Sny už nejsou to co dřív,

když jsem ráda chodila spát,

jen sny to byly dřív

sny,z nichž nebylo co brát.

 

Jako každé dítě,

mé sny byly lehké,

jak barevné nitě.

Noční můry byly křehké,

vždy rozbilo je svítání

a te´d je všechno jiné,

už to není snové létání,

ze snů se teď  řine

samé divné přiznání.

 

To přiznání je budoucnost,

minulost a pravda.

A sází stále na vroucnost,

s níž poselství mi dává.

 

Ano,vídám ve snech lidi,

osud,strach i radost,

vidím stáří ospalé

i radostnou mladost.

 

Ale já vím,že to není sen,

že všechno je to pravda

a tento fakt mi nejeden

důvod k strachu zavdá.

 

 Závidím těm,

kteří mají dobrý spánek

a v něm jen a jen

lehoulinký vánek.

 

Avšak já mám také štěstí,

když spím,

mé sny pravdu věští.

Své rány strachu zahojím

a už se vážně nebojím.

 

A tak mi věřte,nebo ne

vím,co stane se a nestane.

A ač to možná nechápete,

v tomhle je můj klid.

Tak už v básních netápejte,

běžte radši snít!