Jsme svázaní…
Břečťanem?
Ne, jen řetězi.
Růže jsou trny
a trny jsou bolest.
Za všechno se platí.
Láskou?
Jen penězi.

Měsíc a hvězdy,
sentiment a slabost.
Mýlíš se ve všem, má krásko.
Kamenem hodit
a na vinu kašlat.
Mým  cílem je místo,
kde je tak teplo,
sladce a vazko.

Absurdní rozhovory.
O ničem.
Setři krev ze svých rtů,
je moje.
Křehká dívka
železnou pěstí
vládne mi
cukrem a bičem.

Minulost,
nebo jen 
metafora paměti?
Proč se bát lišaje?
Proč žít?
Proč milovat?
Proč pokládat
na života oltář oběti?

Jsi studna beznaděje.
Musím pít tvou vodu,
abych přežil.
Piju ji jak jed,
jak alkohol.
Otráven sám sebou…
Nám dvěma
prý bůh stejným metrem měřil.

Kámen a bolest.
Hledám klíč
od své
třinácté komnaty.
To je láska?
Cesta k mrazu…
Mám touhu:
Dostat se pryč.

Závist a nenávist
jsou daleko.
Však stále nadosah,
blíž než Ty.
A nejblíž
je Smrt.
Spadl jsem z nebes
a čeká mě peklo.

Pláču žluč
a roním slzy.
Sic na kolenou,
nevzdám se.
Jen vyhlásím boj.
Jako vždy.
Ne pozdě,
příliš brzy.

Stát u zdi
a cítit se
výš než ostatní.
lacině krátký
pocit nedostatkového zboží.
Prý ne svému osudu,
ale své touze,
jsme poplatni.

Louží slané vody
je moře mé bolesti
možná pro tebe…
Hořkost mám v sobě,
hluboko.
Projdi mé nitro.
Pro mě není cesty zpět,
zpět do nebe.

Slova, jak klapot koní
černých templářů
duní po dlažbě mé duše.
Zašlapavájící do prachu,
odumřelých citů, zbylé emoce.
Klapou, jak kolo popravčího nástroje,
vířící oblaka much.
Tak krutě a tak suše.

Vidíš světlo?
nepospíchej.
Svítí na konci tunelu.
Světlo je oheň,
hranice.
Celý tvůj život byl epitaf.
Nápis,
na náhrobním kamenu.