Ani nevím, jak je to možné, ale zase se mi dostala do ruky kniha, která má k fantasy daleko jako člověk na Mars. Jenže leží mi to tady na stole a z obálky září nápis “pracovní výtisk”, tak co s tím? Četlo se to dobře… Pojďme se tedy podívat, jaké to bylo v Missisipi v čase černých hospodyň a bílých paniček.

Zaměřme se nejprve na postavy. Ty hlavní jsou hned tři. Stárnoucí černoška Aibileen, její výrazně mladší kamarádka Minny a bílá paní Skeeter, které je něco málo přes dvacet a právě se vrátila z vysoké školy. Aibileen má v sobě už jistou životní moudrost a odvahu zrozenou ze zkušeností, kdežto Minny je výbušná, energická a hubatá. A paní Skeeter se prostě liší. Chce se stát spisovatelkou a nemyslí příliš na vdavky a obskakování manžela, což se pro mladou dámu zkrátka nehodí. Nacházíme se někde na konci 50. a začátku 60. let. Je to doba, kdy bílé ženy nemají na práci nic jiného než charitu a péči o děti. Ani jim mnoho jiných možností nezbývá.

Příběh začíná obyčejně a nastiňuje charakter doby spolu s charakterem postav. Ve chvíli, kdy paní Skeeter začne psát sloupek o domácnosti do místních novin, se kterým jí radí Aibileen, hospodyně její kamarádky Elisabeth, protože paní Skeeter o úklidu neví vůbec nic. A pak se nečekaně nakousne ta záležitost s Constantine, hospodyni, která paní Skeeter prakticky vychovala, pak zmizela a teď se nikdo nemá k tomu, aby Skeeter řekl pravdu o tom, proč její milovaná Constantine musela odejít. A paní Skeeter to prostě musí vědět, zájem o barevné u ní začne stoupat.

Paní Skeeter se ale v žádném případě nechce spokojit s psaním sloupku. Chce napsat opravdovou knihu a najednou zjišťuje, že je zcela zabraná do psaní rozhovorů s černými hospodyněmi. A po uši zamilovaná do syna senátora. A klubko lží se začíná zamotávat. Jaký poprask nakonec její kniha přinese? Co když vyjde najevo, že ta kniha je o jejich městě? Co se stane jí a čeroškám, které mluvily? V Missisipi se za mluvení někdy zabíjí…

Černobílý svět je bezesporu zajímavý počin. Dobře napsaný, přece však sporných kvalit.
Kathryn Stockettová vychází z vypravování jejich hospodyně Demetrie, vlastních vzpomínek i z toho, co jí řekli příbuzní. Výsledkem je fikce. Kdyby ona byla Skeeter a copyright by nebyl napsaný na rok 2009… Pak bych v knize nacházela větší smysl. Z dnešního hlediska by mi přišlo vhodné, aby kniha byla více dokumentární. O bílých nejspíš vypovídá věrohodně, ale o černých? I přes několik jasných ukazatelů, že mezi černošským obyvatelstvem také není vždy vše idylické, se mi zdá, že autorka si dala záležet, aby z toho suma sumárum vyšli co nejlépe. Dílo tím bohužel ztrácí na věrohodnosti a začíná připomínat pohádku pro americkou mládež. Dost možná je v tom kus vzdělávacího a antirasistického záměru, který my ve střednu Evropy nemůžeme dostatečně ocenit, protože naše “rasové” problémy se od těch zaoceánských značně liší. Také krátký milostný příběh paní Skeeter vypadá, že tam je pro ty, kteří by jinak měli dojem, že se nic neděja. Nakonec však do knihy zapadne. Za sebe bych knihu doporučila především dospívajícím čtenářům. V pozdějším věku už asi jen jako zpestření mezi náročnějšími knihami o dané tématice. Ale přeci jen, ta atmosféra na člověka dýchne.

Autor: Kathryn Stockettová
Překladatel: Jana Kordíková
Nakladatelství: Euromedia
Rok vydání: 2011