Tyris vyrazil po úzké pěšince, která se klikatila od Bílého hradu přes rozlehlé pláně a směřovala k hustým lesům. Přestože Tyris vždy býval společně s ostatními chlapci ve Východní věži, jeho osud byl ukryt v říších elfů na severu. Tyris byl poměrně pohledný mladík: jeho černé vlasy kontrastovaly s bledou pletí, černé, nepřístupné, ale ve skrytu upřímné oči, ostré rysy, hnědá kožená vesta a úzké tmavé kalhoty zdobily jeho mladé tělo. Tyris nikdy nebyl velký bojovník, proto si na rozdíl od své sestry nevybral jako druhé studium šerm, ale poezii. Chtěl psát knihy. Krásné knihy, ve kterých jediná věta vypovídá o všech pocitech člověka v krátkém momentě. Knihy o přírodě, lásce, nenávisti, o hvězdách a o tom, co říkají, o člověku… Tyrisovi se okamžitě v hlavě vybavilo na tisíc vět. Usmál se, otevřel oči z dlouhého zamyšlení a pokračoval v cestě.

Překročil hranice prvního lesa. Byl to tentýž les, ve kterém se ve svých dvanácti letech snažil přežít. Bylo to pro něj těžší než pro ostatní chlapce – neuměl totiž vyšplhat na strom pro chutné plody, nedokázal ulovit malé bezbranné zvířátko. Zato však věnoval více času sbírání plodů ze země či malých keřů. Když si již myslel, že poslední týden nepřežije, odhodlal se k pro něj strašlivému činu: dlouhou dobu věděl, kde mají veverky uschované své zásoby. Vyhrabal je tedy, snědl všechny oříšky, které našel. Tento dvanáctý rok, který byl pro Tyrise zřejmě nejtěžším ze všech, chlapec velmi zhubl. Neuzvedl pak ani meč, natož aby s ním bojoval. Rozhodl se tedy právě k poezii. Když takto přemýšlel, uvědomil si, že se mu stýská po svém učiteli poezie, přestože jej neviděl sotva tři hodiny.

Tyris prošel lesem za krátkou dobu, podivil se proto, jak je malý. Připadalo mu k neuvěření, že na tři sta uč??ů Bílého hradu připadla tak velká část tohoto lesa, jakou měl on… nebo mu snad Futhar přidělil větší území?

Když přešel malou plá??, tyčil se před ním další les. „Tato krajina je velmi lesnatá,“ napadlo ho. A tu dostal skvělý nápad. Oči se mu rozzářily, vytáhl ze svého rance papír, který si vzal pro případ, že by musel někomu zakreslit mapku. Klekl si, zvedl ze země klacík a rozhlédl se. Potřebuje nějakou barvu, do které by mohl klacík namočit. Nikde nic neviděl. Popadl tedy ostrý kámen ležící před ním a řízl se jím do dlaně. Rychle v teplé krvi smočil klacík a zapsal: má cesta začala tam, kde začíná cesta všech. Usmál se a pokračoval. Však cesty všech se rozdělí, hned po vteřině bytí, má cesta vede lesy a loukami s kvítím. Napsal dalších několik vět a s úsměvem na rtech hodil kámen, klacík i papír do rance.

Tyris znovu vykročil, a aniž by to tušil, přešel hranice Elfí říše. Vesele pokračoval v cestě a opakoval si v hlavě myšlenku, že svou cestu celou zapíše. Koupí si více papírů, jeho krev, kámen a větvička postačí jako psací potřeby.

„Hej!“ uslyšel náhle. Vyděšeně sebou trhl a strnul na místě. Opatrně se porozhlédl. „Co tady chceš?“

„…já,“ začal Tyris, „…psát poezii.“ Uvědomil si, že na něj míří tucet šípů. Přes husté porosty stromů však neviděl, kdo je drží.

„Poezii?“ zopakoval jiný hlas, „kdo jsi?“

„Mág Tyris, uče?? z Bílého hradu,“ vyhrkl.

„Mág?“ šípy se sklopily a Tyris úlevně vydechl. „Budeš se nám hodit.“ Konečně se v houští začaly rýsovat postupně zřetelnější siluety postav.

„Potřebujeme čaroděje do bitvy.“

„Proti lordu Durinovi. Ohrožuje naši rasu,“ elfové se postupně přidávali a vysvětlovali zděšenému Tyrisovi situaci.

„Já a bitva?“ zatajil dech, „ale… to je…“

Futhar nelže. Má pravdu, ve všem, co řekne. Budu teď ve válce, která nestane… ne, už nastala. „Ale já…,“ pokusil se Tyris znovu protestovat. Elfové mu však nedali prostor, a než se vzpamatoval, vlekli ho pryč, směrem k hlavnímu táboru.