A teď tohle. Já…“
„Deset let! Ty ubohý hlupáku! Tahle válka netrvá deset let, ale od počátku věků. Ty a já jsme spolu při otáčení kola vybojovali tisíce bitev, tisíckrát tisíc bitev, a budeme bojovat, dokud nezahyne čas a Stín nezvítězí!“ Ke konci už křičel a zvedl pěst. Tentokrát se odtáhl Luis Therin, a při pohledu na to, jak se Zrádci lesknou oči, se mu až zatajil dech.
Luis Therin opatrně položil Ilienu zpátky na zem a zlehka ji pohladil po vlasech. Když vstával, viděl kvůli slzám rozmazaně, ale hlas měl studený jako ocel. „Za všechno to, co jsi spáchal, pro tebe nemůže existovat odpuštění, Zrádce, ale za Ilieninu smrt tě zničím tak, že to ani tvůj pán nezvrátí. Připrav se…“
„Vzpomeň si, hlupáku! Vzpomeň si, jak marný byl tvůj útok na velikého pána Temnoty! Vzpomeň si na jeho protiútok! Vzpomínej! Ještě teď stovka rytířů trhá svět na kusy, a každý den se k nim připojí dalších sto mužů. Čí ruka zabila Ilienu Zlatovlásku, Rodovrahu? Moje ne. Moje tedy ne. Čí ruka zabila každého, komu v žilách kolovala aspoň kapka tvé krve, každého, kdo tě miloval, každého, koho jsi miloval ty? Moje ne, Rodovrahu. Moje ne. Vzpomínej a poznej, jaká je cena za protivení se Šej’tanovi!“
Prachem a špínou na obličeji Luisi Therinovi náhle vyrazil pot a stékal mu po lících. Vzpomněl si, a ač měl vzpomínky zamlžené jako sen o snu, věděl, že je to pravda.
Od stěn se odrazilo jeho zavytí, zavytí člověka, který zjistil, že vlastní rukou zatratil svoji duši. Luis Therin si začal drásat tvář, jako by si chtěl z očí vyrvat pohled na to, co spáchal. Všude, kam se podíval, nacházel mrtvé. Byli potrhaní, polámaní nebo popálení či napůl propadlí do kamene. Všude ležely neživé tváře lidí, které znal, tváře lidí, které miloval. Staří sluhové a přátelé z dětství, věrní druhové dlouhých let bojů. A jeho děti. Jeho vlastní synové a dcery, rozhození jako polámané panenky, když hra navždy skončí. Všechny zabil vlastní rukou. Jeho děti ho obviňovaly, jejich prázdné oči se ptaly proč, a jeho slzy nebyly odpovědí. Zasáhl ho Zrádcův smích a utopil jeho kvílení. Nedokázal unést ty tváře, tu bolest. Nedokázal tu zůstat ani o chvíli déle. Ve svém zoufalství se natáhl po pravém zdroji, ušpiněném saidínu, a vydal se na Cestu.
Krajina kolem něj byla plochá a prázdná. Nedaleko tekla řeka, rovná a široká, ale cítil, že do vzdálenosti sta líg kolem nejsou žádní lidé. Byl sám, tak sám, jak jen člověk může být, pakliže je stále ještě naživu, a přesto nedokázal uniknout vzpomínkám. Ty oči ho pronásledovaly nekonečnými jeskyněmi jeho mysli. Nedokázal se před nimi ukrýt. Oči jeho dětí. Oči Ilieny. Když se obracel tváří k nebesům, na tvářích se mu zaleskly slzy.
„Světlo, odpusť mi!“ Nevěřil, že přijde odpuštění. Ne za to, co udělal. Ale stejně křičel k nebesům, prosil, třebaže nevěřil, že jeho žádost bude splněna. „Světlo, odpusť mi!“
Ještě pořád se dotýkal saidínu, mužské poloviny síly, která vládne všehomírem, která otáčí kolem času, a cítil na jeho povrchu mastnou skvrnu, skvrnu způsobenou protiúderem Stínu, skvrnu, která zničila svět. Kvůli němu. Protože ve své pýše věřil, že lidé se mohou vyrovnat Stvořiteli, mohou opravit to, co Stvořitel vytvořil a oni zničili. Ve své pýše tomu uvěřil.
Zhluboka táhl z pravého zdroje, velmi zhluboka, jako člověk umírající žízní. Rychle nasál víc jediné síly, než dokáže člověk usměrnit bez pomoci. Měl pocit, jako by mu hořelo celé tělo. Zapřel se a přinutil se nasát víc, snažil se ji nasát všechnu.
„Světlo, odpusť mi! Ilieno!“
Vzduch se proměnil v oheň a oheň v tekuté světlo. Střela, která udeřila z nebes, by oslepila každého, kdo by do ní pohlédl, byť jen na chvilku. Přišla z nebes, propálila se Luisem Therinem Telamonem a vnořila se do útrob země. Kámen se při jejím dotyku vypařoval. Země se otřásla a zachvěla jako živá bytost v agonii. Paprsek existoval pouze na kratičký okamžik, kdy spojil zemi a oblohu, ale i když již zmizel, země se stále vzdouvala jako moře v bouři. Roztavený kámen vytryskl na sto sáhů vysoko do vzduchu, sténající hornina se zvedla a vyvrhla hořící spršku ještě výš. Od severu k jihu a od východu k západu se hnal vítr, stromy lámal jako suché větvičky, skučel a dul, jako by pomáhal nově vznikajícím pohořím. Stále výš.
Nakonec vítr utichl a země se uklidnila, ozývalo se jen tlumené burácení. Po Luisi Therinu Telamonovi nezůstalo ani stopy. Tam, kde stál, se nyní zvedala na míle k obloze hora a z jejího rozlomeného vrcholku dosud vytékala láva. Širokou rovnou řeku to odsunulo, takže nyní obtékala horu, a rozdělila se, protože uprostřed jejího řečiště vznikl dlouhý ostrov. Stín hory sahal téměř až k ostrovu. Tmavý stín tu ležel na zemi jako hrozivá ruka proroctví. Nějakou dobu bylo tlumené burácení země jediným zvukem v okolí.
Na ostrově se zachvěl vzduch a zhmotnil se. Černě oděný muž tam chvíli postál s pohledem upřeným na ohňovou horu zvedající se z pláně. Tvář se mu zkřivila vztekem a odporem. „Mně tak snadno neunikneš, Draku. Ještě jsme spolu neskončili. Nebude to vyřízeno až do konce věků.“
Pak zmizel a hora a ostrov tu osamoceně stály dál. Čekaly.

A Stín padl na zemi a svět byl rozerván kámen po kameni. Oceány uprchly, hory byly pohlceny a národy byly rozehnány do osmi koutů světa. Měsíc byl jako krev a slunce bylo jako popel. Moře vřela a živí záviděli mrtvým. Všechno bylo zničeno a všechno, krom vzpomínek, bylo ztraceno, zvláště jedna vzpomínka na toho, kdo přivedl Stín a způsobil Rozbití světa. A tomu říkali Drak.
(Aleth nin Taerin alta Camora,
Rozbití světa
autor neznámý, čtvrtý věk)

I stalo se za oněch dní, jako se stalo již dříve a jako se opět stane, že temnota ztěžka spočinula na zemi a tiskla srdce lidí, a vše zelené zchřadlo a naděje zahynula. A lidé volali Stvořitele, řkouce: Ó, Světlo nebes, Světlo světa, nechej přislíbeného, nechť se zrodí z hory, jak praví proroctví, jako se zrodil za dob minulých a jako se zrodí i v časech, jež přijdou. Nechť jitřní kníže zpívá zemi a vše zelené roste a údolí vydají ovečky. Nechť nás vojsko pána úsvitu zaštítí před temnotou a ochraňuje nás veliký meč spravedlnosti. Nechť Drak opět vyjede na větrech času.
(Charal Drianaan te Calamon,
Dračí cyklus
autor neznámý, čtvrtý věk)

  • FANTOM Print
  • Autor: Robert Jordan
  • Žánr: fantasy
  • Série: Kolo času 1
  • Provedení: váz. s přebalem
  • Rozsah: 512 str.
  • Formát: 170×240 mm
  • EAN 9788073981693

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply