(z)Hroucení

Démone, cos to udělal, proboha?

Co já udělal? Nic, to tys ten dopis psal!
Já jen šeptal formu pro vás, pro oba,
však tys ta slova vymyslel a ty jsi lhal.

Já přece nelžu, nemohu lhát a ty to dobře víš!

Vím jen, že nad vše svatý je ti tvůj příběh smyšlený
a tys mu věřil, věříš a ještě jednou uvěříš,
a ten ji vede tam, kde ztrácí význam myšlení.

Jestli skončí, ty budeš navždy prokletý!

Oh, to by mě vskutku zabolelo, můj hostiteli drahý,
však víc tě deptá, že teď ty budeš v jejích básních zakletý,
nemoci se hnout, nemoci dýchat, a to i v rámci chladné Prahy.

Směješ se, démone, svým šklebem zas ze mě děláš hlupáka?

Oh, hlupákem vždy byls, ty a tobě podobní, vás nikdy nikdo nemiluje,
jste jen blázny, vyvoláváte nás a musíte mít každý svého bubáka.
A tak jediné, co tobě zbylo, je ten smutný úškleb drsné ironie.

 

(ch)Ladná Praha

Tak jak je ti v těchto dnech již zvykem,
i dnes probudil ses před budíkem
a tvé myšlenky se zase stočí
na pár kouzelných a snících očí.

A ač teď ti hlavně v břiše kručí,
je tu ještě něco, co tvou duši mučí.

Snídaně ti do úst jenom teče,
jídlo došlo, včera na nákup již nebyl čas,
hlavně ať ti vejška neuteče,
zas jít dál, ať tohle město vezme ďas.

A ač ti soused na pozdrav jen mručí,
je tu ještě něco, co tvou duši mučí.

Dnes obloha si vzala modrý šat,
toť úkaz zvláštní, na nějž tady nejsi zvyklý.
Hodině dnes rozumíš a nemusíš si lhát,
cítíš se skvěle, že zas nejsi zbrklý.

A ač ti dnes spolužák za index ručí,
je tu ještě něco, co tvou duši mučí.

Ta, po které tvé srdce nyní touží,
dopis měla by mít již dávno přečtený.
A ty marně doufáš, že se neusouží,
sám sebe se ptáš: jseš dost sečtělý?

A přestože stroj tvůj neúprosně hučí,
tohle je to něco, co tvou duši mučí.

Lstivý dopis, jenž si na mě svedl,
že já jazykem svým ti ho diktoval,
sleduješ efekt, jenž se nepovedl.
Jakou zvláštní esenci jsi tu vykoval?

A tvá mysl podivná teď tuší,
že i její zvláštní duši něco mučí.

Jednou za čas chceš naplnit své jméno smyšlené,
a tak dnes vydal ses, po přečtení jejích básní,
do centra Prahy, na Staré město, do krámku v Celetné,
kde snažíš se ukojit jednu z nejsilnějších vášní.

A když srdce buší nad krásou kamene,
zapomínáš na dvě duše zmatené.

Nad jejich leskem ti srdce přec pookřeje,
ač nejsou to démanty, ni kameny zvlášť drahé,
skořicová vůně krámku atmosféru dokresluje,
ty lapen jsi zas v světě, kde jsou múzy nahé.

A právě když obdivuješ krásu barevného kamene,
tvá mysl ztýraná si znenadání vzpomene.

Vždyť i sem si zašel právě kvůli ní,
nejen proto, aby mohl sis zas říkat Gem Signor,
přívěšek z křišťálu na znamení,
jí chceš dát, bys dokázal, že i ty jsi lásky schopný tvor.

Však ještě jiná věc tvou duši sžírá:
je stále silná tak tvá v lásku víra?

Dlouho ten správný kámen vybíráš,
uboze doufáš, že přijde k tobě sám,
kolik za ten křišťál asi dáš?
neboj, času dost, než zavřou krám.

Tak kolik za šperk pro dámu zaplatíš?
Ty, rytíři? Ty, mrtvý již?
(nezapomeň na bakšiš!)

S kamenem v kapse teď dáváš větší pozor na kapsáře,
před nimiž jsi na každém kroku varován,
rychle se snažíš zmizet z místa, kde je dráže
a hledáš místo, kde zemí je lid vtahován.

A když vstupuješ do zbabělého hada,
napadne tě: má ona tebe vlastně ráda?
(doteď měla – jako kamaráda)

A v hrůze jednu věc si uvědomíš,
co všechno dokázalo psaní z Prahy,
teď už se na nic nevymluvíš,
jestli zničils tři duše a dva vztahy.

Nebo snad chceš býti ještě blíž?
Ty, milovníku? Ty, mrtvý již?
(jsou věci, které ni ty nespravíš)

Naschvál házíš očka po Pražanech,
tu chlapec tvář odvrátí, tu děvče oči sklopí.
Nad tím, co provedlo jim město, tají se ti dech,
ale dávno ti již došlo, že se to i tebe chopí.

A z magie stala se rezavá mříž,
víš, čaroději, mrtvý již?
(takovou mříž snadno odstavíš)

Konečně zaběhl sis nakoupit,
bys konečně ukojil svůj hlad a byl dnes syt.
Ještě s domovními dveřmi musíš zápolit
a už tě vítá tvůj skromný pražský byt.

A na mě bereš si svůj kříž?
Ty, básníku? Ty, mrtvý již?
(kříž ti nepomůže, to ty víš)

Se zájmem prohlížíš si dnešní úlovek
a náhle tě po dotyku strašně zamrazí.
Tvým křišťálem je ten nejchladnější led.
Teď Praha tě svým chladem nakazí.

Dnes Praha nazvala tě svým.

Co vlastně myslel sis?
Pane Klenotu? Ty spíš?
Nebo jsi mrtvý již?

“Anaeli? Ty ve mně ještě bdíš?
Nechceš zavřít zobák již?”