Mediální partner projektu:

Vlákna osudu

 
Nebylo nic, jen oheň a led.
Prázdnota, propast, chlad a žár.
Nebylo dní a nebylo let.
Byla to doba, kdy svět ještě spal.
 
Zrodil se Ymi, praobr největší.
Dětmi svých dětí však zabit byl,
jeho tělo jako svět tu leží
a krev je oceán, co obry utopil.
 
Z kostí a zubů skály a kameny.
Z lebky stvořili oblohu.
Ásgard jako střed pevniny
-sídlo všemocných těch bohů.
 
Mimo naši fantazii sahá bájný strom,
jasan Yggdrasil, jehož kmenem je zem.
Z koruny na nebi vyrostl dóm.
Tři kořeny, v něž nahlédnout nemůžem´.
 
V jednom čeká smrt, druhý sídlem obrů je.
Ve třetím kořeni dlí Odin na trůně.
Tři stařeny jeden úděl spojuje.
Na skryté kořeny lijí vodu ze studně.
 
Ze Studně osudu, jež jasan živí.
Jejich jméno Norny jest.
Jejich plány tuší jasnozřiví.
Jejich dílem není pouhá zvěst.
 
Vlákna osudu ty tři splétají.
Dej si pozor, když je ztrhat chceš.
Svou krutostí se nikdy netají.
Rozzlob je a ještě rád umřeš.
 
Jsou věci v temnotách, nechtěj je znát,
z nichž po zádech přejede mráz.
Jsou věci v temnotách, jichž měl by ses bát.
A nejhorší z nich jsou ty v nás.
 
 

1. část

Až za hranice veškerého vědění se táhnou vlákna, která do svých smyček vážou naše osudy. Záře hvězd je ničím v porovnání se stříbřitým leskem těchto magických nitek. Proplétají se v neuvěřitelných pavučinách, naprosto nepředstavitelných svou velikostí. Od severu na jih, napříč zemí i oceánem, skrz dlouhé věky se linou a plazí jako jedovatí hadi. Někdy se vlákno přetrhne, občas zkříží svou cestu s dalšími a vytvoří pevné spletence. Některá vlákna se ztrácí v temnotách věčnosti a na jiných se v nepolapitelném okamžiku zvaném současnost třpytí jasné světlo života, jež uhání dál prázdnotou.
Tři ženy zrozené již v samých počátcích historie, zkroucené tíhou věků se právě teď sklání nad studnou kdesi mezi kořeny Yggdrasilu. Hluboké vody Studny osudu jsou temné jako nekonečná noc ve vzdáleném vesmíru mimo dosah svitu hvězd. Nezvlněná hladina odráží jejich zlomyslné tváře v přízračném šeru tohoto zvláštního místa. V rukou se jim třpytí jedno jediné vlákénko. Zdá se být tak tenké, jakoby mělo každou chvíli prasknout. Něco ho ale drží pohromadě, něco neobyčejného. To vlákno je celé rudé.
Rudé od krve.
 
Ty, Egile Finnssone, o této skutečnosti netušíš zhola nic. Jak bys mohl? Vždyť bájné Norny jsou jen pohádkou pro vikinské děti. Kdo by se jich doopravdy bál? A i kdybys o nich věděl, nebylo by to k ničemu. To, co se ti honí hlavou, nemá nic společného ani s legendami, ani se světem smrtelníků.
Cítíš vůni jejích černých vlasů, tak netypických pro zdejší ženy. Její ruku držíš ve své, to teplo tě odděluje od chladného světa kolem. Zelená pláň ubíhá do dáli, vítr vane silně jako Odinův dech. Zima proudí do tvých kostí. Snažíš se jí uniknout, ale je všude. Ne! Nechci, voláš. Tisíce kostnatých rukou tě tahají dolů. Bráníš se. V ledové meluzíně slyšíš vzdechy mrtvých. Výjevy se začínají zamotávat.
Červená oblaka. Běsnící bouře. Není to hrom, co ji provází. Je to smích. Zubatá ústa visí na ztemnělé obloze. Zvuk, který z nich vychází, je nezemský. Kape z nich krev. Prší krev! Obrazy se střídají.
Krutá zima. Třeskot zbraní. Všepožírající oheň.
Ragnarök.
Ostří sekery se noří do tvého těla. Znovu. Zraňují tě zuby a drápy. Všechno na tebe padá. Celé se to opakuje ve stále kratších intervalech. Halucinace zesilují. Bolest tě trhá na kusy. Agonie prolézá jako červ každým tvým svalem. Pak tě najednou realita vtahuje zpět.
 
Probíráš se. Ležíš v karmínové kaluži, šaty zmáčené krví. Vlasy máš slepené na obličeji, takže stěží něco vidíš.
„Lokiho rohy!“ kleješ. Pak ti dojde, co se stalo. „Runo!“
Bolestivě se zvedáš na nohy. Kolem je taková spoušť, div že tě to nesrazí zpět na kolena. Většinu domů olizují plameny, některé už docela spolkly. Země je pokrytá zmrzačenými těly. Není tu nikdo. Nikdo živý.
V hlavě ti duní, jako kdybys dostal ránu kladivem od samotného Thora. Na boku máš obrovskou ránu, ze které se už téměř přestala řinout krev. Krk máš taky roztržený, takže můžeš považovat za zázrak, že žiješ. Nic z toho tě teď však nezajímá.
Zoufale pobíháš sem tam a křičíš její jméno. „Runo!“ Obracíš mrtvoly, hledíš do jejich prázdných očí a doufáš, že nespatříš ty její. Není tu. Ani těla nepřátel tu nejsou, odnesli je. Ale kam se poděla Runa, tvoje milovaná? Vždyť ji máš rád víc, než vlastní život. A za sedm dní jste se měli brát! „Runo.“
Něco tu nehraje. Mrtvých je zde málo, většinou jen muži. To znamená, že…
„Unesli je,“ vydechneš. Zoufalství ti žene do očí slzy. Většina osady je mrtvá, zbytek v řetězech na míle odtud. Ty sám jsi přežil jen díky tomu, že jsi byl smrti na dosah. Zatínáš pěst. „Ne, to ne.“ Přecházíš k jednomu z padlých a z ruky mu bereš meč. Stejně není, kdo by ho s ním pohřbil. „Já Tě zachráním.“
„…zachráním! To přísahám při Odinovi!“
Ale jak? Jsi sám a těch netvorů musí být desítky, ne-li víc. Když půjdeš za nimi, budeš mít jen malou šanci získat zpět svou lásku sám proti stu. Když budeš hledat pomoc, ztratíš drahocenný čas a možná i jejich stopu. Stočíš pohled k severu, pak si odplivneš.
„Moře vás utop, Fenrirovy děti!“
 

 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk   …Vaše Norny