Anotace:

Krátce po zdánlivé porážce temného archona Ulrezaje na protosském domovském světě Aiuru se Jake a Rosemary při útěku opravenou warpovou branou rozdělují. Rosemary spolu s ostatními uprchlíky dorazí na Shakuras, zatímco Jake je odkloněn jinam. Ale Jakeovi už nezbývá mnoho času, jejich nepřátelé se přeskupují a Zamařina esence musí být z Jakeovy mysli odstraněna dřív, než bude příliš pozdě.

 Jake ví, že musí přežít dost dlouho, aby mohla Zamara předat svá životně důležitá tajemství. Ale která frakce – Valerián, zergové nebo zotavený a postupně sílící Ulrezaj – je najde jako první? Jeho jediná naděje spočívá v legendárním Zeratulovi, ale Jake brzy zjišťuje, že i temný templář může mít… krizi víry.

 

Musíme jít, Rosemary.

Rosemary Dahlová trhla hlavou, když jí uvnitř mozku promluvil Zamařin hlas. Pochybovala, že jí tento způsob komunikace bude někdy příjemný, ale po několika minutách, kdy s protosskou v Jakeově hlavě spolupracovala na opravě poškozené warpové brány, už si na to začínala zvykat. Naposledy vystřelila do zergů, na její vkus se hemžili příliš blízko, přestože jejich cíl se nacházel jinde, a na vteřinu pohledem setrvala u zářící temnoty, která se valila k nim.

Přišli sem kvůli Zamaře, kvůli jejímu… duchovi? Rosemary hádala, že tohle slovo protossku, která uchovávala vzpomínky všech protossů, co kdy žili, vystihuje nejlépe. A mezi těmi vzpomínkami bylo něco natolik důležitého, že Zamara byla odhodlaná pokračovat v misi i po smrti – podělila se o vzpomínky s Jacobem Jeffersonem Ramseym, archeologem, který teď kvůli nim asi zemře. Zamara je sem přivedla, aby našli úlomek výjimečně čistého a mocného krystalu, o kterém si myslela, že by mohl Jakeův život zachránit.

Na začátku to znělo dobře, ale nepočítali se spoustou věcí. Nepočítali s tím, že tu najdou dvě rozdílné protosské frakce, které spolu prakticky vedly válku. Nepočítali s Valeriánem Mengskem, synem císaře Arctura Mengska a Rosemaryiným bývalým zaměstnavatelem, který je vystopoval až na Aiur. Nepočítali se střetem s Rosemaryiným bývalým milencem Ethanem Stewartem, který zjevně vstal z mrtvých, byl příšerně pozměněný někým, o kom mluvil jako o „královně“, a vedl tlupu zergů. A určitě nepočítali s tím, že jedna z protosských frakcí – Podvedení – je ovládána monstrózností nazývanou temný archon.

Entita sestávající ze sedmi nejsmrtonosnějších zabijáků v historii temných protossů se jmenovala Ulrezaj. Temné archony považovali aiurští protossové za zvrácenost a Rosemary proti té věci chovala vlastní, obzvláště hlubokou zášť. Oklamaní následovníci obludnosti vytáhli na povrch nejhorší část její osobnosti, tu, o které si myslela, že už je dávno pryč. Zajali ji a pomazali její kůži drogou, které říkali „Sluneční slza“, a Rosemary okamžitě spadla zpátky do temné propasti závislosti. Přimhouřila oči jen při pomyšlení na to, co s ní droga udělala.

Odtrhla mysl od vzpomínek a soustředila se na příjemné divadlo před sebou. Napadený ze tří stran Ulrezaj, prý všemocný, zavrávoral a jí při tom pohledu poskočilo srdce. Nikdy si nic nepřála víc – no, ne když měla čistou hlavu – než vidět Ulrezaje umírat, jak padne pod živým kobercem švitořících zergů, mocným úderem dominionských plavidel Valeriána Mengska a vytrvalým útokem několika protossů, co zůstali na Aiuru.

Pro tvou touhu mám pochopení, ale brána se brzy uzavře.

Rozumím, Zamaro.

Rosemary se otočila a co nejrychleji k ní zamířila. Chvíli před tím, než se ponořila do mlžného vířícího středu, zavolala přes rameno: „Jakeu, poběž!“

Spolu s ní utíkalo několik protossů, kteří opouštěli Aiur. Ti, kdo zůstanou, zemřou. Věděla to ona a věděli to i oni, ale se svým rozhodnutím byli smíření. Rosemary však neměla nejmenší tušení, co má očekávat od warpové brány. Země pod běžícíma nohama jí celou cestu připadala pevná, ale téměř okamžitě ji pohltila temnota. Rosemary pevně stiskla pušku a zpomalila, nebyla si jistá, zda prošla skrz. Hustota půdy pod nohama se změnila, nebyla už tak pevná, spíš písek než udupaná zem. Stále panovala tma, ale také tu byl zdroj světla, slabého a rozptýleného jako hvězdy. Právě začínala rozeznávat obrysy protossů kolem sebe a…

STÁT!

Příkaz ji do mozku udeřil tak silně, až Rosemary zalapala po dechu a zavrávorala, upadla na jednoho protosse, který stál vedle ní. Ten ji rychle chytil a podepřel.

Mozek jí zaplavily informace, kakofonie mentálních výkřiků a vysvětlování, potlačila bolestné zasyknutí. Protoss vedle ní jí povzbudivě stiskl ruku. Dobrý bože, takové to je vždycky? Do této chvíle Rosemary nedokázala plně ocenit, jak moc Zamara zaštiťovala její…

„…z Aiuru. Přijde ještě jeden…“

…obrazy bitvy, smrti, Ulrezaje, mrtvých protossů ležících v jeskyni pod povrchem domovského světa protossů…

„…zergové a temný archon…“

„…Sluneční slza, odporná droga…“

„Zergové?“

Rosemary sebou trhla při hrůze vycházející z protossů, kteří obklopovali malou skupinku uprchlíků. Teď už viděla, že jsou obklíčeni, ať už místo, kde se ocitli, byla Shakuras nebo jiná planeta.

„Na co jste mysleli? Zergové? Zavedete je sem! Přesměrujte to, přesměrujte a odpojte bránu!“

Rosemary se tlačila mezi protossy, kteří ji obklopovali, byli příliš vysocí, aby přes ně viděla ty nové…

Náhlé pochopení shluků slov, která bombardovala její ubohý lidský mozek bez psionického nadání, do ní udeřilo jako obrněná pěst. Chystali se zavřít bránu.

Čímž Jakea uvězní na Aiuru.

„Ne!“ zaječela. Rosemary skočila k prvnímu protossovi a chytila ho za ruku. Otočil hlavu, a když se na ni upřeně zadíval, napadlo ji, jak cizí musí těm bytostem připadat. Na rozdíl od uprchlíků, kteří právě proběhli bránou, byli tihle protossové zdraví, v dobré kondici a po zuby ozbrojení – no, byli by, kdyby nějaké zuby měli. Templář, na kterého se opovážila položit ruku, se jí snadno vysmekl a udeřil ji hřbetem dlaně, namířil na ni zbraň, když tvrdě dopadla na měkkou zem. Vyrazil jí dech, lapala po něm jako ryba, dívala se při tom na purpurovou oblohu, která nebyla ani denní, ani noční, a stále se instinktivně a přihlouple snažila zformulovat slova, přestože v duchu věděla, že jí stejně přečtou myšlenky.

Budiž jim požehnáno, ostatní protossové se jí zastali. Ten, který ji předtím chytil – Vartanil, tak se asi jmenoval – jí laskavě pomohl na nohy, zatímco ostatní zaplavili strážce warpové brány proudem informací.

„Musíte otevřít bránu, i kdyby to mělo být jen na chvíli!“ naléhal Vartanil. „Na Aiuru je terran jménem Jacob Jefferson Ramsey. Uchovává v sobě jednoho z posledních opatrovatelů.“

Strážce, který udeřil Rosemary, si Vartanila změřil chladným pohledem. „Útrapy, kterými sis za poslední čtyři roky prošel, musely poznamenat tvou mysl, Vartanile.“

Rosemary zarazilo, když konečně popadla dech, odkud strážce zná protossovo jméno. No jasně – ta záležitost s myšlenkami. A už ve chvíli, kdy jí to došlo, si uvědomila, že jména strážců zná i ona. Ten zavalitý, s tmavě šedou kůží a hranatým obličejem posetým tu a tam rohům podobnými výrůstky, byl Razturul. Ten druhý se jmenoval Turavis.

„Má pravdu,“ řekla Rosemary, „a je to pekelně dlouhý příběh. Zamara vám všechno vysvětlí, ale nejdřív musíte otevřít tu zatracenou bránu!“

Ohromilo ji, jak moc ji rozčiluje představa, že Jake zůstane na Aiuru. Nebo že ho zajme Valerián či Ethan. Nebo že ho Ulrezaj zredukuje na malý oblak atomů. Takhle si skončit nezasloužil, zvlášť po tom, čím vším si prošel. A ať už bylo malé tajemství uzamčené v Zamařině mrtvém, ale stále trochu živoucím vědomí jakékoliv, očividně bylo pro protossy velice důležité.

Razturulovy oči, zářící ve slabém světle soumraku, se zúžily, když se na ni podíval. „Je pravda, že všichni říkají to samé,“ uznal se zjevnou neochotou.

„Ano, Razturule, ale nikdo z nich nemůže vstoupit do Khaly, proto si nejsme schopni jejich tvrzení ověřit na místě, kde není žádný klam,“ namítl Turavis. Jeho obličej byl hladší a šlachovité výběžky měl úhledně sčesané dozadu a svázané, visely mu až k pasu.

Razturul ukázal na Vartanila. „Tenhle tvrdí, že protossové, které jste s sebou přivedli, terranko, byli závislí na droze jménem Sluneční slza.“ Jeho oči se lehce rozšířily, když si Rosemary nechtěně vybavila hlubokou hanbu a sebeopovržení, které zažívala kvůli té zatracené droze. „Ach, dokonce i ty přiznáváš, že jsi jí podléhala.“

„To nepopírám,“ zamumlala Rosemary. Potlačila vztek a strach. „Prosím,“ řekla slovo, které moc často nepoužívala. „Můj přítel a opatrovatelka, kterou hostí, jsou ve velkém nebezpečí. Jen na vteřinu otevřete bránu.“

„Je příliš pozdě,“ řekl Turavis, z jeho slov zazníval soucit. „Ale pokud tě to utěší, tvůj přítel byl přesměrován na jinou bránu.“

Rosemary se na něj nechápavě podívala.

„Warpové brány jsou technologií Xel’Nagů a lze je nalézt na mnoha světech,“ pokračoval Turavis. „Každá se může otevřít do jiné aktivní brány. Když jsme pochopili, že nám hrozí invaze – zergů, Dominionu nebo temného archona – přesměrovali jsme každého, kdo už byl uvnitř, na jiný svět. Jacob projde bránou v domnění, že míří na Shakuras jako vy, ale místo toho se ocitne na úplně jiném místě.“

Rosemary na něj dál zírala. „No skvěle. Můžete říct, která brána to byla?“

Razturul zavrtěl hlavou. „Ne. Přestože to není zcela náhodné, stále zůstává mnoho možností. Přesměrování je navržené tak, aby se nepřítel nedostal nikam, kde by mohl ohrozit naše lidi, ale zároveň aby se tam dalo přežít, kdyby šlo o někoho z našich.“

„Jo, super, ale pokud sis toho nevšiml, já nejsem protoss. Co toxická atmosféra? Nebo predátoři? A co jídlo? My lidé nežijeme ze slunečního světla jako vy.“

„Tvrdila jsi, že je s opatrovatelkou,“ připomněl jí Razturul a střelil po Vartanilovi lehce nesouhlasným pohledem. „Pokud je to pravda, bude schopná přeprogramovat bránu a odvést je jinam v případě, že tam budou panovat nevhodné podmínky. Nedělej si o něj starosti, Rosemary Dahlová. Myslím, že by sis měla dělat starosti spíše o sebe.“

„Co – hele, Trnitej ksichte,“ zavrčela Rosemary a vytáhla se do celé své drobné výšky. „Právě teď mému parťákovi dochází, že není na Shakuras, kde potřebuje být, aby dostal opatrovatelku z hlavy a zachránil si tak zatracený život, ale že je úplně někde jinde a nemá ani ponětí, jak se dostat k někomu, kdo by mu pomohl. Myslím, že je víc než vhodné, abych si o něj dělala starosti, a mimochodem, to na konci byl výhrůžka?“

Rosemary si uvědomila, že je obklopená templáři, oběma druhy, a všichni na ni míří divnými energetickými dýkami.

„To nebyla výhrůžka, ale varování,“ opravil ji posměšně Razturul. „Pojď s námi, Rosemary Dahlová. Nechceme ti ublížit, ale musíme tě zajistit a vyslechnout.“

Při posledním slově se jí lehce rozšířily oči. Věděla, co se pod ním skrývá u Dominionu, a raději by zemřela propíchnutá zářící čepelí z mentální energie, než se podrobila neosobnímu a důkladnému rozcupování svého mozku…

…obraz místnosti, spartánské, ale ne zcela nepohodlné, a odpovídání na otázky naplnilo její mysl.

„Och,“ vyhrkla a trochu se uvolnila, „tak to je mnohem lepší.“

Zachytila náznak čehosi, co by asi interpretovala jako „barbarství“.

„Mí přátelé,“ řekla a ukázala na protossy, co ji doprovázeli. „Co s nimi bude?“

Turavis obrátil pozornost k protossům, kteří unikli masakru, jenž právě probíhal na Aiuru. „Oni jsou našimi bratry a budou přivítáni v novém domově.,“ řekl. „Pomůžeme jim zotavit se z účinků té… Sluneční slzy… a pak vyslechneme i je. Jakmile se s námi podělí o informace, s radostí je znovu přivítáme v protosské společnosti.“

Nemohla si pomoci a zformovala myšlenku – Co se stane se mnou? – která byla ihned přečtena.

„To se teprve ukáže,“ řekl Turavis. „Bude záležet na rozhodnutí exekutora.“

Zatímco se Rosemary s malou skupinkou uprchlíků plahočila světle modrým pískem k zářícímu plavidlu, které na ně čekalo, drobné ženě se do mysli vloudila pochmurná myšlenka, že „exekutor“ se na její vkus příliš podobá slovu „executioner[1]“.



[1] executioner – anglicky popravčí – pozn. překladatele

 

  • FANTOM Print
  • Žánr: sci-fi
  • Série: Starcraft
  • Podsérie: Sága Temných templářů 3
  • Provedení: brož.
  • Překladatel: Jakub Mařík
  • Obálka: Glenn Rane
  • Rozsah: 256 str.
  • Formát: 110×170 mm
  • EAN 9788073981501