„Léta zuřivosti skončila a nic už nebude jako dřív. Válka vyhlodala Měsíc a zastavila příliv a odliv. Musíme usilovat o prostší způsob života. Musíme se stáhnout do minulosti, kde mají všichni a všechno své místo, kde vládne pevný řád. Svoboda je malá cena za přežití.“

Lze oddělit dobro od zla? Je to v moci člověka? Král Endor z dynastie Havaraanů věřil, že ano. Proč ho něco takového napadlo? Protože předcházející válka byla tak ničivá, že lidé již nikdy nechtěli zažít nic podobného. Padlo tedy rozhodnutí vybudovat Dobu a vězení Inkarceron.

Doba
Čas minulosti, který nebyl. Jakýsi pseudostředověk, v podobě, jíž z minulosti neznáme. Lidé jsou svázaní Protokolem, který určuje co je a co není v souladu s Dobou. Vše, co mu odporuje, stojí mimo zákon. Každý ví, kdo je a kde je jeho místo. Pokrok už neexistuje. Vše ustrnulo, vše se podřídilo jedinému cíli – vybudovat bezpečný svět jistot.

Skutečnost je ale taková, že kdo má peníze má i přístup k ilegálním lékům a předmětům, které usnadňují život. Šlechta je tedy jako vždy ve výhodě, přesto či snad právě proto, se cítí v poutech protokolu velmi nesvobodná. A pak… Lidé se možná chovají slušně a urážky, které si vyměňují, jsou jen nepatrné náznaky, pro jejichž prohlédnutí je zapotřebí notná dávka důvtipu, ale v jádru jsou stále stejní. Mocichtiví, sobečtí a krutí. Od svých předků, kteří rozpoutali válku, se ničím neliší, jen své nepěkné vlastnosti schovávají za závoj Doby.

Inkarceron
Inteligentní vězení vytvořené Moudrými, aby poskytlo útočiště všem vyvrhelům a zatracencům a během několika generací je dovedlo k mírumilovnosti. Sedmdesát Moudrých vstoupilo do Inkarceronu spolu se zločinci, aby napomáhali pokroku. Experiment započal. V době děje už jich (přesněji jejich potomků) zbývá jenom pár. Jak je to možné? Inkarceron byl navržen tak, aby se stal rájem, a Správce pravidelně hlásí pokroky. Je to proto, že není nic, co by mohl udělat, aby zvrátil naprostý úpadek Experimentu.

Z Inkarceronu je peklo a nikdo už neví, kdy přesně nastal zlom. Nejspíš k tomu došlo pozvolna. Kdo je ale na vině? Moudří, kteří odvedli na vězení nedokonalou práci, takže se nakonec zvrhlo v krutého znuděného démona, nebo lidé, kteří si nosí zlo všude s sebou a nelze jim je nikterak odebrat? Byla to pýcha, co stvořilo Inkarceron? Kdy ten si pomyslel, že si může dělat, cokoli se mu zlíbí?

Finn Hvězdovid a Claudia Arlex
On je vězeň, kterého zrodil sám Inkarceron. Ve svých vizích viděl hvězdy a starý Sapient Gildas věří, že to něco znamená, že Finnovi ve zjeveních ukáže cestu ven Sapphique, jediný kdo kdy z vězení utekl. Ona je dcera Správce Inkarceronu. Podruhé zasnoubená, opět za královského potomka. Svatba se blíží, ale Claudia se netěší. Ví, co ji u Dvora čeká, intriky, špehování a zrady. Navíc jí původní snoubenec byl mnohem sympatičtější než rozmazlený hrabě Caspar, který je opravdu kašparem. Nevěří, že jeho smrt byla nehoda a brzy přestane věřit i tomu, že zemřel. S Finnem se seznámí náhodou. Oba mají klíč k vězení, který mezi svým bezpočtem funkcí má i takovou, která jim umožňuje se navzájem vidět a slyšet.

Finn se spolu se svým přísežným bratrem Keirem, Sapientem Gildasem a dívkou Attiou snaží pomocí klíče a vizí najít cestu k úniku. A Claudia má tu nejlepší vůli mu na dálku pomáhat. Proč? Protože před ní po prvních kontaktech začne vyvstávat děsivá pravda o tom, kam královna-macecha odklidila prvorozeného prince, aby uvolnila místo na trůně vlastnímu synovi…

Shrnutí
Sledujeme paralelně osudy dvou mladých lidí, kteří zprvu jeden druhému závidí. Oběma bylo tvrzeno, že tam, kde žije ten druhý, je lépe. Kdo z nich je skutečným vězněm? Ten koho dnem i nocí sledují rudé oči Inkarceronu, nebo ten, koho svazuje Protokol, a na každém kroku pronásledují špioni?

Zdařilý příběh o absenci svobody, o nesmrtelné touze po moci a o maskách, které člověk potřebuje k přežití, staví právě na úvahových prvcích, které jej jemně směřují k filozofii. Kniha se chová jako fantasy, ale žádné prvky fantastiky ve skutečnosti neobsahuje. Nebylo by marné zařadit ji k sci-fi. Vždyť kdo ví, kdy si lidé skutečně postaví Inkarceron? Dost možná není zbytečná poznámka na začátku, která prohlašuje: Všechny postavy této knihy jsou smyšlené a jakákoli podoba se skutečnými osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná. Myšlenky, které vystupují z příběhu, totiž žádnou fikcí nejsou.

 

Autor: Catherine Fisherová
Překladatel: Petra Diestlerová
Nakladatelství: Euromedia
Rok vydání: 2011