Kdysi byla provedena studie na krysí populaci ve stokách Londýna, jež odhalila zvláštní fenomén. Krysy jsou jediný další živočišný druh, vyjma lidí, který vede organizovanou válku v rámci své populace. Jedna skupina proti druhé. A jakmile jedna skupina druhou doslova vyhladí, rozdělí se a krveprolití vesele pokračuje. Z tohoto úhlu pohledu jsou tak krysy lidem mnohem blíž než šimpanzi nebo prasata. Ale lidi přece jen něco od těchto hlodavců odlišuje. A to chápavý palec. Ten nám umožňuje provádět destrukci vlastního rodu kvalitativně i kvantitativně na vyšší úrovni. A tak se nám to konečně jednou povedlo opravdu dobře. Atomová smršť změnila povrch země v neobyvatelnou pustinu, nad kterou postupně převzala vládu nová fauna a flóra, smrtelnější snad i víc než všudy přítomný radioaktivní spad. Ti tvůrci nového světa, kteří přežili první úder, se podobni krysám ukryli do podzemí, jmenovitě do protiatomových bunkrů, sítí  kanalizace a metra. A v nich, věrni své povaze, se začali dělit, odlišovat a samozřejmě zabíjet.  

V Moskevském metru, největším protiatomovém krytu světa, se mladík jménem Arťom dostává do vleku událostí, které mohou mít zásadní význam nejen pro přežití populace metra, ale i celého lidstva. Jeho stereotypní život na stanici VDNCh (Výstava úspěchů národního hospodářství), kterou zpestřují jen pravidelné hlídky v tunelech, se náhle změní, když na stanici dorazí záhadná osoba, která si říká Hunter. Ten ho požádá o doručení vzkazu takřka přes celou stanici. Tak začíná příběh o cestě tmavými tunely, v nichž žijí nejen bytosti z masa a krve. Příběh o lidech různého politického nebo náboženského vyznání. Příběh o jednom velkém omylu.

První, co zaujme na této knize, je obálka. Plynová maska s rudou hvězdou na filtru a zasypaným tunelem zrcadlícím se v průhledech navodí už při prvním uchopení knihy ten správný mírně stísněný pocit. A od prvních stránek se stěny tunelů zdají víc a víc stísněnější, stanice opuštěnější a lidé, objevující se ze tmy a zase v ní mizející, podivnější a nebezpečnější. Pokud se Arťom dostane na zalidněnou stanici, pocit stálého nebezpečí se nevytratí. Spíše naopak. Atmosféra je jednoznačně nejsilnější devizou této knihy. Popis společnosti rozdělené podle stanic metra, uzavírající spojenectví, vyhlašující si války, je vyveden nejen barvitě ale s častými vzpomínkami či odkazy na události minulé, vedoucí k zdání uceleného fungujícího světa. Stejně tak popisy prostředí. I když jako správný hnidopich musím zmínit, že některé reálie, byť je autor používá ke zvýšení dramatičnosti, působí nedomyšleně. Příkladem jsou třeba vzpomínané dlouhé a krvavé války mezi některými staničními státy, které by musely zdecimovat populaci metra během týdne. Ale jsou to jen detaily, které rozhodně nezkazí požitek z knihy.

Co je ale slabou stránkou knihy, jsou postavy a dialogy, které vedou. Po dočtení knihy si vzpomenete tak na tři až čtyři osobnosti. Dialogy jsou všechny nemastné, neslané. Nejvíce připomínají staré klasické klikací agentury. Přijdete do lokace, prokecáte osoby, uděláte pár úkonů a jdete dál. A to samé dokola, jen vždy s jiným pozadím. V kontrastu s perfektně zpracovaným prostředím a často situacemi vyhrocenými na ostří nože vyznívá plochost osob o to víc.

Dmitry Glukhovsky nám předkládá svou představu světa po totální atomové válce. Přes některá negativa je to rozhodně kniha, která stojí za pozornost. Nezapomenutelná atmosféra určitě pohltí nejen čtenáře s oblibou v příbězích z postapokalyptického prostředí. Jelikož se jedná o autorovu prvotinu a prostor pro další příběhy z Moskevského metra je víc než široký, nezbývá, než se těšit na další pokračování a doufat, že se autor z některých neduhů vypíše.