Mlok 2011

Jiřina Vorlová (editorka)

Mlok už je opravdovou tradicí pro českou fantastiku. Třicet let jeho historie mluví snad za vše. Většina dnešních známých autorů si jím prošla. Pro mě bylo zajímavostí, že Cena Karla Čapka jako soutěž pro příspěvky z české a slovenské scény fantasy a sci-fi vznikla dříve, než soutěž CKČ pro beletrii, přestože dost lidí o tom neví nebo si to nechce připustit.

Mikropovídky
Každý ze tří příspěvků nejkratší kategorie CKČ  nese něco svého – unikátního.
Hned první mikropovídka Adresát nezastižen našeho redaktorského kolegy, Karla Doležala, vykresluje moderní poštovní služby, ale zároveň na tomto příkladě chce ukázat naše budoucí uvažování.
Druhý příspěvek Kateřiny Korábkové, Nestrkej kočku do kuchyně, chce čtenáře přivést k trochu jinému pohledu na Newtona a jeho jablko.
Závěr patří mistrům – Ivanu Mlsovi, což o Penzi vezdejší dej nám dnes plně platí. Autor dokáže humornou a čtivou formou zpracovat palčivé téma dnešních dnů, které poměrně dosti vystihuje a nabízí možný úsměvný vývoj.

Krátké povídky
Tato kategorie, aspoň pro mě, patří k nejslabším v Mloku 2011. Políčko (opět Karel Doležal) předhazuje záhadu jednoho sklepení, ve kterém mizí lidé. Kdo by nechtěl stejně jako postavy v povídce zjistit, co zatím vězí? Jen završení příběhu mi nepřipadá moc atraktivní.
Proč by draci museli být obrovské potvory? Zde nejsou draci (Tereza Kovanicová) ukazuje, že to někdy může být i docela naopak – draci jsou vzácní a musíme je chránit. Postrádám tu však nějakou větší gradaci nebo překvapení.
Mouchy, a ne jen tak ledajaké, jsou komoditou v povídce autora Petra Plačka nazvané Sušené mouchy. Zkrátka obchodníci si rádi splácí staré dluhy, zvláště když tomu druhému to způsobí nějakou nepříjemnost. Tady bych zase viděl mínus v přílišné jednoduchosti.
Pavouček pro štěstí (Dana Rusková) poutá čtenáře svou nápaditou zápletkou, kterou závěr taktně podtrhne. Tímhle jsem byl nadšen a potěšen. Takovou detektivku, ani takový případ, jste ještě neviděli.
A opět jsme v pustém nekonečném vesmíru, Hanuš Seiner v Malé mořské víle připomíná, že ani všechny výdobytky moderní civilizace a nejnovější technologie nemohou člověku vyplnit zábavu, člověk potřebuje druhého člověka a velmi rád se vrací ke starým krásným chvílím.

Povídky
V Zeleném světle domova (Jiří Dluhoš) se setkáme s opravdu jedinečnými a originálními tvory – kvestary, ti také celou povídku pozdvihují a nedivil bych se, kdyby zrovna oni byli příčinou získání prvního místa v této kategorii. Naproti tomu děj trochu pokulhává a není zcela kompaktní. Další pozoruhodností je kromě kvestarů moderní „výchova“ dětí.
Karty nelžou (ještě jednou Karel Doležal:)), magie existuje, pravými pány světa jsou mágové, jinak je „všechno“ stejné. Tím odlišným od ostatních prací pro mě byly zajímavé postavičky a hrátky s prostorem.
Odyseovy sny Daniela Klimky jsou na mě až moc rozvláčné a ze začátku nepřehlednější. Až závěr donutí podívat se na celou povídku jinak.
Prim(a) budoucnost (Václava Molcarová) – jak asi budou vypadat dostihy v budoucnosti? Budou ještě vůbec závodit živí koně? Taren, závodník na primech – moderních „koních“ – je elitou ve svém oboru a ještě něco. Díky svému příteli, který má časostroj, může cestovat do minulosti, kde jak jinak, vždy v podobě někoho jiného, závodí ty „staré“ dostihy na opravdových zvířatech. Všechno se však může zvrtnout.
Nebe, peklo, ráj (Daniel Tučka) bych skoro přiřadil k metaforickému cestování skrz tyto tři „místa“, přestože cestování prožíváme s hrdinou na vlastní kůži a není žádným snem. Co je tím pomyslným rájem u Daniela Tučka, nebudu prozrazovat. Po přečtení a spojení s dalšími povídkami stejného autora jsem došel k jisté podobnosti – každá doba, do které nás autor přivádí, je drsná a nijak šťastná.

Novela
Po přečtení novely Zamrzlý vesmír od Martina Gilara si můžete do svých literárních deníčků připsat další jméno do seznamu autorů space opery. Myslím, že těch dobrých tuzemských moc není, ale pokud Gilar udrží nasazenou úroveň, má plné právo být řazen mezi ně. Space opery a vesmírné příběhy nejsou mým moc oblíbeným podžánrem, stejně jako většina sci-fi, ale to mi nedovoluje ubírat kvalit tohoto dílka – smyslná realita posunutá o jedno století vpřed, přitažlivé charaktery postav a specializované termíny, kterým autor rozumí a nevolí jen náhodně, jako jeden z prostředků tvořících atmosféru příběhu.
Přestože jméno autora jsme mohli nepravidelně vídat v Ikarii už od počátku devadesátých let a ani účast v soutěži CKČ pro něj už není novotou, samostatná kniha, aspoň dle dostupných informací, mu vyšla teprve minulý rok, a i tato novela je prvním delším žánrovým příspěvkem. Mnohem raději bych ji však viděl v prodloužené verzi jako román. Příběh, který v závěru odkrývá právě se rozbíhající konflikt, by mohl sloužit i delšímu celku, i když právě závěr novely urychluje děj a vývoj událostí mnohonásobně více, než by se slušelo.

Dozajista si máte z čeho vybírat, i když asi ne vždy můžete být zcela spokojeni. Nevím moc, co více dodat, zejména když to určitě lépe vystihl Josef Pecinovský v doslovu: „Ale jedno je jisté – o budoucnost české sci-fi se bát nemusíme,“ a prosba Pavly Lžičařové v recenzi (Pevnost 10/2011): „Jen příště více fantasy, prosím.“

Hodnocení: 50%

Zařazení: Sbírka vítězných prací ceny Karla Čapka
Dílo:  Mlok 2011
Editor: Jiřina Vorlová
Nakladatelství: Cena Karla Čapka, Nová vlna
Redaktor: František Veselý, Katarína Smiešková, Miroslav Dvořák
Obálka: Natalie Shau
Počet stran: 440
Cena: 235 Kč