Když byl Kostitřas se vším zdárně hotov, k utření se použil jeden ze svitků s něčím, co nedokázal přečíst. (Ne, že by to byla nějaká rarita, jak jistě všichni víte (zčásti proto, že to zde do omrzení opakuji) Kostitřas nebyl zrovna nadaným čtenářem.) Protože byl ale dobře vychován a věděl, že příroda je jen jedna, (vždycky mu říkali, že pokud přírodu poškodí, ona mu to vrátí. On osobně byl naprosto zděšen představou, že by se rozhodla vrátit mu to například v jeho svatební den. Představoval si to nějak jako že přihupká králíček a podá mu před zraky všech svatebčanů papír, který kdysi dávno znečistil a odhodil do přírody) tak papír pečlivě složil a schoval do jedné z mnoha kapes ve svém hávu.

V tu chvíli se v jeho vnitřním zvukovodu nenadále objevila větší dávka koňského dechu. Kostitřas se poplašeně otočil a zjistil, že stojí tváří v tlamu zubatému, rohatému a červenookému Laivielovi. Bohužel, Laivielova snaha pomazlit se byla Kostitřasem vyhodnocena coby čelní útok na jeho osobu a tak místo, aby Haldřina nekrorožce podrbal mezi ušima, se Kostitřas otočil na podpatku a s jekotem „ZRŮŮŮŮŮŮŮŮDA!“ běžel zpět k ostatním.

 

„Jenže on zmizel, Haldrë, PROSTĚ ZMIZEL!“

„neblázněte, Okurko – prostě nemohl zmizet. Chápete to? NEMOHL! Ale na druhou stranu mi to připomíná jednu z Hammerových básní… čtete Hammera?“

„Zajisté.“

„Vidíte. Přečtu vám svůj oblíbený úryvek.“ S těmito slovy elfka zašátrala v jedné kapse – naprázdno.

„Hammerovy svitky! NEMÁM HAMMERA!“ Tohle bylo snad poprvé, co kdo viděl Haldrë nezvládat nějakou situaci. Taala k ní postrčila Ourka trošku blíže, ale ten absolutně nevěděl, co má dělat a tak Hldrë poplácal po rameni.

„To bude v pořádku… paní..slečno…doufám, uvidíte.“

„ALE HAMMER!“ Zavřískla plačící elfí nekromantka. Bylo by hezké zde říci, že se Haldrë přivinula na Ourkovo mužnou hruď a objaly ji jeho silné paže, až na to, že Ourk neměl ani mužnou hruď, ani silné paže. Někteří hrdinové prostě těmito věcmi nedisponují… A tak ji prostě objal kolem ramen a pokoušel se jí nějak uklidnit.

„Koupím vám nové Hammerovy opisy, Haldrë.“ Ve chvíli, kdy se na něj elfka podívala, se v ní něco zlomilo a koukala na nekromanta úplně jinak. Dokonce přestala i plakat. Beze slova ho pohladila po tváři.

A pak že na poezii ženu nedostanete…

 

„Hej, kolego… neviděls tu někde takového spratka? Nekromant, v černém, tmavé vlasy, hnědé oči, takový malý…“

„Ne.“

„Možná měl na hlavě korunu…“

„Takovou, TAKOVOU!“ Vyskočila gobliní mládě a ukazovalo náhodnému kolemjdoucímu, kterého se skupina trpaslíků a goblinů v Alvilosanu, hlavním městě celého Světa, ptala na Kostitřase, korunu.

„Jo.. přesně tak vypadala…“ Přikývl Střapatec a bohužel se nad tou nesmírnou podobností nepozastavoval.

„Ne – bohužel jsem ho neviděl.“ Zavrtěl hlavou civilista a rozhodil rameny. „Ale jestli je to nekromant, jak říkáte, tak určitě bude na Planinách Bojů… Dneska tam jsou všichni z té jejich sekty…“

„Ha! A jak tam dojdeme?“

„No, to je jednoduchá věc, povím vám to…“

 

„Hej! Panstvo! Apokalypsa je odvrácena!“ Oznámil muoživovačům imitujícím dobytek Mrakoběs. Rázem veškeré vřeštění, mňoukání, bučení a mečení ustalo.

„Jako že jsme zachráněni?“ Zeptal se někdo.

„I Á I Á I Á….“ To kolem proběhl Elfis, který po zjištění, že je to vše doopravdy, pokládal za nejlepší možnost zepřít kolektivně s ostatními – i když to znamenalo cosi ve smyslu – chcípnout jako dobytek. Morkokřup ho ale pohotově praštil holí po hlavě a tak zpěvák vydal cosi jako „I Á… chrrr…“ a skácel se k zemi.

„Ano. Svět je ušetřen všech těch zelených elfů z vesmíru, kteří nás měli všechny zotročit a potom nechat svět sežrat obřím mlokanem.“ Odpověděl Mrakoběs.

„Bohužel, zombie nám jako obvykle utekly do volné divočiny… na příště budeme potřebovat zase nové.“ Dramaticky si dal ruku před čelo. „..Sic jinak další bitva nebude možná…“

Všichni začali tleskat projevu svého vůdce.

„A NAKONEC JAKO OBVYKLE – AUTOGRAMIÁDA ELFISE! Pokud ho ovšem probereme…“ Dodal ještě tiše.

 

„Zrůda! Bestie! ÁÁÁÁ! Chce mě sežrat! POMOOC!“ Kostitřas se řítil směrem k Ourkovi, Haldrë a Taale, pronásledován Laivielem, pískajícím radostí a doprovázen nevzrušeným pohledem všech ostatních ženoživníků.

„Pomoc! Pomoc!“ Dalo by se říci, že Kostitřas běžel jako gepard, ale jeho běh postrádal gepardovu eleganci – na druhou stranu gepardovu rychlost mírně převyšoval. Na eleganci mu ubíral hlavně fakt, že když běžel, máchal při tom rukama (mnohdy i nohama, když anatomie dovolila) na všechny strany.

 

„Haldrë… ta věc je vaše?“ Ourk si se zájmem prohlížel nekrorožce.

„Liviel? Jo… jela jsem na něm z domova do Alvilosanu…cestou pošel a na nečem jsem dojet musela…“

„A mohu-li se zeptat. Co všechno to žere?“

„V podstatě všechno.“ Pokrčila elfka rameny a bez většího zájmu sledovala, jak Laiviel povalil vřeštícího Kostitřase na zem a začal ho nadšeně olizovat.