Anotace:Je čas legend. Země Starého světa jsou divoké a nezkrocené a primitivní kmeny lidí bojují o přežití. V těchto nebezpečných dobách se objeví mladík, který se pro své ctnosti a statečné činy uchází o místo náčelníka kmene Unberogen. Jmenuje se Sigmar Kladivonoš a jeho činy změní dějiny navždy. Toto je příběh o tom, jak rostla Sigmarova moc až do Bitvy o Průsmyk Černého ohně, kde lidé a trpaslíci válčili proti hordám orků, aby zajistili bezpečí budoucí Říši.  
 
Večer před bitvou 

Slabá ozvěna písní a zpupného vychloubání vedla dvojici chlapců potemnělou osadou k shromažďovací síni v jejím středu. Ostražitě se kradli mezi vysokými dřevěnými budovami, kolem stojanů na sušení ryb a teplých zdí kovárny. Rozhodně si nepřáli, aby je někdo odhalil, zvláště teď po setmění, když na hradbách hlídkovaly stráže.
Přestože je v případě objevení čekal výprask, hrozilo, že vzrušením z nebojácného průniku do srdce Reikdorfu zapomenou na opatrnost.
„Tiše!“ sykl Cuthwin, když Wenyld narazil do hromady stavebního dříví naskládaného u stěny tesařské dílny.
„Ty buď zticha,“ odsekl jeho kamarád, když se mu podařilo zachytit poleno, předtím než se mohlo skutálet na zem. Oba hoši se přitiskli ke stěně. „Nesvítí měsíc ani hvězdy. Nevidím na krok.“
To je pravda, připustil Cuthwin. Byla tma jako v pytli. Koše se žhavým uhlím na hradbách osady vrhaly oranžové světlo na les za Reikdorfem. Stráže obcházely osadu uvnitř kruhu světla, kopí a luky namířené na hustý les a temný břeh Reiku.
„Hej,“ houkl Wenyld. „Slyšel jsi, co jsem řekl?“
„Jo, slyšel,“ opáčil Cuthwin. „Je tma, to máš pravdu. Tak použij uši. Noc před odjezdem do bitvy nejsou válečníci potichu.“
Oba chlapci stáli strnule jako Ulrikova socha nad reikdorfskou bránou a nechali na sebe působit zvuky a pachy noci, z nichž každý prozrazoval něco o vesnici, ve které žili: sténání stydnoucího železa, jak vychládala a skřípěla výheň Beorthynovy kovárny po celodenní výrobě mečů a břitů seker; tiché, ustarané hlasy žen, které tkaly nové pláště pro své syny vyrážející za rozbřesku do bitvy; ržání ustájených koní; sladká vůně hořící rašeliny a také vůně masa, při níž se sbíhaly sliny.
Nad tím vším Cuthwin slyšel neustálý šelest řeky, vlnky narážející na bahnité břehy, skřípot dřevěných rybářských loďek pohupujících se na vlnách a tichý nářek větru prohánějícího se pověšenými sítěmi. Ten zvuk mu zněl truchlivě, ale noci v kraji na západ od hor byly často časem smutku, časem, kdy se z lesů vynořovaly stvůry, aby pustošily a vraždily.
Cuthwinovy rodiče zahynuli minulé léto při obraně svého statku před krvežíznivými zelenými kůžemi. Při té vzpomínce se Cuthwin zastavil a zaťal pěsti. Představil si odplatu divoké rase, která ho připravila o otce, takže se musel přestěhovat do Reikdorfu, kde žil se svým strýcem.
Jakoby mu hněv pomohl v koncentraci, najednou slyšel tlumený smích a píseň zpoza tlustých kmenů a těžkých okovaných dveří. Stěnu sýpky ve středu osady ozářily odlesky ohně, jako kdyby někdo otevřel dveře nebo okenici, a z dlouhé haly se ven rozlehly zvuky nevázaného veselí.
Prostor tržiště uprostřed Reikdorfu se na okamžik koupal ve světle, ale takřka ihned se zase ponořil do tmy. Při pomyšlení na to, že špehují válečníky krále Björna před odjezdem do bitvy, se chlapci na sebe vzrušeně podívali. Za zdi králova shromažďovacího domu směli před bitvou jen ti, co dosáhli mužského věku, a taková věc se prostě musela prozkoumat.
„Viděl jsi to?“ zeptal se Wenyld s rukou napřaženou do středu vesnice.
„Jasně, že jsem to viděl,“ odsekl Cuthwin a stáhl Wenyldovi paži dolů. „Nejsem slepý.“
Ačkoliv žil Cuthwin v Reikdorfu necelý týden, znal tajemství vesnice stejně dobře jako kterékoliv jiné dítě, ale v naprosté temnotě bez viditelných orientačních bodů a tušení, kde stojí, se mu osada náhle zdála cizí a vzdálená a její uspořádání neznámé.
Zapamatoval si obraz, který mu záblesk světla poskytl a vzal Wenylda za ruku.
„Nechám se vést halasem válečníků,“ řekl. „Drž se mě a já nás tam dostanu.“
„Ale je taková tma,“ namítl Wenyld.
„To nevadí,“ uklidňoval ho Cuthwin. „Najdu cestu i ve tmě. Jen se mě nepouštěj.“
„Nepustím se,“ slíbil mu Wenyld, ale Cuthwin slyšel, jak se do kamarádova hlasu vkrádá strach. Také se trochu bál, protože jeho strýc se dokázal mistrně ohánět prutem, když ho měl potrestat. Cuthwin potlačil obavy, vždyť patřil k Unberogenům, nejurputnějším bojovníkům Šedých hor, a jeho srdce bilo na pravém místě.
Zhluboka se nadechl a vyrazil směrem k sýpce, přičemž po paměti volil cestu, kde by neměl o nic zakopnout nebo způsobit hluk. Když přecházel otevřené prostranství tržiště, srdce měl až v krku. Vyhýbal se místům, které mu záblesk světla ukázal – nástrahám nebo rozbitému hliněnému nádobí, které by mu mohlo zakřupat pod nohama. Ačkoliv viděl cestu před sebou jen po nejkratší možný okamžik, měl její obraz vtištěn do paměti stejně pevně, jako byli vlci vetkáni do válečného praporu krále Björna.
Vybavil si, jak ho otec učil pohybovat se v temnotě hvozdů a plížil se jako duch. Neslyšně se kradl tržištěm, počítal kroky a táhl Wenylda za sebou. Zpomalil, zastavil se, pak zavřel oči a nechal své uši shromáždit informace o okolí. Halas oslavy zesílil a jeho ozvěny od zdí mu v hlavě vykreslovaly mapu.
Cuthwin natáhl ruku, a když se jeho prsty otřely o kamennou stěnu shromažďovací síně, na tváři se mu objevil úsměv. Kamenné kvádry pocházely z Hor na konci světa. Opracovali je a na počátku jara je do Reikdorfu přivezli jako dar králi Björnovi trpasličí horníci. Cuthwin si pamatoval, jak hleděl na trpaslíky se směsicí úcty a bázně, neboť z podsaditých postav v zářící zbroji šel strach. Trpaslíci si lidí kolem nevšímali a rozprávěli mezi sebou svými hrubými hlasy. Shromažďovací síň pro krále postavili za necelý den. Veškeré nabídky na pomoc odmítali, a jakmile svou práci dokončili, odpochodovali na východ.
„Jsme tu?“ zašeptal Wenyld.
Cuthwin přikývl. Pak si uvědomil, že ho Wenyld nevidí.
„Jo,“ odpověděl tichým hlasem. „Ale buď zticha. Pokud nás chytí, strávíme týden vybíráním záchodů.“
Cuthwin počkal, až se jeho dech zklidní, a pak se vydal podél zdi, šátraje před sebou po rohu. Nakonec k němu dorazil. Roh síně byl hladký a ostrý jako břit sekery. Právě když se Cuthwin kolem něj protáhl, mraky se rozestoupily. Vzhlédl a spatřil na obloze jasně zářící hvězdy.
Světlo se lesklo na kamenných stěnách, jako by byly plné hvězd, a Cuthwin chvíli obdivoval neuvěřitelnou dovednost, s jakou byly vytvořeny.
Ve zdi shromažďovací síně spatřil široké dveře vyrobené z masivních dřevěných hranolů a vyzdobené pásy černého železa a vyřezanými kladivy a blesky. Okenice nad chlapci byly pevně zavřené a mezi dřevem a kamennou zdí byla škvíra široká tak na ostří nože.
Okenicemi ke Cuthwinovi doléhal tlumený hlahol hýřících válečníků, třeskot žejdlíků s pivem, ryk ohnivých válečných písní a bušení mečů o štíty.
„Tady,“ prohlásil Cuthwin a ukázal na okenici nad sebou. „Uvidíme, jestli bychom tudy mohli nahlédnout dovnitř.“
Wenyld přikývl. „Já první.“
„Proč bys měl jít ty první?“ ohradil se Cuthwin. „Já jsem nás sem dostal.“
„Protože jsem starší,“ odvětil Wenyld a Cuthwin nemohl proti jeho tvrzení nic namítat, a tak spojil prsty obou rukou a vytvořil z nich třmen podobný těm, co používali taleutenští jezdci.
Opřel se zády o kamennou stěnu a řekl: „Tak dobrá, vylez nahoru a zjisti, jestli se dá okenice otevřít natolik, abys něco viděl.“
Wenyld dychtivě přikývl, položil nohu do Cuthwinových spojených dlaní a rukama se mu opřel o ramena. Cuthwin obrátil hlavu ke straně, aby nedostal kolenem do tváře, a s heknutím vyzvedl Wenylda do výšky.
Mírně se rozkročil, aby rozložil Wenyldovu váhu a natáhl krk, aby viděl, co jeho kamarád dělá. Okenice byla pevně doražená k rámu a Wenyld tiskl tvář ke dřevu a šilhal kolem pantů.
„No?“ zafuněl Cuthwin a zavřel oči námahou, jak se snažil Wenylda udržet. „Vidíš něco?“
„Nic,“ odtušil Wenyld. „Nic nevidím. Dřevo je sesazeno příliš těsně.“
„To je trpasličí práce,“ pronesl silný hlas vedle nich. Oba chlapci ztuhli.
Cuthwin pomalu otočil hlavu a otevřel oči. Spatřil mohutného válečníka, orámovaného září hvězd, který vypadal, jako by byl vytesán ze stejné skály jako shromažďovací síň.
Válečníkovo objevení vyrazilo Cuthwinovi dech a on pustil Wenyldovu nohu. Jeho přítel se snažil zachytit okraje okenice, ale nic takového nenahmatal, a tak slétl dolů. Cestou srazil i Cuthwina a oba se rozplácli na zemi jako hromada tísnivých rozpaků. Cuthwin ze sebe setřásl klejícího druha. Věděl, že ho trest nemine, ale byl rozhodnutý postavit se válečníkovi beze strachu.
Rychle se překulil a postavil se před jejich objevitele. Když pohlédl do jeho upřímné hezké tváře, jeho vzdor se změnil v úctu. Válečníkovy plavé vlasy zářily ve svitu hvězd jako stříbro. Z tváře je udržovala čelenka z krouceného měděného drátu a mocné válečníkovy paže obtáčely železné spirály. Z ramen neznámého splýval dlouhý plášť z medvědí kůže a Cuthwin viděl, že pod ním má blyštivou drátěnou košili přepásanou širokým pásem tlusté kůže.
Neznámý měl v pochvě u pasu lovecký nůž s dlouhou čepelí, ale Cuthwinovu pozornost upoutala zbraň visící vedle něj.
Jednalo se o velké válečné kladivo a Cuthwinův zrak přitáhla široká, plochá hlavice, jejíž povrch pokrývaly podivné rytiny, které se blyštěly v záři hvězd.
Válečné kladivo bylo vskutku velkolepou zbraní. Jeho topor byl vyroben z nějakého neznámého kovu a vykovaný rukama staršíma, než si kdo dokázal představit. Žádný člověk nikdy nevytvořil tak dokonalou zbraň zkázy a žádný lidský kovář nikdy nedržel tak hrůzostrašný nástroj stvoření.
Wenyld vyskočil, připravený prchnout, ale i on zůstal při pohledu na mohutného válečníka stát jako přikovaný.
Válečník se naklonil a Cuthwin viděl, že je to ještě mladík, tak patnáct let starý. V hlubinách jeho chladných očí, z nichž jedno bylo bleděmodré a druhé tmavozelené, se zračilo pobavení.
„Dobře ses proplížil přes tržiště, chlapče,“ řekl válečník.
„Jmenuji se Cuthwin,“ řekl Cuthwin. „Bude mi dvanáct, už jsem skoro muž.“
„Skoro,“ opáčil válečník, „ale ještě nejsi, Cuthwine. Tohle je místo pro válečníky, kteří se brzy mohou v bitvě ocitnout tváří v tvář smrti. Tahle noc je určená jen pro ně a nikoho jiného. Nespěchej příliš, abys mezi ně patřil. Užívej si své dětství, dokud můžeš. Teď běž.“
„Ty nás nepotrestáš?“ zeptal se Wenyld a Cuthwin mu zaryl loket do žeber.
Válečník se pousmál a řekl: „Měl bych, ale abyste se dostali až sem, aniž by vás někdo viděl, vyžadovalo velkou dávku obratnosti, a to oceňuji.“ 
Cuthwin se nemohl ubránit potěšení nad válečníkovou pochvalou a řekl: „Můj otec mě naučil, jak se pohybovat, aniž by mě kdokoli spatřil.“
„Pak tě to naučil dobře. Jak se jmenuje?“
„Jmenoval se Gethwer,“ odpověděl Cuthwin. „Zabily ho zelené kůže.“
„To je mi líto, Cuthwine,“ řekl válečník. „Vyrážíme do boje se zelenými kůžemi a mnoho jich pobijeme. Tak, už tu neotálejte, protože pokud vás objeví někdo jiný, nebude s vámi mít slitování jako já, a dostanete výprask.“
Cuthwin nepotřeboval dvakrát pobízet. Otočil se k válečníkovi zády a rozběhl se zpět přes tržiště, jen mu ruce kmitaly kolem těla. Hvězdy svítily, a tak sledoval přímou cestu mezi shromažďovací síní a skladištěm na okraji tržiště. Za sebou slyšel kroky, a tak se odvážil ohlédnout přes rameno, aby zjistil, že mu Wenyld běží v patách. Starší chlapec ho brzy předstihl. Na jeho tváři se zračil výraz obrovské úlevy. Když zabočili za roh dřevěného skladiště, přitiskli se ke stěně, ztěžka oddechujíce, a z jejich hrdel vytryskl nespoutaný výbuch smíchu, jak znovu prožívali vzrušení při dopadení a úlevu při útěku.
Cuthwin vystrčil hlavu zpoza rohu skladiště. Vybavila se mu nezkrotná síla válečníka, který je poslal zpět. Takový muž se jistě ničeho nebál a postavil se jakémukoliv nebezpečí s válečným kladivem připraveným k ráně.
„Až vyrostu, chtěl bych být jako on,“ prohlásil Cuthwin, když konečně popadl dech.
Wenyld se předklonil a vzduch mu zachrastil v hrudi. „Cožpak nevíš, kdo to byl?“
„Ne,“ odpověděl Cuthwin. „Kdo?“
„To byl králův syn. Sigmar,“ oznámil mu Wenyld.

 

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu. 
 
 
  • Polaris
  • Autor: McNeill Graham
  • Brož., 416 str.
  • Obálka Jon Sullivan 
  • Překlad Radek Mandovec 
  • Cena 279 Kč

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply