Před poslechem nejnovější desky Enigmy doporučuji všem hudbymilovným čtenářům MFantasy, aby si soustředěně a pečlivě prohlédli obal CD. Vychutnejte si zvláštní atmosféru, která z něj dýchá, jeho tajuplnou obrazovou zamlženost. Panové, neopomeňte ocenit svůdné křivky krasavice, jež je ústředním motivem obrázku, dámy nechť se nechají nadchnout oduševnělým výrazem její půvabné tváře (nebo alespoň tím, co je z ní vidět). A udělejte to pořádně, protože to je nejen nejpěknější obal, jaký kdy Enigma na své desce měla, ale také to ZATRACENĚ NEJLEPŠÍ, co na albu najdete!

            Opravdu jsem se snažil. Pouštěl jsem si toto dílko mnohokrát, v mnoha situacích a za rozličných okolností. Poslouchal jsem jej během předjarních slunečných odpolední i během zamračených večerů. Snažil jsem se nasávat jeho hudební klenoty večer před spaním i ráno při vstávání a během snídaně. Pouštěl jsem si jej jako podklad pro domácí práce (utírání staletého prachu z mé náhrobní desky – pardon nábytku – apod.), při četbě i psaní, ale snažil jsem se mu také soustředěně naslouchat, leže natažen v rakvi, totiž na posteli.

Dal jsem mu šanci. Opravdu jsem dal tomu rumunskému hochštaplerovi šanci!   

Jenže Michael Cretu už zkrátka není co býval. A jeho legendární projekt (odporné klišovité slovo, ale za těchto okolností se asi opravdu jiné nehodí) jménem Enigma také ne.

A přitom to zpočátku nevypadalo špatně. Úvodní Eppur Si Muove začíná stejnými tóny, jako nejlepší alba Enigmy, hlas šeptající tajuplná slova v exotickém jazyce navozuje tajuplnou atmosféru… a následný primitivní technorytmus jí rozdrtí na prášek a pohřbí celou desku na hřbitově dávno mrtvého brakového europopu počátku devadesátých let, hned vedle 2 Unlimited, Twenty 4 Seven a DJ Boba. Má tohle posluchač zapotřebí?

A tak už to jede pořád. Některé skladby, třeba Dreaming of Andromeda, Invisible Love, nebo Message from Io sice vzbuzují naději, že album nabídne alespoň v nějaký posluchačský zážitek. Když se však jejich slibný úvodní motiv začne monotónně opakovat ve stereotypním rytmu, veškerá jemně navozená atmosféra vyprchá. Cimmrmanův princip očekávání a zklamání v praxi.

Zbývající písně jsou svou hudební invencí na úrovní relaxační quasihudby, jaké najdete v Levných knihách plné regály, občas střižené již zmíněným nesmyslným technem. Cretu sice odhodil stará klišé, k tvorbě hudebních podkladů využívá pouze svůj syntezátor, očividně ve snaze o kompaktnost a ucelenost, což je sice metoda mile „nekomerční,“ ale pokud není podložena invencí a skladatelskými nápady, výsledkem je pouze monotónnost a nuda. Jistě, usínat se při poslechu A Posteriori dá, ale nijak valný estetický zážitek nepřináší.

Cretu svým posledním albem dává jasně najevo kam přes propracovanou imidž tajuplného hudebního alchymisty patří. Říká nám, že je i přes své klasické hudební vzdělání v podstatě pop-producent, vzešlý z tanečního popu přelomu 80. a 90. let. Že i přes sympatickou snahu se hudebně vyvíjet, nevydávat singly a pojímat svá alba více „newageově“(jako ucelená umělecká díla, „knihy, ze kterých nelze vydělovat kapitoly“) zakysnul někde v roce 1991, kdy hitparády ovládaly dance-floorové dupáky, a z této časové předurčenosti se přes zoufalé hledání, patrné na předchozích albech nedokáže vymanit. A Posteriori se sice na oko tváří jako umělecký posun, ve skutečnosti však působí dojmem rezignace a přijetí této smutné skutečnosti.

 

 

 

                                                                       Hodnocení:     

 

40%

 

P.S. Vidíte, k čemu mě poslech tohoto alba donutil? Začal jsem psát proncentuální hodnocení! J