Pokračování článku o nejvlivnějších „otcích“ literárního hororu.

1. část článku

 

Robert Albert Bloch (1917 – 1994)

 

Mám stále srdce chlapce. Na psacím stole. V lihu.“

 

Psycho, úspěšná kniha (1959) a ještě úspěšnější filmové zpracování Alfreda Hitchcocka (1960), bylo zárukou úspěchu amerického spisovatele Roberta Blocha. Kdo by dnes neznal příběh osamoceného motelu, krásné dívky a narušeného psychopata Normana Batese.

Bloch mimo jiné vynikal spíše v psaní fantasy a hororových povídek, ve kterých si lze povšimnout inspirace Bradburym, Poem či Lovecraftem. V pubertě byl právě Lovecraftův velký obdivovatel a patřil do kroužku jeho příznivců a korespondentů. Lovecraft z něj dokonce v povídce Obcházející z temnot (1935) udělal vlastního literárního hrdinu, uvádí ho zde jako Roberta Harrisona Blaka.

Bloch publikoval od svých sedmnácti let a za celý svůj život vydal 400 povídek, několik z nich u nás vyšlo ve sbírce Vlak do pekla a jiné povídky (č. 2006).

Pokud byste se rádi o Blochovi dozvěděli více doporučuji podrobný a přehledný článek o jeho životě a tvorbě na detektivky.bestfoto.info.

 

Raymond Douglas Bradbury (* 1920)

 

„Nesnažím se předvídat budoucnost, já se ji snažím odvrátit.“

 

            Bradbury se prosadil především na poli science fiction (Marťanská kronika, 1959 a 451° Fahrenheita, 1957). K definici jeho práce v tomto žánru si vypůjčím citaci: Rekvizity science fiction používal jen proto, aby zkoumal člověka, jeho morální úroveň, různost povah a charakterů, jeho psychologické meze, a aby okouzloval čtenáře i sama sebe fantastickým „kdyby“. (ld.johanesville.net/bradbury)

            Své zásluhy však nese i za psaní hororu, především tedy hororových povídek, ale i několika románů. Jeho rosáhla sbírka Kaleidoskop (1980) obsahuje sedmdesát povídek tematický řazených do osmi okruhů: hrůza a děs, kouzla a fantazie, budoucí světy, Mexičané, Američané, Irové, podivíni a klidný podvečer. Kaleidoskop svým rozsahem a různorodostí přesahuje hranice žánru. Bradbury je vynikající povídkář, jeho hororové povídky nejsou nijak krvavé ani nechutné, přesto vám při jejich četbě běhá mráz po zádech.

            Svůj první hororový román vydal v roce 1962 pod názvem Tudy přijde něco zlého a jen hrstka románů napsaných ve 20. století si udržuje své místo v srdcích a myslích čtenářů tak, jako toto mistrovské dílo chmurné fantazie. V podzimním čase, někde na středozápadě, se koná karneval jako příprava na slavnosti Halloweenu. Sladká píseň sirén svádivě slibuje návrat mládí. Ale v tomto období zmírání přijela stínohra, aby zničila každý život, kterého se dotkne svým podivným a neblahým tajemstvím. Dva zvídaví chlapci na prahu dospělosti brzy objevují tajemství podívané satanského dýmu v bludišti zrcadel, a až příliš zřetelně vidí cenu, již je třeba platit za své sny.

            Moderní gotické povídky ze sbírek Temný karneval (1947) a Říjnová země (1955) výrazným způsobem ovlivnily současnou tvorbu v žánrech hororu a dark fantasy. Volná trilogie sestávající z románů Smrt je vždycky osamělá (1985), Hřbitov pro šílence (1990) a Green Shadows, White Whale (1992, česky nevyšlo), čerpající z autorových zkušeností coby mladého spisovatele, rozvíjí typicky bradburyovské téma hledání nadpřirozena v každodenním životě

 

Ira Levin (1929 – 2007)

 

Má oči po Otci.

 

Na začátek bych uvedla citáty dvou jeho spisovatelských kolegů:

Stephen King: „Levin je švýcarským hodinářem napínavých románů, který z nás ostatních dělá levné stánkové prodejce.“
Chuck Palahniuk označil Levinovo dílo za „chytré, aktualizované verze legend, které si lidé našich kultur vždy vyprávěli“.

Levin začínal psaním televizních scénářů, ale už ve svých dvaadvaceti letech vydal první román, napínavý thriller s názvem Polib mne a zemřeš (1952). O patnáct let později vyšel jeho nejznámější a nejúspěšnější román Rosemary má děťátko (1967). Tento hororový příběh o satanismu byl úspěšně zfilmován v roce 1968.

Po třiceti letech od vydání Rosemary se autor postil do sepsání jejího pokračování pod názvem Rosemary a její syn (1997). Sice tato kniha byla závěrem autorova celoživotního díla, ale bohužel však nikoli zrovna slavným závěrem – pokud jste nečetli, ani se do toho nepouštějte. 

 

Brian Lumley (* 1937)

 

Nikdy nezabijej svého hrdinu! Měj na vědomí, co se stalo Conanu Doylovi, když zabil Sherlocka Holmese – musel ho zase vrátit zpět.“

 

Toto jméno je známo českému čtenáři ve spojení se ságou Nekroskop. První díl této rozsáhle temné série autor vydal už v roce 1986. U nás naposledy vyšel čtrnáctý díl pod názvem Dotek (2006, č. 2010). Poslední dva díly Harry and the Pirates (2009) a The Plague-Bearer (2010) zůstaly zatím nepřeloženy.

A kdo je vlastně nekroskop?

Má zvláštní nadání. Není normální a on to ví. Je unikátní, ale jemu to tak nepřipadá. Mluví s mrtvými. Harry Keogh je totiž NEKROSKOP! Dragosani je podobný. Také mluví s mrtvými, ale je jiný. On se jich neptá, on jim jejich tajemství krade! Není nic jiného než odporný NEKROMANT! Není však sám. Má zajímavého „přítele“, který je metr a půl pod zemí svázán stříbrnými řetězy a probodnutý dubovým kůlem. Leží zde už půl tisíciletí a stále čeká. Svět záhrobí vás zve na návštěvu a mrtví si už začínají šeptat… (www.ctenar.net)

Pokud vás tedy už nebaví upíři, kteří se na slunci třpytí a ve volném čase si na střední škole nabalují mladé unylé holčičky, tak je pro vás Nekroskop jasná volba.

Komentáře

komentářů

4 komentáře

  1. KatyRZ

    Lumley má čestné místo v mojí knihovně, už jsou to roky co jsem Nekroskopa četla poprvé a je to jedna z těch knih, co nechávají následky ;). Jen jsem na ni nikdy nepohlížela jako na horor – nebála jsem se u ní (narozdíl od jediného Kinga, kterého jsem se kdy odvážila přečíst). Stejné to mám ale i s Clivem Barkerem – mám ho ráda (moc), ale u jeho knih jsem se nikdy nebála.

    • Kateřina Houfková

      Když jsem shromažďovala info o Lumleyovi tak jsem na tenhle názor už taky narazila…že jeho knihy zrovna nenahánějí hrůzu, na stranu druhou jsou žánrově řazeny mezi horory, tak jsem ho tu nechtěla opomenout. Jinak u Brakera bych se zařazením neváhala i když mě osobně jeho Knihy krve přijdou spíš trochu nechutné než strašidelné, ale mezi horory bych je řadila. Každopádně King, Barker a ještě Simmons budou tématem příštího a posledního dílu. 😉

      • KatyRZ

        U Barkera asi jak která knížka. Třeba Věčné zatracení – asi horor, já se paradoxně nejvíc bála u té jeho dětské Zloděj duší, ale třeba Imagika, Abarat, Utkaný svět to je pro mě fantasy.

        Simmons je ovšem vlastně to samé. Kdybych zůstala jen u Hyperionu, myslela bych si, že je řeč o jiném Simmonsovi. Ale náhodou jsem dostala do ruky taky Černé léto a to byla druhá kniha (po Osvícení), kterou jsem chtěla darovat, protože mě po přečtení strašila i její pouhá přítomnost v knihovně :D.

Leave a Reply