z křídel fénixe jiskra skápla

 

 

 

 

Měsíc se odklonil

a duši odhalil.

Nahou jak vítr sám,

drzou jak lásky klam.

 

 

 

Bez štěstí na sázku,

nevěřím na lásku.

Bolí jak tisíc ran,

co srdci zasadil on sám.

 

 

 

Myslíš že na lásku hodí se srdce mé?

Ne, já myslím, že ani ne.

Otázky počítám

a v myšlenkách rozjímám.

Jsem snad stejná já?!

 

 

 

Mnoho světů v jednom těle,

mráz všechny duše zebe.

Teď jsou tady, všechny najednou.

Rozejdou se, až mě rozedřou.

 

 

 

Na křídlech naděje létat bych chtěla,

ale já padat nikdy neuměla.

Proto já nelítám,

k zemi tíhnu.

Protože mnoho strachu mám,

a velmi mnoho splínu.

 

 

 

Srdce se obávám,

strachem ze slov trpím.

Proto tě postrádám

a láskou němou hynu.

 

 

 

Strachu jsem dožila,

jak to krutý čas.

Lásku tma pozřela,

hledej, není ona v nás.

 

 

 

Za branou rozumu,

v útrobách srdce,

rozpíná důvěru

a já nemám rádce.

 

 

 

Pak už jen bolestné ráno vstávání

a velmi konečné špatné poznání.

 

 

 

On neznal srdce mé,

pouze loupil v něm,

proto rozum můj asi oněměl.

 

 

 

Teď lásku proklínám,

její věčný chtíč!

Po duších v hlubinách navždy ztracených.

 

 

 

Nevrátím se do temnot,

neshledám již temnoty kraj.

Já budu žít jen v tento svět,

v ten svět, který znám.

 

 

pravděpodobně to bude zase tak hrozně roztahaný, tak se omlouvam, ale já to fakt neumim:(