Lorelei vyběhla z hradu. Bylo jí smutno. Věřila však, že Futhar ví, co dělá, a povede její kroky správnou cestou. Vypravila se tedy na severozápad, jak jí stařec radil. Co mne asi čeká? Sídlo Rinettone… Lorelei o něm nikdy neslyšela. Ani zmínka o tom na Bílém hradě nepadla. Stále na severozápad… šla a šla tedy celé čtyři dny. Celá její cesta zatím vedla vesnicemi. Poměrně vyspělými a hezkými. ? lo se jí tedy dobře. Vždy na noc přespala v nějaké krčmě, která se nacházela poblíž vesnice nebo přímo v ní. Nebyla však ráda středem pozornosti. Proto si raději vybírala menší a odlehlejší budovy. Vždy než pokračovala v dalším putování, ptala se na sídlo Rinettone. Všichni tázaní však jen zaraženě kroutili hlavami, podle čehož Lorelei soudila, že Rinettone je velmi daleko. Pokračovala ale v cestě zvesela. Zásob a peněz měla zatím dost a neobávala se nedostatku. A i kdyby: byla to schopná dívka a věřila, že si práci snadno najde. Kromě magie se v Bílém hradě učila také boji s mečem. Tuto zbra?? však zatím neměla. Nekoupila si ji a ani se o to zatím nijak zvlášť nezajímala.

Dorazila na travnatou plá??, za kterou již byly pouze lesy, louky a pustiny. Žádné vesnice, ani městečka. Samota, po které Lorelei vždy toužila. Musím si toho užít, říkala si, než budu v Rinettone zaměstnaná. Když přebrodila šestou řeku, začaly jí docházet zásoby. Nebylo divu, na cestě již byla déle než měsíc a všechno jídlo snědla. Peněz měla sice zatím poměrně dost, ale kde je utratit, když zde byla na odlehlém místě, bez známky menší civilizace? Vydržela se plahočit s minimální zásobou potravy ještě tři dny. Naštěstí jí právě tato doba stačila na to, aby dorazila do malé vesničky. Vběhla na náměstí, kde bylo velmi mnoho lidí. Všichni něco kupovali nebo prodávali. Po levé straně se kupily stánky s drahými látkami, vedle stály krámy plné čerstvých květin, naproti se nacházela spousta keramických džbánů, misek a podobně. A přímo před Lorelei bylo pět kupců, kteří vyvolávali své levné ceny a snažili se prodat každý kus chutného pečiva, ovoce či masa. Lorelei k nim přiběhla a nakoupila dost jídla a víno pro uhašení žízně.

V tomto záchvatu hladu si ale nevšimla, že ji chamtiví kupci obrali o poslední zlato, které u sebe měla.

„Nevíte, jak je odtud daleko sídlo Rinettone?“ zeptala se Lorelei jednoho obchodníka.

„Ale slečno,“ zasmál se muž, „jste v Rumře, jejíž hlavní město je Kethalan!“

Lorelei na něj nechápavě pohlédla. Ptám se na Rinettone, chtěla vyslovit, kupec však promluvil dříve: „jste zřejmě z daleka – Rinettone je v srdci Kethalanu,“ vysvětlil.

„Aha, děkuji,“ pousmála se Lorelei uctivě, „mám jít na severozápad?“

„Ano, asi jen dva kilometry a octnete se v Rinettone,“ odpověděl obchodník. Lorelei přikývla, prošla branou vesnice a vydala se do srdce Rumry. Opravdu – po kratší cestě rovnou pěšinkou se dostala až na velký statek, který zdobil mohutný dům z kamene. Lorelei byla na konci své cesty… nebo spíš na jejím začátku? Otevřela vrata dvora, došla až k velkým dveřím domu a zaklepala. Netrvalo dlouho a zevnitř se ozval přívětivý ženský hlas: „kdo je to?“

„Chtěla bych se zde zaměstnat,“ odvětila Lorelei.

Dveře se otevřely. Dívku uvítala menší zakulacená postava staré paní, zřejmě služebné v tomto sídle. Lorelei si musela přiznat, že takto si Rinettone nepředstavovala ani v nejmenším.

„??, mladá schopná dívka, ty zde postrádáme jako sůl! Pojď dovnitř!“ žena byla velmi příjemná a usměvavá.

Lorelei v Rinettone zaměstnali jako ochránkyni princezny Astral, paní tohoto sídla. Nynější vládce lidí, lord Durin, si Astral oblíbil a chtěl ji za ženu. Byl to krutý a nedobrý vládce a Astral se za něj ani v nejmenším nemínila provdat. Proto zaměstnala Lorelei. Praktickými zkouškami dokázala, že se vyzná jak v kouzlech, tak v boji mečem – který jí samozřejmě dali zadarmo jako zbra?? pro ochranu Astral.

Jak se asi daří Tyrisovi?