……. Na uvažováni nebylo moc času, všichni se v ten samý okamžik rozeběhli ke dveřím. Rozrazili je a octli se na zahradě, kde stále ležela na zemi služebná, nyní už promoklá na kost. S mírnými výčitkami svědomí proběhli rychle k boční zdi pozemku, za níž začínal prudký svah do řeky. Lien, narozdíl od Ravida a tajemného cizince, měla trochu problémy s přelezením zdi. Když seskakovala dolů, zahlédla koutkem oka prudce se otvírajcí dveře.

„Ví o nás, musíme okamžitě k mostu“, vyhrkla, sotva dopadla na zem.

„Ne, našel by si nás. Lepší budou zahrady u řeky, tam nás jen tak nevypátrá“, naléhal cizinec. Ravid měl chuť radu zamítnout, ale protože nebyl čas a navíc si uvědomil , že je jejich nový společník mohl zabít už na zahradě nebo v domě, rozhodl se mu uvěřit. Chtěl uvěřit.

Za Isakkovým pozemkem se rozkládaly rozlehlé císařské zahrady. ??eka se tu rozlila do větší šíře a pozvolnějšího proudu. Vyvořila mnoho jezírek obrostlým rákosem a stromy vzácných druhů, které v době květu rozlévaly po zahradách sladkou vůni. Na podzim rákos uschl a každý poryv větru roztančil stonky, které se daly do neúnavného šepotu. Stromy vyměnily květy za plody rozličných tvarů a barev a překlenuly své obtěžkané větve přes dlážděné cestičky, spojující altánky a svatyně zasvěcené klidu a meditaci.

Zahrady se táhly podél řeky značnou délku, místy byly udržované, někde však zahradníci ponechali přírodě volnost a ta vytvořila bujné porosty. V těchto místech doufali, že se skryjí . Stali se kořistmi proti své vůli.

Lien bil do očí hustý déšť a v uších hučel vítr. Nemohla uvěřit, že by je Isakka ještě nedohnal. Navíc se jí zdálo, že své společníky trochu brzdí. Oce??ovala, že ji ještě Ravid neutekl, ale nechápala, proč se ten bezohledný nájemný vrah prostě nerozeběhne a nezmizí v temnotě.

Z úvah ji vytrhlo poklepání na rameno. Ravid ji vzal za ruku a strhl z cesty do hustého porostu. Přikrčili se a čekali. Skryli se v houštině několika keřů a stromů, které obcházela úzká cesta. Dál byla jen nízká tráva a další skupina stromů. ? plouchání vody dávalo tušit, že řeka je kousek za nimi, skrytá porostem. Zbylo jen doufat, že je Isakka nenajde.

„Co teď? To tu budeme do rána?“, popadala dech Lien.

„Ne musíme se ho zbavit. Nemůžeme mu utéct. On nás nenechá utéct. Musíme udeřit….“ , nedořekl, když viděl, jak Lien důrazně zavrtěla hlavou.

„Dobře, tak se tu necháme popavit.. mě je to jedno, já mám zážitků ze života dost.“, pokrčil rameny cizinec. „A co chceš dělat, hrdino?“postavila se prudce Lien , ztrácejíc nervy, „prostě se s ním utkat a porazit ho? Protože na něj žádná lest nezabere.“

Zatahání za ruku a Ravidův naléhavý výraz ji trochu zklidnily; zase se přikrčila..

„Já se tu schovám a ty budeš poslouchat a rozhlížet se. Určitě ho uslyšíš, když se budeš koncentrovat. Ty ji tu budeš chránit“, otočil se na Ravida, „a já ho odpravím, až se objeví. Jinou šanci nemáme.“

Lien to nápadně připomnělo minulý pokus, jak vyzrát na Isakku, ale neměla už sílu něco namítat. Jen přikývla.

„Tak jdeme na věc“ přikývl jejich nový společník. „Teď zmiznu, musíte mi věřit.“ A zavřel oči v usilovném soustředění. Lien jen vykulila oči. Postava se začala rozplývat jaky by byla z černého dýmu a míchala se s okolní temnotou. Za chvíli po ní nebylo ani stopy.

Přistihla se s otevřenou pusou. Rychle sklapla a rozhodla se přistoupit ke svojí úloze. Pomalu se nadechovala a vydechovala. Nechala se unášet vlastními myšlenkami a obrátila svou mysl do sebe. Představovala si, že pluje v prázdnu. Vnímala jen zvuky vnějšího světa-kapky deště dopadající na listy stromů a na dlážděnou cestu, kapky šplouchající o hladinu řeky opodál. Avšak několik zvuků se vymykalo uklid??ujícím tónům přírody. Zaskřípění Ravidova meče, hluboké, pomalé dýchání neviděného společníka a cinkání deště o kov, vzdálené několik metrů od nich. Byl to zvuk tříštěné vody o chladnou ocel. A zvuky se přibližovaly. Nebyl jen jeden. Pokud se Lien nepletla bylo jich pět a šli od řeky.

Vynořila se z příjemných hlubin podvědomí a rychle ukázalana prstech Ravidvoi počet úočníků a směr. Doufala, že se dívá i druhý spolubojovník a modlila se, aby ve skupině nebyl Isakka, ani nikdo z Rudé Smrti.

Založila šíp a napnula tětivu. Její oči se snažily proniknout temnotou a závojem hustého deště. Ravid, připraven ji chránit, si stoupl vedle ní. Zahlédla první postavu, rozeznávala první detaily. ? upinová zbroj a meč. Obyčejný hromotluk. Tentokrát už neměla sebemenší výčitky svědomí nebo pocit viny. Namířila na hlavu. V tu chvíli už byl bojovník celkem blízko. Ne však natolik, aby v temnotě viděl střelce.

Pustila tětivu. ? íp se se zasvištěním otřel letkami o lučiště a zmizel v noci. Okamžik poté zaslechli krátký uťatý výkřik. Postava padla na zem. Z hlavy jí trčel šíp.

Opodál se ozval stručný povel : „Útok!“

V tu chvíli se neslyšně vynořil kousek od nich další útočník. Lien byla překvapením neschopna jediného pohybu. Dříve než Ravid zareagoval ozvalo se zadrnčení a postavě trčela z hrudníku šipka. Zachránce stál již odhalen vedle Lien se samostřílem v ruce.

„Jeden náboj pryč, a zbývají ještě tři cíle“, postěžoval si.

Ravid se vynořil z porostu s mečem připraveným k útoku. Ke svojí smůle vběhl mezi tři zbývající útočníky, kteří ho bleskově semknuli do kruhu. Ravid se rychle otáčel a čekal, hodnotíc své protivníky. Meč, šavle, hůl. Po druhém otočení se rozhodl vlastník šavle k výpadu. Ravid rychle blokoval útok na hlavu a v bleskové půlpiruetě naslepo kryl další útok. Jeho odhad byl správný a meče o sebe zazvonily nebezpečně blízko jeho obličeje.

V tu samou chvíli ucítil prudkou bolest v levé ruce. Poklesl v kolenou a před očima se mu zatmělo bolestí. Jeho síla zmizela jako odvátá větrem, zbra?? vyklouzla z ruky a s tupým úderem zapadla do mokré trávy. Čekal už jen na smrtící úder. Za svými zády uslyšel svistot šipky, přerušený zazvoněním, jak střela narazila na zbra??-snad náhodou, nebo díky neuvěřitelným reflexům. Studená ocel se rozezpívala a její písne?? vtáhla Ravida do sladkého bezvědomí. Poslední co viděl byl Lienin meč blýskající se ve světle pochodní.