Den, kdy nastal konec světa

Říkejte mi Jonáš. Tak, či skoro tak, mi říkali moji rodiče. Říkali mi John.

Jonáš, John – i kdybych byl Sam, stejně bych byl Jonáš – nikoli proto, že bych byl příčinou neštěstí druhých, ale poněvadž někdo nebo něco mě hnalo, abych byl s neměnnou pravidelností v jistých okamžicích na jistých místech. Vždycky byly po ruce nějaké dopravní prostředky a nějaké pohnutky, ať už zcela konvenční nebo bizarní. A já, Jonáš, byl v každou stanovenou vteřinu na každém stanoveném místě, přesně podle plánu.

Nastojte:

Když jsem byl mladší – přede dvěma manželkami, před 250 000 cigaretami, před 3000 litry chlastu…

Když jsem byl o hodně mladší, začal jsem shromažďovat materiál ke knize, která se měla jmenovat Den, kdy nastal konec světa.

Měla to být faktografická kniha.

Měla to být kniha o tom, co dělali významné Američané v den, kdy byla svržena první atomová bomba na japonskou Hirošimu.

Měla to být křesťanská kniha. Tehdy jsem byl křesťan.

Dnes jsem bokononista.

Byl bych bokononistou již tehdy, kdybych byl znal někoho, kdo by mě učil hořkosladkým Bokononovým lžím. Leč za hranicí štěrkopísčitých břehů a korálových tesáků obklopujících malý ostrůvek v Karibském moři, republiku San Lorenzo, byl tehdy bokononismus zcela neznámý.

My, bokononisté, věříme, že lidstvo je organizováno do skupin; skupin, jež naplňují Boží vůli, aniž by kdy zjistily, co vlastně činí. Bokonon nazývá tyto skupiny karassy a nástrojem, kan-kanem, který mě přivedl do mého konkrétního karassu, byla kniha, kterou jsem nikdy nedokončil; kniha, která se měla jmenovat Den, kdy nastal konec světa.


Tak, tak, nejinak

„Když zjistíte, že se váš život bez příliš logických důvodů proplétá s životem někoho jiného,“ píše Bokonon, „může být tato osoba příslušníkem vašeho karassu.“

Na dalším místě Knih Bokononových nám pak praví: „Člověk stvořil šachovnici; Bůh stvořil karass.“ Má tím na mysli, že karass nedbá žádných národních, institucionálních, pracovních, rodových či třídních hranic.

Je to tak volné uskupení jako améba.

Ve svém „Padesátém třetím kalypsu“ nás Bokonon vybízí, abychom zpívali s ním:

Jak ten starý kořala,

co spí v parku na lavici,

tak i lovec lítých šelem,

který džunglí stíhá lvici,

stejně jako čínský zubař

a předseda britské vlády,

ti všichni se vezou spolu,

všichni patří dohromady.

Tak, tak, nejinak;

tak, tak, nejinak;

tak, tak, nejinak –

tolik různých lidí

veze jeden vlak.


Pošetilost

Bokonon nikde nepožaduje, aby se člověk nepokoušel odhalit meze svého karassu a povahu díla, jak ji stanovil Všemohoucí Bůh. Bokonon pouze poznamenává, že všechny podobné snahy jsou předem odsouzeny k nezdaru.

V autobiografické části Knih Bokononových uvádí příklad pošetilosti předstírání objevu, pochopení:

Poznal jsem kdysi v Newportu na Rhode Islandu jednu dámu, členku episkopální církve, jež mě požádala, abych navrhl a postavil psí boudu pro její dogu. Tato dáma o sobě prohlašovala, že dokonale rozumí Bohu i všemu Jeho konání. Nemohla pochopit, jak může být někdo zmaten tím, co se stalo, nebo tím, co se stane.

A přesto, když jsem jí ukázal nákresy psí boudy, kterou jsem chtěl postavit, mi řekla: „Odpusťte, ale tyto rysy mi byly vždycky záhadou.“

„Dejte je tedy svému manželovi nebo vašemu duchovnímu, ať je předloží Bohu,“ řekl jsem, „a až si Pán Bůh najde volnou chvíli, jistě dokáže tuto moji psí boudu vysvětlit tak, abyste jí porozuměla i vy.“

Vyhodila mě. Nikdy na ni nezapomenu. Věřila, že Bůh daleko víc miluje ty, kdož se plaví na plachetnicích, než plavce v motorových člunech. Nesnášela pohled na červa. Jakmile spatřila červa, rozječela se.

Byla pošetilá, stejně jako jsem byl pošetilý já, jako je pošetilý každý, kdo si myslí, že chápe, co Bůh činí (píše Bokonon).


Ředitel sopečných výbuchů

Moje kniha o dnu atomové bomby se nehýbala z místa.

Asi rok poté, dva dny před Vánocemi, jsem v honbě za jakýmsi příběhem projížděl Iliem ve státě New York, městem, kde dr. Felix Hoenikker vykonal většinu své práce, kde malý Newt, Frank a Angela strávili léta, jež je utvářela pro život.

Přerušil jsem v Iliu cestu, abych si prohlédl všechno, co tu k prohlédnutí bylo.

Z rodiny Hoenikkerů už nikdo v Iliu nežil, ale byla zde řada lidí, kteří tvrdili, že slavného otce a jeho tři divné děti dobře znali.

Sjednal jsem si schůzku s dr. Asou Breedem, ředitelem výzkumné laboratoře společnosti General Forge and Foundry. Předpokládám, že dr. Asa Breed byl také členem mého karassu, přestože vůči mně takřka okamžitě pojal silnou antipatii.

„Sympatie a antipatie s tím nemají nic společného,“ praví Bokonon – upozornění, na něž se lehce zapomíná.

„Pokud jsem dobře rozuměl, byl jste dlouhý čas přímým nadřízeným doktora Felixe Hoenikkera,“ řekl jsem dr. Breedovi do telefonu.

„Na papíře.“

„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se.

„Kdybych byl skutečně Felixovým nadřízeným,“ řekl, „měl bych dnes dokonalou průpravu stát se ředitelem sopečných výbuchů, přílivu a odlivu, migrace ptáků a lumíků. Toho člověka žádný smrtelník nezvládl, byl to přírodní živel.“


Tajný agent X9

Dr. Breed stanovil naši schůzku na časné ráno příštího dne. Řekl, že si mě vyzvedne cestou z kanceláře v hotelu a usnadní mi tak vstup do jejich přísně střeženého výzkumného ústavu.

Musel jsem tedy v Iliu nějak zabít noc. Nacházel jsem se již na samém počátku i konci ilijského nočního života, v hotelu Del Prado. Jeho bar, Mys Tresky, byl útočištěm místních kurev.

Náhodou se stalo – „jak bylo souzeno se stát,“ řekl by Bokonon -, že kurva sedící vedle mě u barového pultu a barman chodili do školy s Franklinem Hoenikkerem, trýznitelem brouků, prostředním dítětem, ztraceným synem.

Kurva, která se představila jako Sandra, mi nabídla rozkoše nikde jinde krom Place Pigalle a Port Saidu nedosažitelné. Řekl jsem jí, že nemám zájem, a ona byla natolik bystrá, aby přiznala, že ona vlastně taky ne. Jak se později ukázalo, oba jsme svůj chlad přecenili, byť ne zas příliš.

Než jsme však prověřili míru svých vášní, mluvili jsme o Franku Hoenikkerovi, mluvili jsme o jeho panu otci, trochu jsme také mluvili o Asovi Breedovi, mluvili jsme o papežovi a kontrole porodnosti, o Hitlerovi a o Židech. Mluvili jsme o podvodech. Mluvili jsme o pravdě. Mluvili jsme o gangsterech, mluvili jsme o obchodním podnikání. Mluvili jsme o chudých dobrácích, kteří vyfasovali elektrické křeslo, a mluvili jsme o bohatých gaunerech, kteří z něj vyklouzli. Mluvili jsme o zbožných věřících s perverzními sklony. Mluvili jsme o fůře věcí.

Opili jsme se.

Barman byl k Sandře velice přívětivý. Měl ji rád. Vážil si jí. Řekl mi, že Sandra bývala na ilijské střední škole předsedkyní třídního stužkového výboru. Každá třída, vysvětlil mi, si musela v prvním ročníku zvolit nějaké barvy, které pak všichni s hrdostí nosili až do maturity.

„Jaké barvy jste si zvolili?“ zeptal jsem se.

„Oranžovou a černou.“

„To jsou hezké barvy.“

„Taky si myslím.“

„Franklin Hoenikker byl v tom třídním stužkovém výboru také?“

„Ten nebyl nikde,“ řekla opovržlivě Sandra. „Nikdy nevstoupil do žádného výboru, nikdy se nepřidal k žádné hře, nikdy nepozval žádnou holku na rande. Pochybuju, že vůbec kdy na nějakou holku promluvil. Říkali jsme mu Tajný agent X9.“

„X9?“

„Víte, choval se vždycky jako na cestě mezi dvěma tajnými místy; jakživ s nikým nepromluvil.“

„Možná, že skutečně vedl bohatý tajný život,“ naznačil jsem.

„Blbost.“

„Blbost,“ ušklíbl se barman. „Byl to prostě jeden z těch kluků, co doma slepujou letadýlka a věčně si jen mastí tágo.“


Protein

„Měl řečnit na naší maturitní slavnosti,“ pravila Sandra.

„Kdo?“ zeptal jsem se.

„Doktor Hoenikker – starý pán.“

„Co vám řekl?“

„Vůbec se neukázal.“

„Takže na maturitní slavnosti nikdo neřečnil?“

„Ale jo. Doktor Breed, ten, co za ním zítra jdete. Přiběhnul, celej uřícenej a něco na nás vychrlil.“

„O čem to bylo?“

„Povídal, že doufá, že většina z nás udělá vědeckou kariéru,“ řekla. Neviděla na tom nic směšného. Vzpomínala na jakési jeho poučení, jež v ní zanechalo hluboký dojem. Tápavě a s úctou je opakovala. „Povídal, že potíž se světem je v tom…“

Musela se odmlčet a zamyslit.

„Potíž se světem je prý v tom,“ pokračovala váhavě, „že lidi pořád dají víc na pověry než na vědu. Povídal, že kdyby se každý zajímal trochu víc o vědu, bylo by na světě daleko míň problémů.“

„Povídal, že věda jednou odhalí základní tajemství života,“ vložil se do řeči barman. Podrbal se na hlavě a svraštil obočí. „Nečet jsem tuhle v novinách, že už konečně objevili, co to je?“

„To mi asi uniklo,“ zamumlal jsem.

„Já to taky četla,“ řekla Sandra. „Asi tak přede dvěma dny.“

„Co je tedy tajemstvím života?“ zeptal jsem se.

„Zapomněla jsem to,“ řekla Sandra.

„Protein,“ prohlásil barman. „Objevili něco o proteinu.“

„Jo,“ řekla Sandra. „To je ono.“