Probral jsem se na hromadě doutnajících odpadků a listí na starém hřbitově Hollywood Forever za pozemky studia Paramount na Melrose, ačkoliv ke všem těmto podrobnostem jsem se dopracoval až mnohem později. Právě teď jsem věděl jenom že jsem zpátky na světě a že ležím v ohni. Můj mozek ještě úplně nenaběhl, ale moje tělo vědělo dost, aby se z hořícího smetí odvalilo a nepřestalo se kutálet, dokud jsem nepřestal cítit žár.
Když jsem se ujistil, že jsem z toho venku, vstal jsem a oprášil jsem si koženou bundu. Rukama jsem si přejel po hýždích a stehnech. Žádnou závažnější bolest jsem necítil a nahmatal jsem jen pár puchýřů vzadu pod pravým kolenem a na lýtku. Džíny jsem měl trochu ohořelé, ale tlustá kůže bundy mi ochránila záda. Nebyl jsme doopravdy popálený, jen ožehlý a v šoku. Pravděpodobně jsem v tom ohni neležel moc dlouho. Ale na takové věci já mám štěstí. Vždycky jsem ho měl. Jinak by se mi mohlo stát, že se vyplazím zpátky do tohoto světa a ve svých prvních pěti minutách doma skončím jako briketa. Ti zatracení parchanti dole by se určitě smáli, až by se za břicho popadali, kdybych skončil zpátky v pekle jen chvilku po tom, co jsem odtamtud tak šikovně vyklouzl zadními dvířky. Ať se jdou bodnout. Jsem doma a jsem živý, i když po cestě trochu pocuchaný. Nikdo netvrdí, že zrození je snadné, a znovuzrození by mělo být dvakrát tak horší, než první cesta do světla.
Světlo.
Moje tělo už nehořelo, ale oči se mi vařily v důlcích. Jak je to dávno, co jsem naposledy viděl sluneční světlo? Dole v té prdeli stvoření byl stále kalný, purpurovo fialový soumrak. Jakou měl barvu ten hřbitov, kde jsem stál, vám říct nedokážu, protože mne ochromila nesnesitelná bolest pokaždé, když jsem se pokusil otevřít oči.
Rozběhl jsem se do stínu kolumbária a mžoural jsem při tom jako čerstvě vykopaný krtek. Tam jsem se opřel čelem o chladivou mramorovou zeď, obličej ukrytý v dlaních. Dopřál jsem si tak pět nebo deset minut, než jsem dlaně sundal a vystavil jsem oči tomu krvavě rudému světlu, co pronikalo mými víčky. Krůček za krůčkem, v průběhu následujících asi dvaceti minut, jsem otevřel oči a vpustil do nich trochu jasného losangeleského slunce. V duchu jsem překřížil prsty a doufal jsem, že mě nikdo nevidí, jak tu dřepím u zdi. Patrně by mne považovali za cvoka a zavolali by poldu, a já bych s tím nenadělal vůbec nic.
Než jsem dokázal oči otevřít úplně a nechat je otevřené, kolena a svaly na nohou mne bolely. Posadil jsem se zády ke studené stěně budovy, abych jim trochu ulevil. Ačkoliv už jsem alespoň částečně viděl, ještě nějaký čas jsem si netroufal vyjít ven do plného denního světla. Tak jsem zůstal ve stínu a pustil jsem se do inventury.
Šaty jsem měl ohořelé, ale nosit se daly, když se vám podařilo ignorovat puch spáleného smetí, kterým načichly. Měl jsem prastaré tričko Germs, které mi koupila moje přítelkyně v krámku se suvenýry v západním Hollywoodu, černé džíny s dírami na kolenou, staré stavbařské boty a odřenou koženou motorkářskou bundu, na strategických místech vyspravenou černou elektrikářskou lepící páskou. Pravý podpatek jsem měl uvolněný, jak jsem dupl do ksichtu sanktusákovi, co na světlech vytáhl nějakou ječící maminu z jejího auta na dlažbu. Nenávidím poldy a po čertech nesnáším podělaně hrdinské týpky, ale jsou věci, které nedokážu zkousnout, když se mi dějí před očima. Samozřejmě, to bylo tenkrát, ještě před mopu cestou tam dolů. Nebyl jsem si jistý, co bych udělal, kdybych stejnou scénu uviděl dnes. Patrně bych tomu zlodějíčkovi aut zase šlápl do úsměvu, ale nevím, jestli by tentokrát odešel po svých.
Zrovna teď jsem měl v hlavě něco důležitějšího – fakt, že to byl úplně stejný ohoz, co jsem měl na sobě, když mne odtáhli ti démoni. Když jsem tam dole dopadl na dlažbu, byl jsem úplně nahý. Tím jsem si taky vysloužil první smích, jak jsem se tam potácel a snažil se najít rovnováhu, než jsem se před publikem složeným z padlých andělů pozvracel. Pak už se mi většinou smáli kdykoliv jsem byl fyzicky týraný a ponižovaný tím či oním pekelným psem. Tohle mi můžete věřit – peklo není pro měkkýše.
Už to bylo hodně dávno, co jsem tyhle hadry viděl naposled. Prošacoval jsem se, abych se přesvědčil, jestli nemám nějaké peníze nebo jiné užitečné věci. Moc toho nebylo. Jen třiadvacet centů a prázdná růžová krabička od zápalek s adresou hollywoodské ručitelské společnosti. Neměl jsem ani klíčky od bytu nebo staré Impaly, kterou mi nechal můj táta. Ohmatal jsem se nad pravým kotníkem a rázem mne zachvátila vlna nefalšovaného štěstí. Černá čepel tam byla pořád, upevněná k lýtku řemínky z baziliščí kůže. Položil jsem si ruku na srdce a pod tričkem jsem ucítil řetěz a masivní zlatou minci Veritas, která na něm visela. Samotný fakt, že jsem na zemi, znamenal, že mám pořád klíč ke komnatě třinácti dveří, přestože jsem ho nemohl vidět nebo se ho dotknout. takže se mi podařilo propašovat z pekla alespoň tři věci. To není málo. Samozřejmě to nic neměnilo na skutečnosti, že nemám peníze, doklady ani auto a šaty mám napůl zuhelnatělé. Neměl jsem kde bydlet a ani tušení, kde vlastně jsem, až na to, že tohle parkoviště náhrobků budilo dojem, že se nachází někde v LA. To nebyl kdo ví jak dobrý start. Patrně budu první zabiják v historii, který si bude muset na munici vyžebrat.
Pomalu, pořád ještě napůl slepý, jsem zamířil ke hřbitovní bráně. Kousek od ní jsem si nabral do dlaní vodu vytékající z fontánky. Napil jsme se a zbytek jsem si vyšplíchl na obličej. Bylo to stejně příjemné a dokonalé jako první polibek. Teprve pak mě to zasáhlo naplno. Tohle není žádné ďábelské mámení, klam nebo hra, která mi má zlomit ducha. Jsem skutečně doma.
Takže kde jsou k čertu všichni? Venku jsem zahlédl jednu z věcí, které jsem doufal, že uvidím. Severně od místa, kde jsem se nacházel, zářila v dálce velká bílá písmena tvořící nápis Hollywood. Trůnily vysoko na kopci porostlém hnědým křovím a ještě nikdy nevypadaly tak překrásně. Na druhé straně, směrem k Melrose, tu a tam projelo nějaké auto, ale bylo jich příliš málo. A na ulici nebyli vůbec žádní lidé. Kousek od hřbitovní brány byly nějaké menší domky. Zelené trávníky před nimi byly vyzdobené světly, plastovými soby a nafukovacími sněhuláky. Na několika dveřích přes ulici visely adventní věnce. Zatraceně, jsou Vánoce. Z nějakého důvodu mi to připadalo jako ta nejlegračnější věc ve vesmíru a tak jsem tam stál a chechtal jsem se jako idiot.
Pak do mě někdo tvrdě vrazil zezadu. Rázem bylo po veselí. Otočil jsem se a stanul jsem tváří v tvář mladému manažérskému týpkovi. Vypadal jako Brad Pitt, ale dvakrát pohlednější. Jenom jeho sestřih a černé dvouřadové sako stálo dvakrát tolik, co moje auto. Odkud se tu sakra vzal? Rozhodně jsem nebyl ve své kůži. Tam dole by se ke mě nikdo takhle nepřikradl.
Brad Pitt o několik kroků ucouvl. „Co to, k sakru…?“ vyštěkl, jako kdyby byla moje chyba, že do mě vrazil. Nebylo zase takové horko, ale on byl zpocený jako závodní kůň a jeho pohyby byly rychlé a trhané, jako pohyby rozbitého tahacího panáka. Podíval se na mě, jako bych mu právě zamordoval psa.
„Klídek, Donalde Trumpe,“ řekl jsem. „To ty jsi do mě narazil.“ Hřbetem ruky si otřel horní ret. Něco držel v dlani a byl tak roztřesený, že mu to vypadlo. Brad se pro to začal shýbat, ale vyšel mu z toho jen jeden vratký krok zpět. Na chodníku mezi námi ležel plastový sáček s asi stovkou malých ledově bílých kokainových zrnek. Usmál jsem se. Vítejte ve vánočním LA. A pozdravte za mě Svatého Nika naloženého na mejdan, který já každopádně vynechám.
Podíval jsem se znovu na toho chlápka a než jsem stačil cokoliv říct, sáhl do saka. Chytil jsem ho za zápěstí zrovna když z něj vytahoval paralyzér. Trhl jsem mu s rukou a zkroutil jsem mu ji směrem ven, čímž jsem ho vyvedl z rovnováhy, takže sebou seknul na chodník. Ani jsem na to nemusel myslet. Moje tělo šlapalo na autopilota. Takže některé části mého mozku nejspíš pořád ještě fungovaly správně.
Brad Pitt se nehýbal. Dopadl na svůj palaryzér, a teď ho měl zabořený v žebrech. Odkopl jsem ho stranou a sáhl jsem mu z boku na krk. Přestože byl v bezvědomí, pulz měl zrychlený. Kdo říká, že krek člověku nesvědčí? Na klopě měl špendlík s maličkým vánočním stromečkem. To znovu obrátilo moje myšlenky k Vánocům, k tomu, že jsem někde bez přátel a jak bych teď potřeboval svého vlastního tajného Santu. Domyslel jsme si, že můj nový přítel je asi takový milosrdný Samaritán, jakého byste čekali před hřbitovem na Melrose. Rychle jsem se přesvědčil, že na ulici kromě nás pořád ještě nikdo není, pak jsem strčil paralyzér do kapsy a odtáhl jsem chlápka na hřbitov za živý plot.
Ukázalo se, že je Santa, víla Zubnička a Velikonoční zajíček dohromady. Jeho peněženka z úhoří kůže byla napěchovaná stovkami alespoň za pár litrů. Přestože byl ten čubčí syn tak zřízený kokainem a paranoiou, že se mne pokusil usmažit jen za to, že jsem stál na ulici, cítil jsem výčitky svědomí, když jsem se mu hrabal v kapsách. Svého času jsem udělal spoustu pochybných věcí, ale nikdy jsem nikoho doopravdy neoloupil. Ne že by tohle byla technicky vzato loupež. Tady Brad Pitt mne napadl. Za jiných časů by to, že jsem si posloužil jeho majetkem, spadalo pod kolonku ‚válečná kořist‘. Kromě toho jsem ty věci potřeboval. Vrátil jsem se s prázdnými kapsami. Bez přátel, o kterých bych věděl a bez jakéhokoliv skutečného plánu.
Posloužil jsem si jeho hotovostí, jeho slunečními brýlemi od Porsche, nenačatým balíčkem žvýkaček Black Black a sakem, které mi bylo trochu těsné kolem ramen, ale jinak sedělo docela dobře. Nechal jsem mu svou ohořelou bundu, jeho kreditky, klíčky od auta a sáček s vánočním krekem. Celý incident jsem si připsal na seznam hříchů, kterých budu litovat později. Deset minut na zemi a už mám otevřený nový účet.
Už za chůze jsem otevřel obal kofeinových žvýkaček a jednu z nich jsem začal žvýkat. Připadalo mi, že té pachuti hořících odpadků se nezbavím snad nikdy.
Cítil jsem se, jako kdybych kráčel na nohou někoho jiného, potácel jsem se a klopýtal. Zakopl jsem o obrubník a div že jsem nevyletěl z kůže, když jsem šlápl na pískací hračku, kterou tu upustilo nějaké dítě. Chuck Norris tedy nejsem. Ale postupě to odeznělo a moje nohy brzy začaly být zase součástí mého těla. Kromě toho jsem neměl k chůzi žádný konkrétní důvod a nemířil jsem za žádným určitým cílem. Chtěl jsem jít domů, ale co když tam Azazel poslal pár svých pavoučích mazlíčků – krvelačných bestií velkých jako rotvailer? Právě teď jsem nebyl připraven čelit něčemu takovému. Vytáhl jsem z pod košile řetěz a odepnul jsem z něj minci Veritas.
Veritas má asi dva palce v průměru, je stříbrná a těžká. Kolem okraje měla do spirály nápis DOMOVE, SLADKÝ DOMOVE. Dobře. Takže byla vzhůru a drzá jako vždycky.
Na jedné straně mince byla jitřenka – Lucifer – a na druhé okrouhlá, mnoholistá květina připomínající chrysantému. Je to asfodel, což v ďábelském jazyce značí něco jako ‚večerní požehnání‘. Květina zpívá písně, které padlí andělé kdysi zpívali v nebi. Od božího rána do večera vyřvávají falešně hosana, aniž by znaly text, a večer se pak uškrtí vlastními kořeny a umřou. Příštího dne vstanou z mrtvých a všechno to začne nanovo. Tak to pokračuje patrně už miliony let a většina pekelníků se pořád plácá smíchy do kolen. Pekelné pojetí humoru je už takové. Vyjma Lucifera a jeho generality by burani z Beverly vypadali vedle pekelných ozbrojených sil jako Algonquinská literární společnost kulatého stolu. Uchopil jsem tu velkou minci mezi palec a ukazováček, cvrnkl jsem ji do vzduchu a pomyslel jsem si: Hollywood nebo domů? Veritas dopadla asfodelem nahoru. A je to. Veritas nikdy nelže a dává spolehlivější rady, než většina lidí, co znám. Vrátil jsem ji zpátky na řetízek a zamířil jsem na sever do Hollywoodu.
Na Boulevard jsem to měl asi míli. Než jsem se tam dostal, byl jsem unavený a odchodné nebylo přesně to, v co jsem doufal. Někdy v době, když jsem byl pryč, utrpěl Hollywood Bulevard nervové zhroucení. Prázdné výkladní skříně obchodů, odpadky hnijící na ulici. Nebylo tu nic, než duchové – stíny uprchlíků a dealerů krčících se ve dveřích opatřených visacími zámky. Já jsem si pamatoval Boulevard plný pobíhajících dítek, amarérských závodníků, maniakálních rádo by Dylanů a turistů, slídících po něčem víc, než další švindl. Nyní celá třída připomínala zpráskaného psa.
Chůze na těch cizích nohou mne vyčerpávala a v Brad Pittově saku jsem se potil. Měl jsem tomu pitomci vzít auťák. Mohl jsem ho nechat bezpečně zaparkovaný na Boulevardu. I když pravděpodobněji bych klíčky od něj hodil jednomu z těch dítek ulice, co se netečně opíraly o budovy, jen abych zjistil, jestli v těch jejich mrtvých očích ještě zůstal nějaký život.
Jak jsem pronikal hlouběji do Hollywoodu, šel jsem po Ivar Avenue a zahlédl jsem zajímavou vývěsku s nápisem BAMBUSOVÝ DOMEČEK PRO PANENKY lemovanou hořícími pochodněmi. To jméno jsem si pamatoval. Pochází z jednoho kung-fu filmu ze staré školy, odehrávajícího se v prostředí ženské věznice. Viděl jsem ho, když jsem byl tam dole. Ďábel krade kabelovku. Kdo ví?
V Bambusovém domečku pro panenky bylo příjemné přítmí a chládek, takže jsem si mohl sundat sluneční brýle uzmuté Bredu Pittovi, aniž by se o mě začaly pokoušet mdloby. Na černě obložených stěnách byly staré plakáty Iggy a Circle Jerks, ale za barem to byly samé palmy, plastové tanečnice hula-hula a misky na buráky z půlek kokosových ořechů. Kromě barmana a mě tam nebyl nikdo. Vybral jsem si stoličku na konci barového pultu, co nejdále ode dveří.
Barman krájel citron. Na okamžik toho nechal a kývl na mne, nůž v pravici držel hezky přirozeně a uvolněně. Okamžitě se nakoply ostatní části mého mozku a začaly ho zpracovávat. Měl nakrátko ostříhané černé vlasy a šedivějící bradku. Ve své havajské košili vypadal obrovský. Bývalý fotbalista. Možná boxer. Všiml si, že si ho prohlížím.
„Pěkné sako,“ řekl.
„Díky.“
„Škoda, že ten zbytek vypadá, jako byste zrovna vypadl ďáblovi z prdele.“
Najednou jsem začal uvažovat, jestli to není nějaká pekelnická léčka a jestli dokážu včas vytáhnout paralyzér Breda Pitta nebo svůj nůž. Musel mi to vidět v obličeji, protože se na mne zašklebil jako laň ve světle reflektorů automobilu a já jsem pochopil, že si dělá legraci.
„Klídek, kámo,“ řekl. „Blbej vtip. Vypadáte, že jste měl mizerný den. Co pijete?“
Nebyl jsem si jistý, jak mu mám na tohle odpovědět. Ještě včera jsem byl vděčný za vodu, která občas kapala ze stropu vápencové jeskyně pod Pandemoniem. Většinou jsem pil pekelnickou kvasku nazývanou Aqua Regia, což je něco jako vysokooktanové červené víno mixnuté troškou andělské krve a bylinkami, proti kterým je kokain poprock. Aqua Regia chutnala jako cayenský pepř a benzín, ale byla k mání a dokázal jsem ji v sobě udržet.
„Jack Daniel’s“
„Na podnik,“ řekl barman a nalil mi dvojitou.
Hrála zvláštní hudba. Něco divného a tropického, občas s umělým ptačím švitořením. Na baru ležela krabička od CD. Na přebalu byl havajský východ slunce a jméno MARTIN DENNY. Odložil jsem vyžvýkanou Black Black na koktejlový ubrousek a usrkl jsem JD. Chutnal divně, jako něco, co lidé doopravdy mohli pít. A odplavil zbytky pachuti z odpadků.
„Co je to k čertu za podnik?“
„Bambusový domeček pro panenky. Největší a jediný punktikiový klub v LA.“
„Jo, vždycky jsem si říkal, že by LA nějaký potřebovalo.“ Byl jsem v baru, ale něco tu chybělo. „Zapomněl jsem si cigarety. Myslíte, že bych si mohl jednu půjčit?“
„Je mi líto, člověče. Ve všech barech v Kalifornii je kouření zakázáno.“
„Kdy k tomu došlo? To je směšné.“
„Naprosto souhlasím.“
„Alespoň jsem doma na Vánoce.“
„Skoro. Promeškal jste to o jediný den. Přinesl vám Santa něco?“
„Možná tenhle výlet.“ Takže přece jen nejsou Vánoce. Jen natolik blízko, aby byly ulice prázdné a nikdo mě neviděl plížit se domů. Mám to ale štěstí.
Zeptal jsem se: „Máte dnešní noviny?“
Sáhl pod barový pult a položil přede mne složený výtisk LA Times. Zvedl jsem ho a snažil jsem se nevypadat příliš dychtivě. Nedokázal jsem přečíst ani titulky. Nemohl jsem zaostřit na nic, kromě data úplně nahoře.
Jedenáct let. Byl jsem pryč jedenáct let. Když jsem se ocitl tam dole, bylo mi devatenáct. Teď jsem prakticky stařec.
„Vaříte tu kafe?“
Přikývl. „Takže tak jste prošvihl Vánoce. Ztracený víkend. Taky jsem jich pár měl.“
Káva byla skvělá. Horká. Trochu hořká, jako kdyby se chvíli vařila. Nalil jsem si do ní zbytek Jacka Daniel’se a napil jsem se. Můj první dokonalý okamžik po jedenácti letech. „Jste odsud?“
„Narodil jsem se tady, ale nějaký čas jsem byl pryč.“
„Obchod nebo zábava?“
„Kriminál.“
Znovu se usmál. Tentokrát normálně. „Ve svém bezstarostném mládí jsem si odkroutil šest měsíců za krádeže aut. Za co jsi tam byl ty?“
„Nejsem si úplně jistý, abych řekl pravdu. Asi jsem byl ve špatný čas na špatném místě.“
„Tohle vám vykouzlí úsměv na tváři.“ Dolil mi kávu a přidal dalšího panáka JD. Tenhle barman byl asi ta nejúžasnější lidská bytost, se kterou jsem se kdy setkal.
„Takže, proč jste se vrátil?“
„Potřebuji zabít pár lidí,“ odpověděl jsem. Nalil jsem si whisky do kávy. „Pravděpodobně spoustu lidí.“
Barman vzal hadr a začal leštit sklenice. „Řekl bych, že někdo musí.“
„Díky za pochopení.“
„Podle mého názoru tvoří tři až pět procent populace takoví nepolepšitelní svinští pendejos, že si zaslouží všechno, co je potká.“ Leštil pořád stejnou sklenici. Mě připadala docela čistá. „Kromě toho, cítím, že byste k tomu mohl mít dobrý důvod.“
„To tedy mám, Carlosi.“
Přestal leštit. „Jak víte, že se jmenuji Carlos?“
„Musel jste mi to říct.“
„Ne, to jsem neudělal.“
Ohlédl jsem se přes rameno, na stěnu za barem. „Ta trofej na pokladně. ‚Carlos. Nejskvělejší šéf na světě.‘“
„Vy to odsud dokážete přečíst?“
„Zjevně.“ Jak se mi to jméno vynořilo v hlavě? To bylo divné. Byl čas odejít. „Kolik vám dlužím?“
„To bylo na podnik.“
„To jste tak hodný na každého potenciálního vraha, který sem přijde?“
„Pouze na ty, co vypadají, že se zrovna vyplazili z hořící budovy a přitom si ani neumazali sako. A rád investuji do dlouhodobého zisku. Možná, že někdy zase zaskočíte.“
„Vy stojíte o štamgasta, který jak říkáte zrovna vypadl ďáblovi z prdele?“
„Docela ano.“ Odvrátil zrak, jako kdyby se snažil vymyslet, jak nejlépe pokračovat. „Jsou tu ti chlapi. Bílí hoši. Celí potetovaní, jako Aryan Nation nebo kýho ďasa. Potloukají se tu a chtějí prachy za ochranu. Mnohem víc prachů, než si můžu s takovým malým barem dovolit.“
„A vy si myslíte, že bych s tím měl něco udělat?“
„Vypadáte jako někdo, kdo by mohl vědět, jak podobnou situaci vyřešit. Koho by se…“ Zase ten pohled, hledal správný výraz. „Však víte… zalekli.“
Bylo vidět, že říct to pro něj bylo doopravdy těžké. Byl tohle důvod, proč mne Veritas poslala sem? Jsem zpátky teprve několik hodin a už jsem spadl do karmického splácení dluhu? A s masakrem, který jsem plánoval ale ještě ani nezačal? Ne, to nedávalo žádný smysl.“
„Je mi líto. Nemyslím, že bych vám mohl pomoci.“
„A co tohle? Pití zdarma. Jídlo zdarma a taky nocleh. Dobré burgery, žebírka, tamale. Budete jíst a pít zadarmo až do konce věků.“
„To je vážně moc hezká nabídka, ale nemyslím, že bych vám mohl pomoct.“
Odvrátil pohled a začal znovu leštit sklenici. „Kdybyste změnil názor, přijdou ve čtvrtek. Odpoledne, když přebíráme zboží.“
Vstal jsem a zamířil jsem ke dveřím. Když jsem byl na půl cesty k nim, řekl: „Hej,“ a něco ke mně posunul po barovém pultu. Byl to balíček hnědých cigaret American Spirit, bez filtru. Pod celofánovým obalem byl zastrčený sešitek zápalek.
„Vezměte si je,“ řekl. „Já tady taky nemůžu kouřit.“
Nasadil jsem si sluneční brýle a zeptal jsem se: „Máte jich tam víc?“
„Ne.“
„Vy jste tedy první rande, jen co je pravda, Carlosi.“ Zatraceně. Když vám někdo dá svoje poslední cigarety, jste jeho dlužníkem.
Čiřikání ptáka Martina Dennyho mne vyprovázelo ke dveřím.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.