Až jednou nad pivem sedět budem
Do témat všelijakých řeč zavedem
Zavzpomínáme na časy zlý i dobrý
Kdy žili jsme v bídě či pohodlí
 
Kdy školou povinní okna jsme rozbíjeli
A rodiče nám bavit se zakazovali
Kdy i maličkosti nás ze židlí zvedly
A žádný pouta nás nesvazovaly
 
Zavzpomínáme na starý lásky
Ze kterých zbyli jen na zdi obrázky
A nebo zarytý v paměti
Nezíská kdo nic neztratí?
 
Tyhle vzpomínky asi bolí nejvíc
Ač leckdy snadno zapomenout se dají
Ale to vše jen naoko, ve snaze snížit žal
Ve snaze snížit utrpení a prostě jít dál
 
Vzpomeneme si na všechny naše chyby
Který vzaly nám vše co měli jsme rádi
Čím sami jsme se o radost připravili
A ty šťastný a nadutý lidi sledovali z dáli
 
A pak nejspíš uvědomíme si
Že to všechno trvá pořád dál
V tvářích budeme ustrnulí
A dojde nám, co nám život všechno vzal
 
Budem se snažit odhadnout ty léta
Ve kterých přišli jsme o iluze a sny
Čekat komu zazní v hubě dřív ta věta
Že jsme jenom starý, opuštěný, prašivý psi
 
A stejně jak stokrát před tím
Budem si vyčítat to, čemu jsme nezabránili
Že neuvědomili jsme si to dřív
A líp se kdysi nezachovali
 
V jedné z mnoha sklenic piva
Budeme utápět svůj žal
A uvědomíme si tu pravdu
Že nikdo z nás už nemá co by dal
 
Stejně jak nedal nic před tím
Stejně jako nic nedostal
Litovat těch časů pominulých
Kdy žádný zázrak nenastal
 
Do útrob zlatavého moku
Budeme jen tupě zírat
Snad ve snaze nalézt odpověď
A okolím se nezaobírat
 
V tonoucí se pěně
Promítne se nám celý život
Který se ztrácí a ztratil
Jen pomíjivý sled náhod
 
Které nás tvoří a určují
Stejně jak lidi, jež na nic se neptají
A bez váhání hned hodnotí
My neschopni slova letíme do smetí
 
Zaražení tou skutečností
Že zbude z nás jen hromádka kostí
A nebo hrouda popela
Vskutku rozpálíme se do běla
 
To již myšlenky zaslepí zrak
A na stole se jen válí lidský vrak
Uzlíček nervů, fňukající tiše
S prázdnotou uvnitř a bolestí v břiše
 
Jenž ví, že stejně jak každý den
Sejdem se zas nad přehořklým pivem
Jestli ještě budeme žít
Jestli ještě budeme žít…