20. část – závěr
Nejtěžší rozhodnutí ve tvém životě. Odtrhneš oči od Runy, vylekané tvým nečekaným chováním, a upneš pozornost k barevnému představení na večerní obloze. Jak může být svět zároveň tak krásný i tak krutý? Zážitky z temnot se ti už nikdy nedostanou zpod kůže, jsou zažrané ve tvém mase, vypálené ve tvé duši. Vždy, kdy ses během cesty z ledové pustiny odvážil zamhouřit oči, tě pronásledovaly noční můry.
Už nikdy to nechceš zažít. Nechceš cítit uvnitř své hlavy tu neodbytnou bestii.
Vzpomínáš. Na to, jak ses probudil ve své vesnici, ale kolem byli všichni mrtví. Na svou strastiplnou cestu na sever, když jsi zjistil, jaká odporná stvoření dostala Runu do spárů. A jak ses stal jedním z nich. Na ten pocit odporu a nenávisti k sobě samému, který stále přetrvává. Bohové, ty věci, které jsi udělal! Kterým jsi nezabránil!
Vzpomínáš, jak se z tebe stal baron Arcail, všehoschopná nestvůra, která odrovnávala jednoho svého soupeře po druhém. Všechny, co ti stáli v cestě. Se zvláštním, nepojmenovatelným, smíšeným pocitem vzpomínáš, jak ses setkal s nejmocnějším z bohů a dostal od něj dar. Jak jsi díky němu přežil.
Vzpomínáš, kolikrát jsi málem nepřežil.
A to všechno kvůli Runě.
Ano, to všechno jenom kvůli ní. Uvědomuješ si, že bez ní by nic z toho nemělo smysl. Nedokázal bys dál žít jako vlkodlak věčně bažící po krvi a nevědět, jestli je Runa v pořádku. A s ní jako nositel toho strašného prokletí zůstat nemůžeš. Není jiná cesta, než se toho zbavit.
Všechno nebo nic.
Přejdeš pomalu k sedící Runě a posadíš se vedle ní. Tiše čeká, z očí ti vyčetla, že jí chceš říct něco důležitého. A ty dlouho hledáš slova.
„To prokletí,“ začneš a tvůj hlas zní nepatřičně, jako by náležel někam úplně jinam. Do zemí bičovaných ledovým větrem. „Dá se zrušit.“ Sleduješ její reakci. V jejím pohledu se mísí touha a očekávání se strachem. „Ty ho můžeš sejmout. Máš tu moc. Dokážeš zabít toho vlka uvnitř. Stačí, když budeš chtít.“
Runa vypadá šokovaná. Také jí dělá problémy vypustit z úst byť jen jediné slovo. „To… to protože…?“ koktá.
„Protože to máš v krvi,“ přitakáš. Pořád si ještě nezvykla na pomyšlení, že její otec byl temný elf. Chce to čas.
„A ty budeš v pořádku?“ vyhrkne. S odpovědí váháš.
„Nevím to jistě. Ale mám dar od samotného Odina a navíc to ve mně není tak dlouho.“
„Takže možná zemřeš!“ osočuje tě.
„I kdyby, nedokázal bych žít takhle! Prosím tě, udělej to! Osvoboď mě od toho, a pak budeme konečně spolu.“
Neodpoví, jen se rozpláče.
„Prosím.“
Vezmeš její ruku do své.
Nedělej to! ozývá se ve tvém nitru slabý hlas vlka. Není to výhružka, ale ani žadonění, spíše jen přání. Nedokáže ti v tom zabránit.
Přitiskneš její ruku na svou hruď. „Prosím tě, začni!“ Vzápětí se rozleze tvým tělem bodavá bolest. Je to horší než to nejdůmyslnější mučení. Zmítáš se v agonii, křičíš, ale stále tiskneš její dlaň na své srdce. Tvůj řev se nese do dálky, všechna zvěř prchá děsem. Před očima ti tančí barevné obrazce.
Zemřeš, nebo budeš žít?
Runa nepřestává. Cítíš, jak nitky démonova vědomí odumírají, jak se jeho černé síly stahují zpět. Jeho utrpení je tvým, stejně i jeho sténání. Svět se vytrácí, tmavne jako při soumraku. Máš strach. Vyjde ještě slunce?
Bolest odchází, světlo mizí. Na tvých rtech se objeví téměř neslyšitelný vzdech.
„Děkuji.“
Pak se vytrácí i poslední myšlenka.
„Zemřu, nebo budu žít?“

 

KONEC

 

 

 

Autoři

Text: Hawk

Děj: Marcus a Hawk

Ilustrace: Katriška

 

Mediální partner projektu