Anotace:
Vznešení elfové byli odedávna ochránci světa Warhammeru a jejich domovina Ulthuan byla proslavena mocnou magií, která ji obklopovala. V samotném srdci Ulthuanu se nachází magický vír a magie, která ho vytvořila, zůstává uvězněna mimo prostor a čas a nepřetržitě napájí kouzla, která zajišťují, aby svět nepadl za oběť dobyvačné říši Chaosu. Když se Ulthuan ocitne pod útokem sil Chaosu a temných elfů vedených Černokněžným králem a čarodějnicí Morathi, vznešení elfové musí náporu odolat nebo čelit katastrofickým následkům.
Příběh o válce, zradě a vykoupení v magickém světě elfů. Na pozadí zuřící bitvy bojují dva bratři o lásku jedné ženy. Podaří se vznešeným elfům zatlačit své Chaosem poskvrněné příbuzné zpátky dřív, než odpoutaná magie rozerve svět na kusy?

 

Kapitola první
TI, KTEŘÍ PŘEŽILI

Příboj se tříštil o skály útesu v zářivě bělostných sprškách vody doprovázen hromovým duněním. Obrovské masy ledové, smaragdově zelené mořské vody se draly přes kanály mezi skalnatými ostrovy východního souostroví a její zpěněné vrcholky vln se zvedaly a klesaly, až se konečně přelily po vzdálených březích ostrova zahaleného v mlze.
Mohutné zelené vlny unášely na západ, k ostrovu, vyrvaný kus lodního vraku. Posledního pozůstatku lodi, která ztroskotala uprostřed vše halící mlhy mezi pohyblivými ostrovy, jež chrání východní břehy ostrovní země. Úlomku se držel jediný tvor. Zlaté vlasy měl přilepené k hlavě a ke špičatým uším a šaty měl celé rozedrané a zkrvavené.
Zoufale svíral ten kus vraku a pro spršky slané vody, která mu stříkala do očí, skoro neviděl. Hrozilo, že ho síla ničivých vln každou chvíli strhne z jeho plavidla a stáhne do vodního hrobu. Bříška prstů a dlaně měl celé rozedřené, jak se vší silou držel toho jediného, co zbylo z lodi, na které se plavil.
Upnul se k naději, že ho moře odnese ke břehům ostrova dřív, než ho opustí síly a voda pohltí jeho tělo a tak vyčerpaně kopal nohama, jak se zmítal ve vlnách jako jezdec na nezkroceném hříběti. Každý sval měl jako v ohni a z naběhlé sečné rány na čele mu crčela krev. Mdloby a nevolnost hrozily stáhnout ho z toho kusu trámu stejně, jako vlny. Moře ho unášelo k ostrovu, ačkoliv třpytivá mlha halící jeho skalnaté břehy jakoby se rozhodla neustále měnit vzdálenost, která ho dělila od záchrany. V jednu chvíli ho vábila ke břehu, který se zdál být téměř na dosah ruky, a v další jeho naději roztrhala na kusy, když mu ukázala zemi, jak se ztrácí v dáli.
Ale nebyla to jen mlha, kdo ho takto šálil. Zdálo se, že ho klame i vlastní sluch. Měl pocit, že dokonce i v burácení vln za sebou slyší šplouchání vody narážející do trupu lodi, která proplouvá zrádnými kanály. Otáčel za tím zvukem hlavu na jednu a zase na druhou stranu a hledal něco, co by ho vydávalo, ale jediné, co viděl, byla oblaka té nekonečné, přízračné mlhy, jak se vinou k moři jako milenec a pak trýznivý příslib vzdálených bílých útesů.
Do úst se mu nahrnula slaná mořská voda a on ji vykašlal. Třásl se zimou i vyčerpáním. Jeho údy zachvátila strašná strnulost. Cítil, jak ho opouštějí síly, jako by je z něj odsávalo nějaké kouzlo. Víčka měl těžká, jako kdyby na nich měl olověná závaží. Pomalu mu zakrývala safírově modré oči a slibovala sladké zapomnění, jen když je zavře a poddá se. Potřásl hlavou, aby zahnal dřímotu, o níž věděl, že by ho zabila, a křečovitě sevřel rozedřenýma rukama hrany dřevěného trámu plné třísek. Ta bolest byla vítaná, vlastně téměř nutná. Zvrátil hlavu dozadu a zařval.
Řval bolestí, fyzickou i bolestí z prohry a úzkosti, kterou ještě zcela nechápal.
Nevěděl, jak dlouho byl ve vodě. Ani si nedokázal vzpomenout na loď, na které se plavil nebo jaké postavení v její posádce zastával. Jeho paměť byla stejně beztvará jako ta mlha, útržkovité představy se v jeho mysli přelévaly jedna přes druhou beze smyslu a jediné, nač si dokázal vzpomenout, bylo to kruté moře, které ho svou tupou silou ubíjelo. Oceán ho vyzdvihl do výšky na běsnící křivce vlny a zase jím smýkl dolů do smaragdově zeleného sedla. Ale v okamžiku, kdy se ocitl na hřebeni vlny, jeho oči slepené solí znovu spatřily břehy ostrova.
Vysoké útesy bělostných skal, na nichž ležela oslnivě zelená vegetace jako koruna, byly blíž než předtím a ozvěna mohutných vln, které se v krystalkách vody tříštily o paty útesů, mu rvala uši. Krev se mu v žilách rozproudila příslibem nové naděje. Mlha se rozestoupila a on za výběžkem mramorové skály spatřil zlatavou křivku písečné pláže. V útrobách mu bublal hysterický smích. Zoufale kopal a ze všech sil se snažil přemoct odliv a dostat se na půdu své rodné země. Zatnul zuby a s vynaložením posledních zbytků síly se dral ke spásnému břehu. Zlost, že mu moře odpírá jeho odměnu, že s ním bojuje a stále se ho chce zmocnit, ta zlost mu pomohla sáhnout až na samo dno svého zoufalství a odhodlání a přemoct objetí vod.
Zátočina pláže před ním pomalu rostla a rozpínala se mezi skalnatými výběžky zálivu, nad kterým se tyčil bezpočet strážních věží a majáků. Cítil, jak mu ubývají síly. Doplul až do mírnějších vod zálivu, vytáhl se výš na vyrvaný trám ze své ztracené lodi a nechal se proudem unášet dál.
Už začínal vidět rozostřeně. Věděl, že své zmučené tělo příliš vysílil a nemá už víc co nabídnout. Položil si hlavu na hladký povrch trámu a cítil, jak mu údy vláční a vědomí slábne. Když viděl, jak se k němu pobřeží domova přibližuje a spatřil vysoké topoly i porost travin s dlouhými stébly pokrývající strmé srázy útesů tyčících se nad pláží, usmál se.
Nad jeho hlavou kroužily po nebi okřídlené stíny a on se znovu usmál. Vzduch zaplnil křik mořských ptáků, jako kdyby jej znovu vítali domů – i když si nedokázal vzpomenout proč nebo jak dlouho byl pryč. Proud ho unášel dál ke břehu a jeho myšlenky se začaly pomalu přelévat jedna přes druhou a tak mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že jeho provizorní plavidlo měkce najelo na břeh.
Zvedl hlavu, aby mohl vyplivnout slané sliny a oči se mu zalily slzami radosti. Radosti z toho, že se vrátil domů. Jak plakal, svezl se z trámu, který mu pomohl překonat studené zelené vody moře a převalil se do mělkého příboje.
Cítit pod sebou měkký písek bylo jako extáze. Jak se plazil na suchou zem, nabíral si ho po celých hrstech do rozedřených dlaní. Jeden trýznivý coul za druhým vlekl své promáčené tělo na pláž a jeho nadlidské úsilí bylo přerušováno mučivým sténáním a vzlyky z vyčerpání.
Konečně byl z mořské vody venku a zhroutil se na bok. Ztěžka oddechoval a slzy mu volně stékaly po zmučené, stažené tváři. Převrátil se na záda a zíral vzhůru na srdceryvně krásné, modré nebe a víčka se mu chvěla, až mu nakonec zakryla oči úplně.
„Jsem doma,“ zašeptal, jak vklouzával do tmy. „Ulthuan…“

Ellyr-charoi, velké sídlo rodiny Éadaoinů, zářilo jako v plamenech. Paprsky časně odpoledního slunce se oslnivě odrážely od vzácných kamenů v jeho zdech a od barevných skleněných tabulek ve vysokých oknech jeho mnohých věží sahajících až k azurovému nebi. Dům stál uprostřed hlavního nádvoří a byl navržen tak, aby působil jako součást krajiny, která ho obklopovala. Stavitelé využili při budování její přirozený reliéf, takže celá stavba vypadala, jako kdyby samovolně vyrostla ve svém přirozeném prostředí a ne jako dílo dovedných řemeslníků.
Tyčila se uprostřed širokého pásu lesa a ze dvou stran ji obklopovaly zpěněné bílé vodopády, jejichž prameny ležely vysoko na východních svazích Annulijských hor. Pod sídlem se obě vody spojovaly a vytvářely prudkou, chladnou širokou řeku, která jiskřila na horizontu. Od bran sídla vedla zarostlá stezka až k mohutnému mostu z klenutých dřevěných oblouků, který se vypínal se nad prudkými vodami. Za ním stezka pokračovala podél řeky dál, nekonečným Ellyrionským létem až k mocnému městu Tor Elyr.
Hladké kamenné zdi domu pokrývala silná, nehybná vrstva spadaného podzimního listí a úponky vinné révy se po nich kroutily jako háďata, nespoutané a bujné. Otevřenými branami vál jemný vědřík jako lítostivý vzdech a hvízdal v popraskaných skleněných tabulkách oken nejvyšších věží. Kdysi stávali na stráži u brány vedoucí na nádvoří a na ochozech strážných věží válečníci a jako spolehliví poddaní střežili říši lorda Éadaoina. Teď po nich zbyly jen vzpomínky.
Uvnitř zdí tančily zlatavé lístky doprovázené přízračnými povzdechy větru, jehož ozvěna sténala v prázdných pokojích. Ve fontánkách nezurčela voda a v opuštěných síních nezněl žádný smích. Vládl tam chlad. Jediný zvuk, který protnul ticho, byly něčí kroky. Váhavě našlapovaly po mramorové dlažbě pod klenbou arkádové chodby, která vedla k elegantnímu točitému schodišti stoupajícímu z nádvoří k pokojům pána domu.

Rhianna zvedla oči od knihy. Ze stínu podloubí vystlaného spadaným listím vyšla Valeina a vstoupila na Letní nádvoří. Ačkoliv tenhle název se teď zdál být trochu nepřípadný, když se nad celým místem vznášelo podzimní povětří. Mladá elfka nesla stříbrný podnos s křišťálovým pohárem vína a talířem čerstvého ovoce, chleba, sýra a plátky studeného masa. Byla oblečená do stejnokroje služebnictva domu. Rhianna si uvědomila, že Valeina slouží Éadaoinským pánům už téměř deset let. Když dívka minula tichou fontánku ve středu nádvoří, Rhianna se na ni usmála.
Během roku a půl, kdy pobývala v domě rodiny Éadaoinů, si Rhianna Valeinu oblíbila a byla vděčná za chvíle, kdy si spolu mohly povídat. Někde ve svém nitru věděla, že v domě svého otce by na takové přátelství nikdy ani nepomyslela… ale od chvíle, kdy opustila Saphery, se změnila spousta věcí.
„Má paní,“ pronesla Valeina a postavila podnos vedle ní. „Jídlo pro pána Éadaoina. Říkala jste, že byste mu ho chtěla odnést sama.“
„Ano, říkala,“ odpověděla Rhianna. „Děkuji ti.“
Dívka sklonila hlavu na znamení úcty. Hranice mezi vznešenými elfy a prostými obyvateli byly stále velmi silné, navzdory jejich prohlubujícímu se přátelství a Rhianna nepotřebovala žádné výjimečné schopnosti, aby vycítila, že se Valeiny dotklo, když měla přinést pokrm jí, místo aby jej odnesla přímo pánovi domu. Pravidla nedovolovala, aby některý z urozených elfů Ulthuanu vykonával tak světský úkol jako bylo podávání jídla, ale Rhianna přesto zdvořile požádala, aby pánovo jídlo přinesli tentokrát jí.
„Budete si žádat ještě něco, má paní?“ zeptala se Valeina.
Rhianna zavrtěla hlavou. „Ne, to je všechno. Neposadila by ses ke mně na chvíli?“
Valeina zaváhala a Rhiannin úsměv trochu zakolísal. Věděla, že dívčinu přítomnost využívá jen jako výmluvu, aby s odnesením jídla tomu, komu náleží, mohla ještě chvíli počkat. „Já vím, že tohle je trochu… neobvyklé, Valeino,“ začala Rhianna. „Ale já to musím udělat.“
„Ale není to správné, má paní,“ řekla elfka. „Chci říct, že paní ve vašem postavení by neměla vykonávat práci pro sloužící.“
Rhianna se znovu usmála a natáhla ruce, aby vzala Valeininu do svých. „Jen odnesu trochu jídla nahoru svému muži, to je všechno.“
Elfčin pohled se stočil ke schodišti, které se vinulo nahoru k Věži u Koňského vodopádu. Kdysi byla část valících se vod z vodopádu za sídlem svedena do kanálků podél věže tak, aby přiváděly vodu do fontánky uprostřed Letního nádvoří, ale teď byly kaskády mramorových a stříbrných misek místo jiskřivé, průzračné vody plné tlejícího spadaného listí. „Jak se daří pánovi Éadaoinovi?“ zeptala se Valeina, očividně nesvá z tak dotěrné otázky.
Rhianna si povzdechla a než odpověděla, skousla si spodní ret. „Pořád je to stejné, má milá Valeino. Smrt Cae… smrt jeho bratra je jako ledový střep v jeho srdci a ten ho činí chladným vůči všem v jeho okolí.“
„Caelir chybí nám všem, má paní,“ řekla Valeina. Stiskla Rhianně ruku a přesně pojmenovala smutek, který sídlo Éadaoinů zahalil jako rubáš. „To on vnášel do tohoto domu život.“ „To ano,“ přisvědčila Rhianna a snažila se ubránit náhlé vlně smutku, která ji chtěla zaplavit. Navzdory vší snaze z ní vyšel potlačovaný vzlyk. Zlostně v sobě udusila žal a znovu ovládla své city.
„Omlouvám se! Nechtěla jsem—“
„To je v pořádku, má milá,“ řekla Rhianna. „Opravdu.“
Věděla, že dívku nepřesvědčila a nevěřila, že se jí podaří přesvědčit samu sebe.
Od Caelirovy smrti v Naggarothu už uběhly dva roky a i když jí smutek stále působil velkou bolest, pouta povinnosti, která byla silnější než smrt, ji dál svazovala s jejím osudem.
Vzpomněla si na den, kdy se dívala, jak se orlí lodě po nájezdu na zemi temných elfů, těch nenáviděných druchii, vracejí do Lothernu a za nimi zářilo v zapadajícím slunci stříbro Safírové brány jako plameny. Ale teprve když Eldain vkročil na přístavní hráz a ona spatřila jeho zmučený výraz, věděla, že Caelira ztratili a zlověstná vidina Morai-heg, která ji pronásledovala ve snech, se v ten jediný okamžik stala strašlivou skutečností.
Caelira zabili druchii, vysvětlil jí Eldain a ten vše pohlcující zármutek, který cítil po bratrově smrti, byl stejně silný a bolestný jako její. Společně plakali a stále zůstávali jeden druhému nablízku, až nechali svou společnou ztrátu, aby je spojila a oni se tak mohli navzájem uzdravit.
Zahnala vzpomínku na ten černý den a pohlédla dolů, na prsten na své ruce, který byl symbolem slibu. Stříbrný kroužek s jiskřivým, kobaltově zbarveným kamenem vsazeným mezi pár propletených rukou. Brzy potom Eldain připomněl slib, který dal svému mladšímu bratrovi před odjezdem do Země chladu. Slib, že se o Rhiannu postará, kdyby se Caelirovi něco stalo.
Byli oddáni hned následujícího roku a všichni urození elfové Ulthuanu se shodli na tom, že toto spojení je dobré.
A to taky měli, pomyslela si Rhianna, protože k jejímu zasnoubení s Eldainem už kdysi téměř došlo, ale potom si její srdce získal Caelir, když ji zachránil před smrtí z rukou druchijských nájezdníků.
Ale sny o lásce byly dávno ty tam a ona teď byla Eldainovou ženou, ženou pána rodu Éadaoinů a majitele tohoto panství.
Rhianna vymanila svou ruku z Valeininy a zvedla stříbrný podnos. Plavně vstala a řekla: „Měla bych to odnést Eldainovi.“
Valeina vstala spolu s ní a řekla: „Má dobré srdce, má paní. Jenom mu dopřejte čas.“
Rhianna strnule přikývla a odvrátila se. Zamířila ke schodišti a ke svému muži, který seděl sám jen se svým zármutkem v nejvyšší věži Ellyr-charoi.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

  • Polaris
  • Graham McNeil
  • Brož. 320 str.
  • Obálka Marek Okon
  • Překlad Olga Machačová
  • Cena 289 Kč