Hostinský si rozvážně utřel ruce do zástěry a šel se podívat do rozevřených dveří.
„Co se děje?“ Janni vstal a připojil se k němu.
„To zase Maja Arleovce vodí ulicemi, aby lidi viděli, že je jim líp, když jim vládne hrabě Zaq,“ odpověděl hostinský klidně. Z jeho hlasu se nedalo usuzovat, zda takové počínání schvaluje, nebo jím opovrhuje.
Brzy se objevili první rozesmátí lidé. Ukazovali kamsi za sebe a jadrně vtipkovali. Děti měly v rukách nahnilou zeleninu.
„Chytni si mě, tak mě chyť!“ kličkoval jeden klučina před mužem v obyčejném šedém plášti, který se za ním potácel s tváří zrůzněnou hněvem. Chvílemi se zastavoval a dělal výpady na lidi napravo i nalevo, kteří mu se smíchem uhýbali, a syčel na ně s pěnou u úst nesrozumitelná slova. Stráže okolo ho nijak nechránily před útoky davu, pokud nepřesáhly bezpečnou mez.
Janni se na to nemohl dívat, a přece nedokázal odtrhnout zrak. Takhle mohl skončit i on, kdyby si své tajemství nenechal pro sebe. Ztráta paměti a možné vidiny – protože ostatní jeho tvář v zrcadle viděli bez potíží – ho do role blázna pasovaly stejně jako záchvaty vzteku a bludy prince Maja. Žádný člověk, který ztratil rozum, si nezasloužil takové zacházení, protože jeho samotného odcházející rozum trýznil mnohem víc, než by dokázal kdokoli z lidí. Chtěl mít zpět svou paměť a přál si vidět přesně to co ostatní, stejně tak jako si Majo určitě přál nabýt zpět svou osobnost a sebeovládání.
Dav mezitím pomalu dorazil až k otevřeným dveřím hospody a Janni se stáhl víc dovnitř. Chtěl dál vidět, co se děje, ale zároveň se za to styděl. Ani to mu ale nepomohlo. K jeho hrůze se šílený princ zastavil právě před ním, rozrazil dva muže, kteří mu bránili k přístupu k Jannimu, a stanul nesnesitelně blízko.
Janni se nezmohl na slovo. Princ na něj dlouho upíral naléhavý pohled, jako by od něj něco čekal nebo ho o něco žádal. Když se ale Janni nepohnul, trochu víc se napřímil a otřel si rty.
„Vím, co jsi zač,“ řekl a v tmavě modrých očích se zablesklo šílenství jako přízrak.
„Nech mě být,“ zašeptal Janni, podivně bezbranný.
„Z hrobu jsi povstal a jantarem jsi s plameny svázaný,“ pokračoval princ a naklonil se k němu tak, že se tváří dotýkal jeho a mohl mu další slova neslyšně šeptat do ucha. „Tebe i mě, jedním činem nás od sebe oddělila i spojila.“
A pak náhle Janniho udeřil dlaněmi do ramen, až mladík ztratil rovnováhu a zapotácel se. Majo se divoce rozhlédl kolem sebe.
„Ty čarodějnice! Ty mrcho!“ křikl na nějakou ženu a lidé okolo rychle pochopili, že přestává legrace, a odtahovali se od něj jako od nakaženého morem. Majo nešťastnici popadl pod krkem a řval na ni: „Jak ses mohla opovážit mě, vyvoleného, urazit?! Padni na kolena a pros o odpuštění.“
Srazil ji na zem.
„Stejně neodpustím, jsem bůh hněvu a pomsty, a pomstím se! Pomstím se strašlivě!“
Začal do nebohé ženy kopat a bít ji pěstmi a Janni s údivem sledoval, že se jí nepokusí pomoct nejen nikdo z davu, ale ani vojáci, kteří na Maja měli dohlížet. Sám tedy vyrazil, popadl ho za ruce a odtrhl od ležící ženy.
„Nech ji být!“ řekl důrazně, jako by mu tím příkazem mohl vrátit rozum.
Snad za to mohl Zlatý plamen na jeho ruce, snad opravdu ten tón, ale Majo se náhle zhroutil. Hněv z vteřiny na vteřinu nahradila bezmoc. Sevřel ho v objetí a držel se ho jako poslední záchrany a Janni cítil, že nemá daleko k pláči.
„Přijď za mnou,“ řekl tiše princ a pak ho pustil, znovu ho od sebe odstrčil a rozběhl se ulicí dolů, rovnou k bráně z města.
Janni zůstal stát naprosto otřesený. Ať už byl Majo blázen nebo ne, jeho slova mu zněla jako proroctví. Zaryla se mu hluboko do duše. Příliš hluboko, než aby je jen tak hodil za hlavu.
„Bratr šílenec a sestra děvka, to je rodina,“ zabručel hostinský vedle něj.
Janni se konečně dokázal pohnout a vrátil se zpět ke Kemesovi.
„Tak co to bylo za rozruch?“ chtěl vědět lovec.
„Musíme se nějak dostat do královského paláce,“ řekl Janni, který nemínil na princovo pozvání zapomenout, a pak Kemesovi podrobně vylíčil celé setkání.
„No, mně se moc nechce spolíhat se při záchraně Nel na cvoka,“ váhal Kemes.
„Nejsme tu jen kvůli Nel,“ připomněl mu Janni, že je, i když si chtějí navzájem pomoci, vedou různé důvody. „Princ Majo může být klíč, který hledáme. Možná mě zná z doby, než jsem ztratil paměť.“
„Jo, ale nevíš, esli ste byli kámoši,“ upozornil ho Kemes.
„I tak to chci risknout.“
„A taky, můžeš mu věřit? Má to v hlavě pomotaný, nakecá ti spoustu blbostí,“ varoval ho Kemes. „Budeš na tom hůř než teď. Teď aspoň víš, že co víš, vopravdu víš, a co nevíš, že vopravdu nevíš, ale pak už nebudeš vědět, esli to, co víš, je to, co se vopravdu stalo, a esli toho náhodou nevíš ještě víc, než nevíš teďka.“
Janni na něj zíral neschopen slova. Zhruba tušil, co se mu Kemes neobratným způsobem snažil vysvětlit, ale forma ho nutila ke smíchu.
„Teď jsi mě vážně dostal,“ řekl nakonec a raději odvrátil tvář, aby Kemes neviděl, jak mu cukají koutky úst.
„Ale kecám vo tom zbytečně,“ pochopil Kemes. „Stejně za nim pudeš.“
„Tak jako ty půjdeš za Nel a Olekem,“ Janni na něj opět pohlédl. „Půjdeme spolu, Kemesi. Když se dostaneš do potíží ty, vytáhnu tě z nich já, a když se dostanu do potíží já, pomůžeš mi ty.“
„A když vlítnem do průšvihu voba?“ zajímal se Kemes.
„To by se raději nemělo stát,“ uzavřel to Janni.
„Tak jo,“ kývl Kemes. „Ale jak se tam chceš dostat?“
„Požádám o audienci u prince Maja,“ řekl Janni. „A jestli to nevyjde, jeho sestra je prý lehká a ty máš ohromnou pověst.“
Kemes zalapal po dechu, ale pak se rychle vzpamatoval: „Nel by mě zabila.“
„Já Nel utěším, neboj se,“ pousmál se Janni.
„Ty zatracený školy,“ povzdechl si Kemes. „Maretta je neměla votevírat. Pak tam vlez kdekdo.“