„… Nebezpečný nepřítel, kterého nazývají Bezejmenný, se rozhodl povstat, znásobit svou moc a podrobit si celý svět. Jediné, co ho může porazit, je Duhový roh, magický artefakt z dávných dob. A jediný, kdo je schopný Roh získat, je právě Harold. Vydává se tedy s podivným doprovodem, čítajícím elfskou princeznu, cvičené bojovníky i královského šaška, na napínavou a dobrodružnou cestu za záchranou celé Sialy.“ Připomíná vám to něco? Mělo by.


Svět a konstrukce děje
Jistě, ta anotace nemusí trknout každého, ale stačí přečíst pár prvních stránek a vzpomenete si na Asterion. Zlodějské dovednosti Harolda Stína, struktura města, mágové, bojovníci… vše odkazuje na Dračí doupě. Nejinak je tomu s celým příběhem. Klasická úkolovka. Harold splní, zjistí, dostane se do šlamastyky, z té se vyklube celé dobrodružství, zbývá jen zajistit vybavení a hned tu máme několik menších úkolů, než zloděj vyrazí na cestu. Udivující je hratelnost. Mezitímco příběhy z Asterionu často působí jako využití hotového fantasy světa pro vložení příběhu, Tulák ve stínech překvapí hratelností. Šikovný Pán jeskyně by této knihy mohl vytěžit podklady pro několik hodin hry. A to logicky vede k otázce, do jaké míry autor Kroniky Sialy pouze napsal a do jaké je i odehrál. Alespoň rámcově propracovaná historie a slovníček pojmů napovídají, že si buď opravdu zahrál, nebo si dal opravdu záležet. A nejakčnější scény zanechávají v hlavě slabou ozvěnu známého „hoď si na obranu“ a „máš k tomu bonus“. Každý ať posoudí sám, zda mu takovýto styl vyhovuje či nikoliv, má svá pro a proti. Konkrétně Tulák je učebnicovým příkladem tohoto druhu knih. Nicméně, jste-li nedotčení Dračím doupětem, příběh vás pravděpodobně strhne více, protože se nebudete rozptylovat úvahami jako „jaká má asi ruská verze dračáku povolání“ nebo „která z mně známých zlodějských schopností by to mohla být“.

Harold Stín
Charakter hlavního hrdiny působí zprvu ploše a nejistě a kupříkladu královský šašek vedle něj bude vždy vypadat jako lépe zvládnutá postava. Zřejmě se zde projevuje skutečnost, že vyprávět příběh v ich formě, může být sice lepší pro sžití s postavou a vtažení čtenáře do děje, ale vykreslit vypravěče co nejdůvěryhodněji je o to náročnější úkol. Zatímco na všechny ostatní postavy se názor vytvoří jaksi sám, na Harolda se vytváří obtížněji. Suma sumárum je to ale klaďas se sebevědomím odpovídajícím tomu, že ho nikdy nechytily stráže. Dívky jistě zalitují, že jeho podoba není příliš rozpitvávána, ale co. Alespoň si musí k mistru zlodějovi vytvořit vztah skrze jeho vlastnosti a vystupování a ne skrze jeho vypracovanou hruď a opálenou tvář, jak se v posledních letech často stává.

Shrnutí

Oddechová kniha bez velkých záporů, originalitou ovšem rovněž nepřekypuje. Neurazí, nepřekvapí, potěší, ale oslavné ódy na ni asi pět nebudete. Pro čtenáře dobře podaný nenáročný příběh na dlouhou cestu vlakem, pro Pány jeskyně a organizátory larpů snad i ta inspirace. Úplně na závěr bych ještě ráda doporučila recenzi Martina Cahy, neboť těm, kteří nemají s „dračákem“ nic společného bude pravděpodobně bližší a užitečnější než ta moje.

Autor: Alexej Pechov
Překladatel: Veronika Nohavicová
Nakladatelství: Zoner Press
Rok vydání: 2011
Další díly: Tanec ve stínech, bouře ve stínech