Tak tu máme další „upířinu“ – zatím se jí dostalo o poznání méně pozornosti než jiným. Čtenářkám (protože tento typ literatury najde spíše příznivkyně než příznivce), které tuto mnohadílnou sérii znají, pravděpodobně postačí fakt, že šestý díl se z ní ničím zvláštním nevymyká. Stejné bitky, sexuální scény i přesladký happyend. Ovšem pro ty z vás, které zatím neměly to potěšení, je načase říct něco víc. Co je vlastně Bratrstvo? Co se stalo v minulých dílech? A stojí to vůbec za to číst?

Tedy, začněme pěkně popořádku. Určitě není nejlepší nápad začít od šestého dílu, mnohem lépe si ságu vychutnáte od začátku. Konec konců, tahle prázdninová četba nikam neuteče. Jak už názvy jednotlivých dílů napovídají, na své si přijdou především milovnice červené knihovny, testosteronových hrdinů a upírů. Bohužel splňuji až tu poslední podmínku a přednost dávám všedním smutným koncům před jednoznačností Rosamunde Pilcherové – takže když jsem se místo atmosféry přinejmenším stísněné dočkala erotického slaďáku s akčními scénami, připadala jsem si, jako bych místo hořké čokolády s chilli dostala lízátko.

Jak už jsem zmínila, po Stmívání, Upířích denících, Vampýrské akademii a Škole noci se k nám dostává i další řada knih o upírech a opět s poněkud odlišnými rysy, než u předešlých autorů. Hlavními hrdiny jsou členové Bratrstva černé dýky, kteří (vybaveni náležitými fyzickými předpoklady) se snaží chránit zbytek své ozubené rasy, která se množí úplně stejně jako lidé (a sem tam i s lidmi). A pokud tihle upíři někoho koušou, pak zpravidla osobu preferovaného pohlaví a jde o dosti vzrušující činnost (nicméně nezbytnou k přežití). Kromě toho pravidelně jedí (česnek jim chuť nekazí a stříbro je prostě šperkařský kov).

Proti této obvykle pětici či šestici stojí celá armáda bezduchých, bažících po jejich likvidaci. V pozadí je spor sourozenců božské (ve smyslu starověkých panteonů) podstaty. V každém svazku je v centru dění jeden ze vznikajících milostných párů, tedy člen Bratrstva, bojující o ruku (a často i život) své milované, jejímž výběrem často boří jisté sociální tabu. Ostatně, stránka společenského rozvrstvení je jistě zajímavá: celá upíří populace má jediného krále, nicméně mocensky důležitá je i glymera, tedy aristokracie. Stranou stojí ženy, které se stanou Vyvolenými a plní funkci kněžek (ovšem s jistými pikantními doplňky) a Bratrstvo, které další generaci plodí pokud možno právě s Vyvolenými. Dále samozřejmě existuje nějaká střední třída, blíže nespecifikovaná, a doggeni, tedy plémě sluhů, kteří na rozdíl od svých pánů na sluníčku nehoří.
Celá společnost je zoufale zkostnatělá a jedinou podstatnou výjimku tvoří právě Bratrstvo; ačkoli jsou posedlí svými ženami, žárliví a majetničtí (noční můra každé, která má krom kamarádek i kamarády), svých družek si velmi váží a doslova je nosí na rukou. Kromě toho má každý z nich nějaký soukromý vnitřní problém (ať už jde o traumata z dětství a mládí nebo o závislost) a u každého páru vznikají potíže z jiného důvodu.

Po přečtení několika dílů začínám mít pocit, že si autorka udělala pečlivou tabulku, v níž si tyto potíže zaznamenala – jenže chyba lávky, plastických charakterů tím nedosáhla. A ačkoli se jedná o dost závažná témata homosexuality, sexuálního zneužívání, špatných rodinných vztahů či leukémie, nedochází k žádné katarzi; důvodem může být i příliš časté střídání postav a střihy na bezduché tam, kde by se čtenář konečně mohl vcítit do postavy. Dojem schematičnosti podtrhuje i to, že každý z mužů má široká ramena a velké přirození a popisy se liší krom barvy očí a vlasů jedním dalším znakem. Rhage je ocejchován tetováním přes celá záda, Vishous schovává jednu ruku v rukavici, Wrath je skoro slepý, Phurymu chybí noha a Zsadistův obličej je zohyzděn jizvami.

Další věcí je samozřejmě verbální forma. Příběh není jen o zápletce, ale i tom, jak jsou slova cizelována, aby k sobě sedla a vytvářela ve čtenáři tu pravou atmosféru. To se tady nijak zvlášť nedaří, emotivnost většiny scén mě kdesi míjela (ačkoli dějový potenciál by tu byl, povětšinou to vyznělo do ztracena) a popisy bojů s bezduchými mě vysloveně nudily. Snad se na tom podílejí i ostré prostřihy do světa bezduchých, díky nimž člověk stále „ztrácí nit“. Nepříjemné mi byly i popisy slavnostních rituálů, které se bez potoků krve, bolesti a následných jizev neobešly. Představa mého jména, vyřezaného do partnerovy kůže, mi připomíná nápady emočně nestabilních pubescentů a vyvolává ve mně nevolnost. Dalším obtěžujícím rysem jsou i příliš časté zmínky o pachu kojeneckého zásypu a tesácích. Na druhou stranu má děj spád už od prvních stránek a není vůbec třeba se pracně začítat, během dvou stránek vás má kniha v hrsti a přes vyjmenované nešvary ji pravděpodobně dočtete až do sladkého konce.

Konečně tedy konkrétně k Vyvolenému milenci (děj předešlých dílů vám samozřejmě neprozradím): ve středu dění se tentokrát ocitá Phury, panic s děsivou úlohou plemenného býčka, potýkající se se závislostí na drogách i nápadnou slabostí pro ženu jeho dvojčete. Nakonec se ale jeho sympatie upnou jiným směrem a v konečném efektu to přinese nečekané – řekněme barevné oživení světa. Poměrně dobrým prvkem je leitmotiv zahrady, břečťanu coby zmaru a růže jako symbolu rozkvětu. Drobný háček objeví jen pozorní zahrádkáři: růže levandulové barvy jsou spíše sci-fi než realita, nicméně uznávám, že k jemné Cormii by temně rudé nebyly to pravé ořechové.

Znovu si položím tu hlavní otázku: Stojí to za to číst? Za mou osobu: Ne, díky, raději zůstanu u teenagerské Vampýrské akademie, kde mě milostné scény o poznání jemnějšího kalibru berou a kde se během rvaček se Strigoji o hrdiny skutečně bojím. Ostatně, tam i konce jsou hořkosladké. Ale pokud je čtenářka méně cynická nebo náročná a navíc má ráda pohled na krev, určitě jí kniha příjemně ukrátí chvíli.