Je to tak, zdá se, že se Underworld stane další donekonečna natahovanou sérií. Otázka ale zní, zda to vadí…
První díl měl příběh, který zvládl utáhnout celý film – příběhem se mihla i nějaká ta legenda, došlo k nějakým zvratům. V druhém dílu se objasnilo pár události z dílu předchozího, pořád tam byl příběh, který byl přehledný a dokázal zaujmout. Třetí pokračování nám sice nenabídlo, až na výjimky, známé tváře ani prostředí, ale udržovalo nás celkem v napětí, neboť jsme se chtěli dozvědět, jak že se teda Soňa s Lucianem dopracují do onoho osudného okamžiku, o němž my jsme dávno věděli z prvního dílu. A co tedy má toto čtvrté pokračování?
Více akce, více krve, více zbraní, které není třeba přebíjet, více zbytečných postav, větší a zlejší potvůrky a především… hodně vytočenou Kate Beckinsale.

Ono když se probudíte, celí zmrzlí, sotva hýbete prsty a to poslední, co si pamatujete, je osoba, jíž milujete, jak mizí v nenávratnu, není se co divit, že vám to trochu hne žlučí.
Příběh se odehrává několik let po takzvané čistce – velkém zásahu proti všem nelidem, kdy byli upíři a vlkodlaci takřka vyhubeni. Nikde není řečeno, jak k tomu došlo, jak na ně lidi vlastně přišli, zda to někdo náhodou nevyvolal záměrně a nezredukoval tak vlastní řady… Celkově je začátek dost zmatený, ale pak se divák chytne, neboť stará dobrá Selene je zpět ve svém latexovém oblečku, řádně rozohněná a hodlá všechnu tu verbeš pozabíjet.
Uteče z místa, kde ji drželi – laboratoří Antigenu – a chce najít Michaela, o němž si myslí, že s ní také utekl (má k tomu podstatné důvody). Jenže další pokusný králík nebyl Michael, ale dívka jménem Eve, o níž se všichni vyjadřují jen jako o „hybridovi“ (velice lichotivé).
Při jejím hledání Selene narazí na upíra Davida, který jako by vypadl z Upířích deníků (ano, dokonale „vystajlovaný“ hezounek). Ten samozřejmě Selene a Eve pomůže a zavede je do jednoho ze stále fungujících klanů. Tam ale z návštěvy smrtonošky nejsou moc
nadšení. Na okamžik se zde objeví Charles Dance (Hra o trůny – Tywin Lannister) v postavě staršího upíra. Přestože mu to jako upírovi poměrně sekne, nemá žádný jiný vliv pro pokračování děje – akorát tam běhá a všechny prudí (role chladných a přísných otců mu zjevně sedí).

Nepotřebuju přebíjet a ty?
Hlavní zápletkou je hledání unesené Eve (v pořadí už její druhé hledání). Zde přichází na řadu další vcelku nepodstatná postava – detektiva sympatizujícího s upíry. A akce může začít. Výbuchy, salta, konspirační teorie, střelba – zbraně samozřejmě hrdinové přebijí za celý film asi dvakrát. Dojde i na ruční souboje a tady se budete moci pokochat novou formou lycanů… Selene se nejspíš učí lítat, jak často je ve vzduchu, dvanáctileté Eve záporáci mlátí hlavou o auto…, no zkrátka radost pohledět. Oproti ostatním dílům je zde i více krve – detailní záběry na to, jak vlkodlakovi projde kulka hlavou, stojí za to. S mozky na zdi se tentokráte nešetří.

Herecké výkony jsou na tuto sérii standardní. Selene se vlastně pořád tváří stejně (v davu z mužského publika zazněla hezká poznámka: „Na to, že je to upírka, nám docela stárne.“) a výkony ostatních jsou prostě průměrné – ono zatvářit se vytočeně, fanaticky nebo sebejistě snad zvládne většina herců. Co se jmen týče, neobjevila se tu žádná známá esa, ale spíše obličeje, které můžete znát z některých seriálů. Jak už bylo řečeno, mihl se tu Charles Dance, Kristen Holden-Ried (Lost girl), Michael Ealy (Californication, FlashForward)…

Triky zůstaly celé ty roky při starém, takže lycani jsou trochu olezlí a jejich proměna je poněkud křečovitá, ale byli tu i horší vlkodlaci.

Sečteno podtrženo. Je to devadesát minut akce a bezhlavého násilí. Příběh to oproti předchozím dílům nemá – nezlobte se, ale je to tak. Já osobně byla poněkud zklamána nevyužitím možnosti spojenectví mezi vlkodlaky a upíry, které by podle mého mohlo do filmu přivést novější prvek. (Nepřítel mého nepřítele je můj přítel tady nějak neplatí.) Pokud máte rádi boje mezi těmito potvůrkami, akci a trochu té krve, určitě si film užijete. Zda čistá akce dokáže udržet pozornost i náročnějších diváků, to už je sporná otázka.
Mou pozornost film udržel a já ho mohu ohodnotit jako nad očekávání. Poté, co byl původní příběh uzavřen rozcupováním Marcuse, jsem se poněkud děsila toho, co všechno by tvůrce mohlo napadnout. (Já se jen modlila, aby nevzkřísili některou z již mrtvých postav, což se naštěstí nekonalo.) Nakonec to dopadlo lépe, než se dalo očekávat, i přesto, že tvůrce nenapadlo nic lepšího než přehánět a přehánět (Čím větší, tím lepší?). Film velice rychle utekl a až na několik zaškobrtnutí se Selene hladce prostřílela až k cíli.
K pátému dílu, který můžeme dozajista očekávat, jsem ovšem už i já trochu skeptická…

Related posts:

1. Nevkročíš počtvrté do stejného moře aneb Piráti z Karibiku se vrací Na vlnách podivna Báli jste se? Že po prvním dílu, který byl originální,...
2. Probuzení Tato povídka se umístila na 4. místěv literární soutěži O...
3. Underworld City 2008 Holdujete LARPu? A máte rádi upíry a vlkodlaky? Pak si...

Vytěžované téma upírů v podání jedné ze špiček českých autorů fantasy, Miroslava Žambocha, zajišťuje originální, neotřepaný a navíc, pro nás moc neprozkoumaný, Žambochovský pohled na ně. Ale bude to stačit?

Přestože se Žamboch upírům zatím nikdy nevěnoval tolik prostoru, mohli jsme dopředu počítat, že tento román nebude moc podobný té záplavě upírské literatury, ve které se částečně náš fantasy trh ještě stále topí. To sliboval na svém webu i sám autor a potvrzuji, měl pravdu. Přesto se však něžnému pohlaví úplně nevyhnul. Upír Mathias Majer je milovník žen, což dokazuje hned první scéna, kde se kvůli jedné takové prostřílí přes celý bar, na množství krve to tedy nic nemění.

Typ hrdiny se v lecčem podobá Koniášovi. Samotář, který nepatří do žádného klanu, nespadá do žádné hierarchie. Dále už zmiňované ženy a taktéž výborný bojovník, nejen s chladnými zbraněmi, navíc s velmi dobrou odolností a regenerací, ale to tak k upírům už patří. Jenže to poslední mi právě kazí ten pravý zážitek z knihy. Jeho neporazitelnost a nehorázné štěstí, kdy to první tak úplně nedostačovalo, mi potěšení nezvedaly. I Koniáš toho uměl safra hodně a nejednou měl na krajíčku, přesto mi připadal víc přirozený a reálný. Z Mathiase čiší až odcizující ryzost nesmrtelnosti a dokonalosti.

Jasně, že si uvědomuji, že mám co do činění s upírem. Proti němu by v pěstním souboji neobstál ani Bakly. Nějaká kulka, pokud není přímo mezi oči, nebo polámané kosti, vytahaná střeva jsou pro upíra snesitelné. Ale to, že tu kulku mezi oči neschytá, a člověk může s jistotou říci, že pokud ho nějaká ta kulka do hlavy strefí, pak vždy odere kůži na kost, ale nic víc. Ne, nejsem nepřejícník, chci aby hrdina přežil až dokonce. Jenže kolikrát, když už mu síly nestačí, tak to stejně končí spíše náhodou.

Olova a ran dostane zaslouženě, ale podle mě jeho úspěchy nejsou tolik zasloužené. Několikrát v krátké době, až si to čtenář bude pamatovat ještě dlouho po dočtení, při pití blahodárné krve, cítí, že toho vypil víc než kolik by měl zvládnout a hrozí se tím, že ho zahubí zvracení, stejně jako nejednoho před ním, ale nestane se to, což ubírá na reálu i upírovi. Pro orientační představu, Mathias je tu s námi asi od třicetileté války, a v tomto světě platí zákon, že čím starší upír, tím silnější, ale taky se hůře přizpůsobuje moderní technice.

Protagonista však dokáže s vypětím sil porazit i několikrát staršího upíra, to by, jak sama kniha naznačuje, nemělo být možné. Autor to má zdůvodněné i promyšlené, nedovolil bych si prohlásit, že staví proti sobě dvě tvrzení, ale nemění to, že Majer je výjimka mezi upíry nejen stejně starými, ale mezi všemi, z deseti hvězdiček dokonalosti jich má devět a půl; líbil by se mi víc, kdyby měl aspoň o jednu míň.

Samotné finále mi připomíná americký film. Zástupy nepřátel padají, čím jsou silnější, tím je Mathias rychlejší a lepší. Dva, tři prastaří upíři už nečiní větší problémy a hlavní záporák? Setkání s ním se odvíjí jinak než bychom očekávali, ale jeho reakce a chování se k němu, jako k jednomu z nejmocnějších upířích velmistrů, nehodí vůbec.

Opusťme příběh, protože jsou tu i věci, které autor použil poprvé. Samotářství Mathiase totiž postupně ruší tím, že i sám upír si uvědomuje, jak informuje samotná anotace knihy, že bez pomoci se neobejde. A opravdu Derviš novinář, dříve pouhá kořist, se stává, pro upíry dost neznámé slovíčko, přítelem na plný úvazek, který upírovi pomáhá více než dost.

Autor se vypsal, myšleno v pozitivním slova smyslu, a dokazuje to úsměvnými frázemi, dialogy i propracovaným charakterem hlavního hrdiny, zejména pak jeho proměnou, kterou musí chtě nechtě při kontaktu s lidmi podstoupit. I používání moderní techniky nepatří k jeho koníčkům, počítačům moc nerozumí, mobil využívá k základním funkcím a radši se nechá vozit, než aby řídil – ale jako závodník na motorce by se nezadal ani s Valentinem Rossi (právě většina, snad všichni upíři byli buď lepší v tom anebo v tom, ale Mathias prakticky jen slabě pokulhává v tom, v čem nevyniká).

Nemáte ještě dost upírů, nebo jste se jim naopak zatím jen vyhýbali? Seznamte se s nimi, v béčkové akci, ale taky od osvědčeného autora, který dokáže své čtenáře odměnit. Jestli nehledáte moc složitý příběh, ale spíše příběh face to face, ponořte se do Visio in Extremis, i když jeho pravý význam zpomaleného vnímání spíše při čtení nezažijete, odsýpá náramně rychle…

Hodnocení: 60 % (v kontextu tvorby autora, ale pokud jste milovníky soubojů a extra silných protagonistů, užijete si to určitě víc)

Dílo: Visio in Extremis
Autor: Miroslav Žamboch
Nakladatelství:  Triton (2011)
Vydání: první
Redakce: Jiří Popiolek
Obálka: Jan Doležálek
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč (pro členy Trifid klubu 209 Kč)

Michal Cukr

Za mým prvním setkáním s fantasy stojí jedno jméno – J. R. R. Tolkien. Spisovatel, který pro mě stále zůstává asi největším velikánem v žánru. Od tohoto setkání uplynul už nějaký ten čas a já mezitím začal poznávat fantastiku ze všech možných úhlů. Zhlédl nespočet filmů, stejně tak si zahrál mnoho RPG jak na počítači, tak i na stole, hlavně DrD, které občas ještě hráváme. Projezdil bitvy a larpy, na které se poslední dobou už moc nedostává času, a taky jsem holt trochu zlenivěl:) Momentálně zůstávám věrný fantasy zejména skrz knihy, sci-fi spíš ojediněle. Času ubývá, autorů přibývá, ale i tak rád poznávám nové tváře žánru.

Related posts:

1. JFK 24: Válka pašeráků – recenze Už se na vás na Fraussu-R řítí Vincent Vega, s...
2. Kejklíří léta – recenze Nakladatelství Zoner Press vydalo letos v červenci další knihu v...
3. V Horách šílenství – recenze Existují tajemství, která by měla zůstat skryta. Skutečnosti, které by...

Po úspěchu prvního románu o největším německém hrdinském eposu se Torsten Dewi a Wolfgang Hohlbein pustili do další aktualizace nesmrtelného mýtu.

Nevím, jestli je to tím, že tentokráte neměli autoři pocit, že jim původní legenda „svazuje ruce“, ale druhý díl série „Nibelungové“ je dobrý… opravdu dobrý. Všechny chyby, které jsem vyčítala prvnímu dílu, byly odstraněny. Což si nedovedu vysvětlit jinak, než že držet se prostě nějakého schématu příběhu ani jednomu z autorů nevyhovuje.

Druhý díl totiž nemá s původní „Písní o Nibelunzích“ nic společného a je zcela smyšlený. Na příběh navazuje životem Sigurda – syna Siegfrieda a Krimhildy, který je vychováván jako nástupce islandského trůnu. Elsa ho vede k lásce k četbě a Gernot k tomu, aby byl spravedlivý a uvažoval vždy s jasnou hlavou. Přestože je obklopen přáteli, zatouží po dobrodružství a i přes zákaz svých „rodičů“ Island opustí. Jeho krev se prostě nezapře.

Když hrdina netrpí touhou vám vše vnucovat dvakrát

Příběh je vyprávěn svižně. Rychle plyne kupředu, i když jste svědky třeba jen Sigurdovy bitky v hospodě. Nemáte pocit, že stojíte na místě a jen je vám dokola opakováno něco, co už dávno víte. Když hrdina na něco přijde, netrpí touhou vám to znovu vnucovat, když už jste to jednou odhalili společně s ním. Děj značně oživují i četné (smysluplné!) dialogy, které nejsou jen planým babským tlacháním, ale sunou příběh po jeho linii kupředu. S popisy se často šetří a ustupují akci. Občasné filosofování vás neunaví, protože je do příběhu vkládáno s rozvahou a jen do míst, kde najde uplatnění.

Charakterů je zde mnohem více než v předchozím dílu a na většině z nich si najdete něco, co vás zaujme. Rozhodně to není jen přehlídka černých nebo bílých postav, které mají od začátku do konce dány svou roli. Konečně zde autoři udělali i prostor pro vývoj postav, jehož absenci v předchozím dílu považuji za největší slabinu. Nelze říci, že by tento vývoj byl vždy uspokojující, ale je tam.

Zde mi nezbývá než politovat hlavního hrdinu Sigurda. Je synem svého otce, ale díky výchově, jíž se mu dostalo, není tak prchlivý, dělá (ve většině případů) uvážlivá rozhodnutí a není ani zdaleka tak zpupný. I přesto, že se chová čestně a naslouchá radám starších a moudřejších…, situace ho donutí přihlásit se opět o své dědictví – Xanten. A přestože tam najde vše, po čem jeho srdce toužilo, zdá se tato cena málo. Sigurd se stále zaříká oním magickým slovem „osud“. Otázkou ale zůstává, zda to není jen pokus o omluvu své vlastní umíněnosti. Hrdina se pravdu dozví záhy a zjistí, že jediné chybné rozhodnutí si může vyžádat vše, na čem jste do té dobry dřeli.

Pomsta bohů, surovost a výsměch hrdinovi

Příběh se opět snaží dělat čest starým eposům, kde hrdiny nikdo nešetřil a tresty za jejich provinění bývaly nezřídka nepřiměřené. Bohové jsou zkrátka hadi – a ti se nedráždí bosou nohou… Přesto mě ke konci příběh poněkud překvapil svou „brutalitou“. Ano, četla jsem příběhy s mnohonásobně detailněji popsaným násilím, přesto zde bylo něco, co mi na způsobu vyprávění skutečně připomnělo staré eposy a jejich pohled na násilí a týrání lidského těla i duše. V tom, jak autoři volili jednoduchá slovní spojení, byla jistá surovost a výsměch hrdinovi, který prochází mnohými zkouškami a výsledek jeho snažení je značně nejistý.

Jen mě trochu mrzí, že zde byl Odin vypodobněn pouze jako pomstychtivý bůh. Žádná jeho dobrá vlastnost se příběhem nemihla – jen jeho touha po lidských duších a ničení všeho, když tyto duše uniknou…

Pánové Hohlbein a Dewi si v mých očích napravili reputaci. Stejně tak musím s potěšením konstatovat, že množství tiskových chyb se snížilo na minimum. Snad další díl přinese stejně dobré, ne-li lepší vyprávění.

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 328

Vazba: Pevná

Related posts:

1. Prsten Nibelungů jako román? Zkazit se dá všechno Mladý válečník Siegfried přijde na burgundský dvůr jako kovář, zabije...
2. Pomsta Autor článku: Ardonmay Chtěli jste pokračování, máte ho mít. Pokud...
3. Novicka (Trilogie o černém mágovi: kniha druhá) – recenze Název: Novicka Autor: Trudi Canavan Překlad: Eva Chmurová Nakladatelství: Zoner...

Vážený čitatelia, vitajte v ultimátnom dobrodružstve. Vitajte vo svete Skyrim.

Zem hrdinov, drakov a snehu

Nie všetko má svoj koniec, zato všetko má svoj počiatok. Aj život vášho osudom zmietaného avatara má nejaký svoj nejasný začiatok, jeho hrdinská cesta sa však začína až vtedy, keď ho chytia vojaci Tamrielského impéria pri zakázanom prekročení hraníc. Dovezú ho do opevnenej osady Helgen, kde ho – spolu s vodcom povstania Ulfricom Stormcloakom a niekoľkými jeho vojakmi čaká poprava. A v momente, keď sa kat zaháňa obrovskou sekerou, na helgenskú vežu dosadne drak a začína nefalšovaný chaos. Váš hrdina sa s pomocou povstalcov dostáva na okamih do bezpečia a po malej exkurzii do jaskynného komplexu pod osadou sa konečne ocitne na slobode. Bez mena a bez peňazí, ale s obrovským potenciálom do budúcna. V jeho žilách totiž koluje krv drakov a to je výhoda, ktorá sa ráta.

Pokiaľ náhodou netušíte, čo je to Tamriel, kto je Ulfric Stormcloak alebo v strede akého povstania ste sa to vlastne ocitli, ničoho sa nebojte. Hoci najnovšia hra z dielní Bethesdy začína relatívne zhurta, nič z vyššie uvedeného vás vlastne nemusí zaujímať a všetko, čo potrebujete, sa dozviete v pravý čas. Naopak, zaujímať vás môže fakt, že po dobehnutí do najbližšej osady Riverwood štartuje úžasné dobrodružstvo, počas ktorého sa z vášho bezmenného panáka stane neohrozený drakobijec. Svojho prvého okrídlenca skolíte vlastne celkom rýchlo, ale s pomocou mestských stráži sa to ešte „neráta“. Nedlho na to sa však hlavná dejová linka naplno rozbieha a vy budete mať dosť a dosť príležitostí otupiť svoju zbraň o nejaké tie dračie šupiny. Nechcem veľmi spoilovať, takže k deju dodám len toľko, že draci sa v Skyrime neobjavili náhodou a vašou úlohou bude samozrejme ich inváziu rázne ukončiť. Príbeh vás preženie solídnou porciou mapy a prevedie vás temnými katakombami alebo vás vynesie na najvyššie vrcholky obrovských skyrimských pohorí.

Oproti predchádzajúcemu dielu TES: Oblivion je nutné dodať, že hlavná dejová línia je tentokrát omnoho zaujímavejšia a dokončil som ju relatívne veľmi rýchlo. Navyše – a to je v sérii TES novinka – obsahuje všetko, čo má dobrý príbeh obsahovať – čiže nielen tisíc rôznych lokalít, ale aj perfektné prepojenie s mytológiou Skyrimu, prepracované postavy a ich pozadie a celkovú rôznorodosť. Nestane sa vám, že by ste v rámci hlavnej dejovej linky strávili priveľa času v rovnakom prostredí. A to je dobre. Znamená to totiž, že ústredný dej je naozaj podstatnou časťou hry.

Každý koniec znamená nový začiatok…

… a neexistuje lepší príklad ako práve Skyrim. O to symbolickejší je fakt, že hlavný príbeh sa zakončí na najvyššej hore Skyrimu, High Hrothgar a vy pod sebou vidíte celý svet. V podstate to znamená, že hoci ste práve strávili 20 hodín odvrácaním dračej kliatby, vaše pôsobenie v Skyrime ani zďaleka nekončí. Ba naopak, povstanie slobodných obyvateľov Skyrimu proti Impériu je v plnom prúde – ku ktorej strane sa pridáte? Bojová, magická a zlodejská guilda stále naberá nových členov, niekde v útrobách Skyrimu čaká na svoj moment aj Dark Brotherhood a svoje bojové schopnosti môžete predviesť aj ako žoldnier. Pred vami je navyše obrovské množstvo neprebádaných jaskýň a katakomb, pevností a osád banditov, ktoré skrývajú nejeden poklad. Okrem toho je v hre 9 veľkých miest a desiatky osád a v každej z nich narazíte na úžasné množstvo ľudí, ktorý potebujú niečo niekam odniesť, niečo odniekiaľ priniesť alebo niekoho poslať na onen svet. Je vám to málo? Čo takto sa začať trochu vzdelávať? Skyrim – podobne ako Oblivion – obsahuje stovky kníh popisujúce nielen (šialene prepracovanú) históriu a mytológiu Skyrimu či dokonca celého Tamrielu, ale aj rôzne poviedky či romány, pri ktorých môžete stráviť celé hodiny reálneho času. Aby ste sa nenudili, pri čítaní niektorých kníh sa vám automaticky naštartujú nové questy. A to som úplne vynechal fakt, že dokončením hlavného questu nekončí dračia hrozba a stále máte možnosť loviť drakov, trollov, medvede, šelmy, obrov, mamuty, alebo iné fantastické potvory. Navyše, po Skyrime sa potuľujú upíri a vlkodlaci a tak si môžete vytvoriť vlastnú verziu Twilightu na Tamrielský spôsob. A čo takto pustiť sa do prehľadávania tajomného podzemného sveta, ktorý za sebou zanechali trpaslíci?

Skyrim je jednoducho zem nekonečných možností – a to doslova. Autori totiž do hry zamontovali systém, ktorý je schopný donekonečna chrliť komplexné úlohy pre hráčov. Je teda zrejmé, že niečo ako „dohrať Skyrim“ nie je možné.

(Nekonečná) cesta ku hviezdám

Skyrim má však ešte jednu obrovskú výhodu oproti svojmu predchodcovi, Oblivionu. Váš hrdina je tentokrát charakterizovaný iba rasou a už nie súhvezdiami či inými predpokladmi. To v podstate znamená, že ak ste hlavný quest dokončili ako neohrozený bijec s obojručnou sekerou v ťažkej zbroji, nič vám nebráni vymeniť to za jemné šaty a nastúpiť na cestu mágie. A to platí aj v prípade, že si ako rasu zvolíte napríklad orka alebo khajiita. Je pravda, že tieto rasy majú slabšie predpoklady na mágiu, ale to vlastne znamená len toľko, že ich magické schopnosti začínajú na nižších leveloch. Ako je však v ságe TES dobrým zvykom, postava neleveluje na základe dokončených questov alebo zabitých príšer, ale na základe vykonávania rôznych činností. Pokiaľ teda otvoríte dostatočné množstvo zamknutých truhlíc, dostanete novú úroveň na lockpicking. Ak vystrelíte 1000 šípov, stanete sa lepším lukostrelcom. A ak vyčarujete dostatočný počet fireballov, možno z vás bude mág.

Novinkou je celkové levelovanie, vďaka ktorému nerastú len samostatné skilly, ale rastie aj úroveň vášho avatara. Pokiaľ teda vytrénujete napríklad 4 bodíky na luk, 7 na brnenie a 6 na mágiu, hra vám dá možnosť kúpiť si na vybraný skill jeden bonus vo forme hviezdičky zo súhvezdia. V preklade to znamená, že si napríklad môžete zabezpečiť, aby sa vaše pakľúče nelámali alebo aby ste mohli kúzla na dvoch rukách kombinovať do jedného, silnejšieho.

Tento jednoduchý systém dodáva Skyrimu jednu úžasnú vec – ak si chcete namiesto zlodeja zahrať za mága, nemusíte si pracne stavať novú postavu. Stačí, aby ste jednoducho začali používať kúzla a ste na správnej ceste. Ak chcete byť zlodejom, nič vám nebráni začať ľudí okrádať o ich ťažko nadobudnuté peniaze. Hra vám – konečne – nekladie žiadne prekážky a v tom, aby ste boli všestranný chodiaci postrach všetkých severských smrteľníkov vám zabráni snáď len akútny nedostatok času. Skyrim je v skutočnosti zatiaľ najsilnejší útok na spoločenský život hráčov a ja osobne som mal po dohraní hlavného questu a jednej guildy (tj po 25 hodínách) pocit, že som ešte ani poriadne nezačal – dnes mám nahraných približne 50 hodín a stále ešte nemám celú mapu odkrytú. A to vlastne hovorí samé za seba.

Hra náhody

Jedno z obrovských kúziel Skyrimu oproti iným hrám je fakt, že nemôžete medzi mestami na mape skákať ako sa vám zachce – každé mesto či osadu musíte najprv navštíviť a až potom sa doň môžete ľubovoľne teleportovať. To znamená, že strávite slušné množstvo hodín na nohách (alebo v sedle) blúdením divočinou Skyrimu. Ak ste zvyknutý na jasne vyznačené cesty na mape, dodám len, že v Skyrime sa moc na civilizáciu nehrá. Smerové tabule sú doménou väčších miest, ale pri preliezaní odľahlejších končín sa budete musieť spoľahnúť na kompas a vlastné orientačné schopnosti. To môže vyvrcholiť v nájdenie jaskyne plnej zlata alebo brlohu snežných trollov. Potulky v prírode vedia byť nebezpečnou zábavou, ale opäť napomáhajú atmosfére reálne fungujúceho sveta v ktorom si nemôžete beztrestne behať ako vám srdce ráči. Ani v neskorších častiach hry nieste neprekonateľný bojovník a stačí, aby si na vás počkala tlupa zlodejov alebo párik naštvaných obrov a máte po srande.

Na osady banditov vás však hra dostatočne upozorní a divočine sa dá vyhnúť, pokiaľ nebudete ignorovať zavýjanie vlkov či tiché vrčanie trollov (a obrov si všimnete z diaľky). Úplne náhodné sú však súboje s drakmi. Na ich prítomnosť vás upozorní buď ich rev, mávanie krídel alebo zahliadnete pod sebou ich tieň. Zbadať draka ešte nie je úplná pohroma, kľudne sa im dá zdrhnúť. Na druhú stranu, súboje s drakmi sú adrenalínová bomba a aj keď je pravda, že pri týchto súbojoch je pravdepodobnosť vašej smrti dosť vysoká, oplatí sa zmerať si s orkídlencami sily. Okrem pocitu zadosťučinenia totiž získate dračie kosti, ktoré za tučnú sumu predáte v obchode. A to sa oplatí.

Ako som už naznačil, po svete sa môžete túlať v konskom sedle, pokiaľ teda máte dosť peňazí na jeho nákup – koňa, samozrejme, nie sedla. Potom si prechádzky prírodou užijete o trochu menej (a nebudete napríklad môcť zbierať rastlinky bez toho, aby ste z koňa pracne zliezli), ale predsa len je to rýchlejší spôsob dopravy – to poteší hlavne v momente, keď sa na vás valí menšie stádo mamutov hnané ich obrovským pastierom.

Každý správny hrdina potrebuje miesto, kde môže skloniť hlavu – na toto skvelo poslúžia prícestné hospody a pokiaľ nemáte čo robiť s peniazmi, môžete si kúpiť vlastný dom v jednom z miest a následne ho plne vybaviť nábytkom. Efekt to má samozrejme len estetický, ale je to príjemný pocit, keď sa po niekoľkodňovej výprave za pokladmi Skyrimu môžete vyspať vo vlastnej posteli – a áno, uvedomujem si ako absurdne to znie Trochu ma prekvapuje, že autori do hry nezapracovali systém sobášov á la Fable. Keby vás v dome čakala ešte aj nevesta, ilúzia by bola úplne dokonalá.

Čo však v hre funguje na výbornú, je systém spolubojovníkov. Už na začiatku dostanete k dispozícii neohrozenú bojovníčku Lydiu, ktorá vás verne sprevádza na vašich dobrodružstvách. Mať za sebou parťáka nie je nikdy na škodu, keď už nie pre jeden meč k dobru tak preto, že vám môže slúžiť ako nosič cenností. O umelej inteligencii spolubojovníkov by sa dalo polemizovať, ale zatiaľ sa mi nestalo, že by ma nejaký z nich vyslovene sklamal.

O tom, čo sa dá v Skyrime robiť, by sa dalo rozprávať celé hodiny. Zbieranie bylín som spomenul len okrajovo, to ale vedie k alchýmii, čo je opäť podstatná časť znalostí každého dobrého mága. Pokiaľ máte požadované schopnosti, môžete tiež napríklad svoju zbraň vylepšiť („ukovať“ si vylepšenie), alebo ju začarovať nejakým bonusom (napríklad váš luk bude strieľať ohnivé šípy alebo pri pohľade na vašu zbroj sa niektorí nepriatelia dajú na útek).

Posuňme sa však k tomu, ako funguje bojový systém v Skyrime. Prekvapivo sa od čias invázie oblivionských potvor veľa nezmenilo. Svoju zbraň môžete použiť na slabší a rýchly útok z niekoľkých smerov alebo na pomalší a silne devastujúci úder naplno. Ten vám však solídne zatrasie so staminou a na to sa oplatí dávať pozor. Nemôžete teda zbraňami máchať hore dolu a to isté platí o kúzlach. Každé kúzlo stojí nejakú tú manu, takže sa oplatí používať novinku v bojovom systéme, takzvaný dual-wield. V podstate to znamená, že môžete v oboch rukách držať všetko, čo uznáte za vhodné. Či už sú to luk a šípy, obojručné sekery, meče či kladívá, dva menšie meče, meč a štít, meč a kúzlo, kúzlo a kúzlo – fantázii sa medze nekladú. Stačí si naklikať, čo chcete kde mať a nie je problém metať z pravej ruky firebally zatiaľ čo v ľavej držíte štít a odrážate útoky dotieravých potvor. Takisto je napríklad možné nechať bojovať len spolubojovníka a liečiť ho. Skyrim je veľmi všestrannou hrou a neexistuje jeden správny spôsob boja a dokonca ani žiaden nesprávny. Na rozdiel od Oblivionu vám Skyrim (podobne ako Deus Ex: Human Revolution) konečne dáva všetky nástroje k tomu, aby ste v tomto virtuálnom svete rozbehli svoje dobrodružstvo podľa vlastných predstáv.

Aby som nezabudol, okrem mečov a mágie máte k dispozicii ešte jeden spôsob boja a tým sú výkriky – počas hrania objavujete v jaskyniach a dračích hrobkách útržky dračieho jazyka, ktoré majú všemožné použitie. Hneď zo začiatku sa naučíte, ako výkrikom odmrštiť všetko, čo vám stojí v ceste, postupne sa naučíte chrliť oheň, rozohnať hmlu, privolať si drakov na pomoc či naopak ich jediným výkrikom „ztrhnúť“ z oblohy. Výkriky niesú len zbytočný prídavok, ktorý do hry „pretiekol“ z hlavného deja, ale sú podstatnou zložkou súbojov a niekoľkokrát vám zachránia krk.

Nádhera, kam až oko dovidí

Je zrejme ešte 100 ďalších vecí, na ktoré som zabudol alebo som na ne ešte nenarazil. Skyrim je hra masívnych rozmerov a komplexne ju popísať by zabralo približne rovnaké množstvo času ako hranie samotné. Žiadne miesto nie je prázdne, ani jedna minúta, ktorú pri hraní strávite nie je hluchá – či už je to vďaka „náhodnej“ hrateľnosti, alebo vďaka grafike. Ak totiž náhodou budete mať zrovna voľnú hlavu, sústredíte všetku svoju pozornosť na vizuálnu nádheru ktorá sa vám udomácnila na obrazovke.

Nový grafický engine je v skutočnosti podobný tomu z Oblivionu, ale autori sľubujú, že za dobu kratšiu než dlhú čaká PC hráčov grafický update na DirectX11, takže strávim menej času opisovaním efektov, ktoré si pamätáte z Oblivionu a viac času popisovaním úžasnej atmosféry.

Totiž, v čiste technickom prevedení podobnosť s TES IV končí. Skyrim – ako severský svet – pokrývajú masívne pohoria, terén je veľmi členitý a naraziť na rovné priestranstvo je vec neobvyklá. Autori sa však očividne sústredili predovšetkým na počasie – pláne Skyrimu obvykle pokrýva vrstva snehu, v južných častiach nie je problém naraziť na dažďové prehánky, ale hlavné slovo v TES V má jednoznačne sneženie. Hra pozná niekoľko úrovní padania „toho bieleho hnusu“, od ľahkého posypu krajiny až po neľútostnú víchricu (v takom prípade je ideálne otvoriť si v reálnom svete balkón a užiť si studenú atmosféru

Ďalším fantastickým efektom – a možno ešte pôsobivejším – je hmla. V momente, keď stojíte na vrcholku sveta, pod sebou vidíte hustý les a za ním do výšky sa dvíhajúce pohorie zahalené v plášti z hmly, pochopíte, že je vám vlastne ukradnuté, že hra neobsahuje moderné efekty a podobné prkotiny.

Niečo podobné sa dá napísať aj o prírode a mestách. Potulky prírodou sú zážitok nie len z hľadiska hrateľnosti, ale aj z hľadiska vizuálneho. Stromy a nízky porast sú síce trochu strohejšie, než by sa v modernej hre patrilo, ale vyvažuje to ich hustota a vynikajúco spracované skaly rozných tvarov a veľkostí. Ďalšia vlna „wow“ momentov nastáva pred vstupom do každého nového mesta. Každé z nich je totiž výrazne odlišné, ale všetko sú to skvosty pseudo-stredovekej fantasy architektúry. Keď poprvýkrát uvidíte absurdne vysoké múry Windhelmu, ktoré sa akoby náhodou vynoria spoza hmly a privítajú vás svojou stoickou zlovestnosťou, bude to naozaj zážitok epických rozmerov.

Každé mesto má však svoj špecifický vzhľad a to nielen zvonku. Riften je zlodejské mesto, takže mu nesmie chýbať kanálový systém v ktorom sa skrývajú rôzne nechcené živly, naopak Solitude je centrum cisárskej moci v Skyrime, takže očakávajte zástupy imperiálnych vojakov na každom kroku a veľmi vojenskú atmosféru.

Obyvatelia jednotlivých miest či Skyrimu obecne sú taktiež detailne prepracovaný – aj keď je pravda, že NPC vyzerajú z blízka trochu zastaralo, stále sú to veľmi solídne modely, ktoré sú navyše od seba dostatočne odlišné. Nájdete tu osoby všetkých rás, pohlaví a vekov – tentokrát do hry pribudli deti – každá z nich má čo povedať, aj keď je pravda, že niektoré frázy budete počuť častejšie, než by sa patrilo. Pri pomyslení na veľkosť Skyrimu ako sveta je však toto len veľmi nepatrný problém.

Apropos, zvuková stránka veci – dabing je opäť celkom na úrovni, podobne ako v Oblivione nečakajte nejaké výrazné herecké výkony, ale rozhodne je to – opäť s prihliadnutím na rozsah – solídne odvedená práca. Špeciálnu pochvalu si zaslúžia dračie výkriky a vôbec zvukové efekty kúzel, dračie škreky atď. Neraz vám Skyrim rozozvučí basáky a budete radi za to, že máte hluchých susedov. Po hudobnej stránke nie je čo dodať. Jeremy Soule opäť odviedol fantastickú prácu. Ku klasickej „Elder Scrolls“ téme v bojovom prevedení sa tentokrát pripája téma Dovakhiina čoby drakobijca, v ktorej vás vpred poháňa zástup hulákajúcich severanov. Naopak, mimo boja hudba naberá úplne iný nádych, pokľudné melódie sú perfektný podmaz na potulky prírodou či mestami.

Stretneme sa v (zamrznutom) pekle

The Elder Scrolls V: Skyrim je hrou, ktorú sa nedá porovnať s ničím, čo momentálne existuje na hernom trhu. Zaklínača 2 a Dragon Age 2 diskvalifikuje fakt, že to niesú „čisté“ RPG ale spadajú skôr medzi akčné hry. A Oblivion zase bledne v porovnaní so Skyrimom nielen v rámci technického prevedenia, ale hlavne pri pohľade na hlavný dej, na nekonečné questy a ohromné možnosti tvorby postavy či len samotnú veľkosť mapy a prepracovanosť prostredia.

Tým samozrejme nechcem povedať, že Skyrim nemá chyby. Zaklínač má výrazne lepšiu grafiku a Dragon Age 2 zase viac… zosústredený dej. Obe sú to viac spojité hry, v ktorých je cieľ vždy jasne daný. Naopak Skyrim vám žiaden cieľ nedáva – snáď len, aby ste sa dobre bavili. Keď som pri tých chybách, musím spomenúť, že PC verzia Skyrimu rozhodne nie je postavená na klávesnicu a myš a najlepší zážitok (paradoxne) dosiahnete s použítím gamepadu.

To sú všetko ale len nepodstatné muchy. Skyrim totiž nechce byť príbehovou jednosmerkou ani technicky dokonalou hrou. Skyrim chce byť ultimátny sandbox, svet pripravený privítať všetky vaše fantasy túžby a pretvoriť ich na (virtuálnu) realitu. A to sa mu v konečnom dôsledku darí na výbornú. A tak budete len veľmi ťažko hľadať hru, ktorá vám poskytne podobné možnosti ako práve Skyrim. Ak im teda podľahnete, verte, že síce prídete o nemalé množstvo hodín, ale zase získate sadu (doslova) neskutočných zážitkov, o ktoré by bolo škoda sa pripraviť. Neváhajte teda a ponorte sa do najlepšieho fantasy dobrodružstva, aké kedy existovalo. Nech vás dračí hlas sprevádza!

Hodnotenie – 10/10

Video

Galéria

Jan Scigulinsky

Johny „Max“ Scigulinsky, recenzent pre mfantasy.cz, skladateľ na voľnej nohe, aktívny účastník komunít EpicBattleAxe.com a Gametrailers.com.
Samozvaný expert na PC hry a trh interaktívnej zábavy a pseudo-autor fantasy poviedok.

Related posts:

1. Torchlight Torchlight nie je hra, ktorú uvidíte na billboardoch popri dialniciach....
2. Heroes of Might and Magic VI V dnešnej dobe je už takmer nevídané, aby sa herná séria...
3. Fantasy News: Posledné číslo Istrozinu je na svete! Po vyše ročnom čakaní je tu pravdepodobne posledné tridsiate číslo...

Příběh ruského spisovatele Alexeje Pechova je stejně čtivý a podmanivý, jako je tomu u prvního dílu, ačkoliv je nutno přiznat, že se jedná o přímý děj jen málo zpestřený vedlejšími zápletkami. Pokud je vám známo dračí doupě, dá se příběh přirovnat právě k němu. Harold dostal hlavní úkol, k jeho splnění potřebuje nějaké věci a tak plní úkol za úkolem, misi za misí, aby se přiblížil k legendami opěvovanému Duhovému rohu. V cestě čeká spousta nepřátel a překážek, se kterými se musí vypořádat. Nicméně, vše řeší postupně a dvě zápletky se najednou nikdy nerozjedou, což je sice škoda, ale příběhu to příliš neublíží.

Oproti prvnímu dílu se však dočkáme zvratů a překvapení, což čtenáře povzbudí číst dál. Příběh plyne a stránky utíkají velmi rychle a najednou zjistíte, že jste na konci, některé věci zůstávají nedořešeny a vy se už těšíte na poslední díl trilogie. Rovněž se jako u prvního dílu dočkáme kapitoly, která nás zavede hluboko do minulosti a vysvětlí tak pár otázek ohledně současnosti. Bohužel, nebo bohudík, to záleží na tom, jak se podobným kapitolám stavíte, je taková kapitola jen jedna.

Většina postav je v příběhu řešená jen hrubým nastíněním, převážně jsou to postavy, které se objeví jen na okamžik, ale přesto bych jako čtenář uvítal trochu rozvedení jejich charakteru. Hlavní postavy účastnící se výpravy byly představeny již v prvním díle, a tak je každému jasné, co je k čemu vede.
Jako plus bych rozhodně uvedl postupný vývoj postav, ba co víc, u některých se dozvídáme i jejich minulost. Příjemným faktem je vtipnost tohoto fantasy. Je prostě příjemné, když šašek Kli-Kli provede nějakou lumpárnu či si z někoho udělá terč svého žertu.

Prostředí je opět krásně a jednoduše popsané. Popisy nejsou nikterak dlouhé, a přesto si dokáže čtenář lehce představit, kudy družina prochází, různé detaily míst a hlavně je tu dost místa i pro představivost.

Co říct závěrem kromě otřepaného doporučení snad každému? Že i druhý díl je skvělým oddechem od starostí reálného světa. Nečekejte zde nějaké morální ponaučení ani řešení otázek smyslu života a vůbec (i když na to už známe odpověď, je to přeci 42). Každopádně je kniha zpříjemněním při jízdě nebo čekání na autobus či při sychravém počasí.

Ukázka z knihy.

Martin Caha

Zástupce šéfredaktora

Zdravím,
fandou fantastiky jsem už více jak sedm let. Mezi mé nejoblíbenější autory patří pan Tolkien a pan Martin. Z českých to je potom Karolína Francová a pan Šlechta.
Občas se taky snažím něco napsat, ale tam se vlastně není čím chlubit.

Related posts:

1. Tulák ve stínech (Kroniky Sialy 1) – recenze#2 „… Nebezpečný nepřítel, kterého nazývají Bezejmenný, se rozhodl povstat, znásobit...
2. Tulák ve stínech – recenze Harold je mistr zloděj, nejlepší ve svém oboru. Není divu,...
3. Výsledky soutěže o Upíří polibky. Jací jsou vaši oblíbení likvidátoři upírů? Týden se s týdnem sešel a my tu máme před sebou...

Pravda, reality show v Kingově podání je mírně drsnější, ale když srovnáte televizní vysílání před dvaceti lety s tím dnešním, není idea smrti v přímém přenosu až tak neuvěřitelná. Pořad Běžící muž, jehož hlavní hrdina Ben Richards je ústředním protagonistou, vypráví totiž právě o tom – o lovu na člověka. Pravidla soutěže jsou jednoduchá: Ben dostane jeden den náskoku, poté se po jeho stopě vydá skupina lovců. Za každou započatou hodinu lovu se Benově manželce připíše na účet nezanedbatelná částka v dolarech. Jedinou podmínkou, kterou musí „kořist“ respektovat, je každý den poštou odeslat krátký natočený materiál.

Filmoví fanoušci si možná vzpomenou na knihou inspirovaný snímek z roku 1987 s Arnie Schwarzeneggerem v hlavní roli, ale udělali by nejlépe, kdyby na něj zase rychle zapomněli. Ne, že by byl až tak špatný (zde plně platí pořekadlo „je tak blbý, až je dobrý“), ale samotná kniha je úplně o něčem jiném. Zatímco ve filmu jde spíše o více či méně nápaditou likvidaci nekonečného přílivu „špatňáků“, kniha se zabývá spíše psychologickým rozpoložením hlavního hrdiny a jako taková je mnohem více temná a depresivní. Boj nejen proti lovcům, ale v podstatě proti celému systému nabízí spoustu paralel se současným světem a nesmlouvavě kritizuje neduhy současné společnosti. Pokud ale tyto odkazy hledat nechcete, nevadí.  Dá se totiž číst i jen jako strhující napsaný krátký příběh se skvělým koncem.

Kniha je opravdu velice krátká a přibližně 200 stránek uteče jak voda, což při ceně 250 Kč asi není zrovna ideální. Na polici vedle klasických tlustých kingovek vypadá poněkud podvyživeně . To je asi ale tak jediná výtka, jakou vůči Běhu o život můžu říct. I redakční práce je odvedená na výbornou, včetně pěkného přebalu.

Knihu tedy jednoznačně doporučuji a to nejen skalním Kingovým fanouškům, ale naopak i jeho odpůrcům. Je totiž jasným důkazem, že se jedná o zcela mimořádného, všestranného spisovatele, nikoli pásově tvořícího pisálka laciných hororů, jak mu bývá často nespravedlivě vytýkáno.

• BETA
• Originální název: Running Man
• Překlad: Ivan Němeček
• Vazba: vázaná
• Počet stran: 200
• Rozměr: 150×210 mm
• Hmotnost: 390 g

Honza Srp

Related posts:

1. Pojďte soutěžit o Kingův Běh o život Stephena Kinga není třeba představovat. Jeho knihu Běh o život...
2. Proto je život skvělý V nedělním oblečení předstoupíš před komisi, studené vysvědčení, smaže, co bylo...
3. Jon Sukowski: Život smrdí Dobrodružství jednoho depresivního chlápka, který není ani hezký ani ošklivý...

 Starogermánský epos „Píseň o Nibelunzích“ patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších příběhů vůbec. Četla/viděla jsem ho v několika různých variantách; od dětského vyprávění s ilustracemi až po veršovaný epos. Každé pojetí této legendy se liší ve větších či menších detailech a v každém jsem si našla motivy, které mi byly blízké, byť mohly být trochu klišé nebo zavánět zbytečnou romantikou. Proto, když jsem se doslechla o románovém zpracování tohoto příběhu, byla jsem nadšená. Toto nadšení mě ale brzy přešlo. Nevěřila jsem, že to někdy o Nibelunzích řeknu, ale z téhle knihy jsem byla opravdu zklamaná…

 Značný odklon od původní legendy mi nevadí. Legenda sama o sobě je vcelku strohým vyprávěním a je poměrně špatně stravitelná. Hrdinům nedává žádný prostor pro vývoj charakteru, postojů a názorů. Ovšem nejinak se vede hrdinům v románovém zpracování. Od začátku do konce se jejich způsob jednání nemění, jejich uvažování zůstává stále stejné – nikde žádný vývoj. To si mohli dovolit autoři v 8. století, ale ne autoři soudobí.

 Dalším problémem jsou rozvleklé pasáže. Myslím, že je v knize značné množství momentů, které jsou nadbytečné, a kdyby tam nebyly, knize by to neuškodilo. Navíc by se díky škrtům našlo místo pro vývoj postav a nebyly by tak zoufale ploché. Snaha o výčitky svědomí hlavních hrdinů či jejich sklony k šílenství, to vše vyznívá naprázdno. Skutečně zdařilé pasáže zde bojují s pasážemi zdlouhavými, nebála bych se říci chvílemi nudnými, jež děj nijak dalece neposunují ani vám nedají poznat blíže hrdiny, a části kvalitní viditelně prohrávají. Na dynamičnosti kniha ztrácí také po stránce dialogů – pokud byste je tu hledali, se zlou se potážete – je jich tu poskrovnu.

 Celá kniha je jakoby zbavená emocí. Žádná smrt, a že jich není málo, když se pohybujeme na poli starých eposů, ve vás nevyvolá ani záchvěv lítosti, neboť je podána zcela obyčejně. Až na výjimky v podobě několika málo vět zde nenajdete žádný patos (ani snahu o něj), žádný sentiment, žádná snaha udělat z toho něco víc. Vše je bolestně ploché jako hrdinové, k nimž jsem si nedokázala najít cestu. Jejich nebetyčná arogance, surovost, zbabělost, závistivost spojená s hlubokou nenávistí, zarytá tvrdohlavost a další vlastnosti jsou podané v takové míře, až vás otravují (a že v původní legendě hrdinové rozhodně nebyli žádní svatouškové…). Vše je pouze černobílé, i když se autoři snaží tento dojem odstranit sem tam vloženou poznámkou.

Já osobně považuji za nejlepší první polovinu první kapitoly – má vše, co od knihy očekávám: Emoce, motivaci postav, dynamiku děje… Autoři zde vhodně volí slova, zdá se, že mají cit na zachycení jemných detailů… Bohužel, po několik stránkách se tento náboj knihy ztrácí někde v nedohlednu.

 Velkou medvědí službu tentokráte knize prokázal překlad. Na dílu je znát, že se autoři knihu snažili napsat tak, aby i jazyk a způsob vyprávění odpovídaly způsobům vyprávění legend – vzletné obraty, barvitá přirovnání, poněkud pozměněný slovosled, sem tam nějaký ten archaismus… Ovšem v češtině jsou pak některé věty tak krkolomné, že si je člověk musí přečíst dvakrát, aby měl vůbec šanci je pochopit. Nemluvě o slovech, která jsou v textu jak pěst na oko – nevhodné užívání moderních výrazů, které se do kontextu skutečně nehodí (já osobně jsem po chvíli byla alergická na slovo „rauš“).

Knize neprospívá ani obrovské množství tiskových chyb. A to především v interpunkci – uvozovkách. Uvozovky zde najdete rozházené libovolně v textu, ale málokdy tam, kde mají skutečně být. Někdy chybí celé a vy si tak pouze domýšlíte, zda to, co jste právě přečetli, měla být přímá řeč. Někdy chybí jen ty počáteční; sem tam si tečka na konci věty vzala volno – doufám, že neplacené. A to se kniha na první pohled tváří velice kultivovaně – je v pevné vazbě, s pěkným přebalem a záložkou (!).

 Kniha měla ambice, ale jak je vidět, zkazit se dá všechno, i staletími prověřený epos, z něhož vás jindy může příjemně mrazit. Pokud nepatříte mezi lidi, kteří příběh četli v jiné podobě, myslím, že by se vám mohl líbit. Ale jestli jste ho četli a máte ho rádi, obávám se, že vás toto zpracování nepotěší.

Já jen upřímně doufám, že druhý díl, který by snad s původním mýtem neměl mít nic společného, bude lepší.

Autor: Hohlbein, Wolfgang; Dewi, Torsten

Překladatel: Schönová, Zuzana

Nakladatelství: Plejáda

Rok vydání: 2011

Počet stran: 309

Vazba: Pevná

Related posts:

1. Pomsta Nibelungů vylepšila autorům reputaci po zkaženém Prstenu Nibelungů Od té doby, co drakobijce Siegfried padl za oběť zradě...
2. Temný gryf aneb není všechno černobílé Lidé s Gryfy – Gryfmistři vládnou Cymrii a hlavní hrdina Arren...
3. Čtenářská cena Einsteinův mozek pro nejlepší povídku a román roku 2006 Stejně jako ve světě, existuje u nás, na teritoriu České...

Paměti kata Mydláře

Josef Svátek

Začneme trošku informativně; Josef Svátek byl český novinář, kulturní historik a spisovatel, zejména historických románů, 19. století (zdroj wikipedie [25. 10. 2011]). Avšak ne všechny jeho romány zabývající se historií, jí zcela reálně odpovídaly, občas si autor i něco přimyslel. A tak to je i v případě Pamětí kata Mydláře.

Kniha je pouze výborem rozsáhlejšího čtyřdílného cyklu Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, ale možná právě tento fakt dodává ději dynamiku a neklade před čtenáře sáhodlouhé popisy míst, postav, pojednání dobových situací a některé další, pro dnešní čtenáře špatně snesitelné, charakteristiky starších děl.

Přestože původní cyklus má už více jak jedno století, díky literární úpravě je jazyk knihy čitelný i dnes. Navzdory tomu si však zachovává svoji důstojnost v podobě různých archaismů, dobových slov, ke kterým však vždy vedou vysvětlivky. Dýchá tak na nás renesanční až barokní Praha a Čechy, ale neodpuzuje nás, je to příjemný závan české historie, historie katů pražských.

Děj knihy je rozdělen do dvou částí. Ta první se točí okolo Jana Mydláře, jak se vůbec dostal ke službě katovské. Ukazuje jeho snahy pozvednout katovské řemeslo mezi další důstojná řemesla, což – jak zjišťuje – je úkol téměř nemožný, protože překonat lidské předsudky, i když středověk pominul, otevřít lidem oči, se moc nedaří. Ale nebojte, budete svědky různých druhů poprav a samozřejmě předcházejících zločinů, ale i katovské svatby, a také legendární popravy léta páně 1621 dne jedenadvacátého měsíce června.

V druhé části se povolání, ani jméno hlavní postavy nezmění, na scénu přichází Jan Mydlář mladší. I ten má plné ruce práce s vykonáváním práva na zlosynech všeho druhu. Prožijeme historky úsměvné i kruté a nemilosrdné, které by se hodily jako námět nejednoho příběhu dnešního drastického filmu. To vše s jedním rozdílem, Janovi se podaří pozdvihnout katovské řemeslo, docílit toho, aby kat pražský byl oslovován a brán s plnou úctou.

Právě snahu obou Mydlářů učinit z řemesla katů práci, které si budou ostatní vážit, považuji za jednu z hlavních tažných sil knihy. Předsudky lidí jdou napříč časem i místem a jsou aktuální i dnes. Avšak nesmíme opomínat ani historické informace, které čtením získáme – ano, něco je fikce, ale jak mohl život kata vypadat a jak vypadaly popravy, používaly se mučicí nástroje, to žádná smyšlenost není. Fikcí, která knížku posouvá blíže k fantasy, je předpověď katovských popravčích mečů, které dokáží o přítomné osobě „prohlásit“, zda náhodou nebude jimi popravena, což si autor mohl dovolit, protože věděl, jak se všechno semele, kdo na šibenici opravdu skončí.

Pokud –  teď můžeme docela dlouho jmenovat – vám nevadí trochu starší tvorba, zajímáte se o českou historii, jste fanouškem katů, máte rádi český jazyk jako takový, chcete mít trošku širší rozhled, tak se nebojte si tento titul sehnat, vypůjčit. Možná vás potěší, že roku 2010 vyšla kniha Kat katem kata z pamětí kata Mydláře (mimochodem strašně krkolomný název), kde Vojtěch Steklač převypravuje Pamětí katovské rodiny Mydlářů, do jaké míry dodržuje autorův rukopis a pojetí příběhu, už zaručit nemohu.

Hodnocení: 60%

Zařazení: výbor ze čtyřsvazkového cyklu „Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze“
Dílo:  Paměti kata Mydláře
Autor: Josef Svátek
Přípravu textu a literární úprava: Jana Štefánková
Nakladatelství: Region, 1991
Redaktor: Drahoš Lustig
Ilustrace: Václav Boukal
Počet stran: 255
Cena: 43Kčs (novou knihu z roku 2010 seženete za 229Kč)

Michal Cukr

Za mým prvním setkáním s fantasy stojí jedno jméno – J. R. R. Tolkien. Spisovatel, který pro mě stále zůstává asi největším velikánem v žánru. Od tohoto setkání uplynul už nějaký ten čas a já mezitím začal poznávat fantastiku ze všech možných úhlů. Zhlédl nespočet filmů, stejně tak si zahrál mnoho RPG jak na počítači, tak i na stole, hlavně DrD, které občas ještě hráváme. Projezdil bitvy a larpy, na které se poslední dobou už moc nedostává času, a taky jsem holt trochu zlenivěl:) Momentálně zůstávám věrný fantasy zejména skrz knihy, sci-fi spíš ojediněle. Času ubývá, autorů přibývá, ale i tak rád poznávám nové tváře žánru.

Related posts:

1. Knihy na pomezí žánru fantasy Následujícím textíkem bych chtěl uvést nepravidelný cyklus recenzí na tituly,...
2. Na pomezí žánru: Pražský hřbitov Pražský hřbitov Umberto Eco Šestý román od slavného spisovatele, profesora...
3. Soutěž pro amatérské výtvarníky v žánru fantasy a sci-fi vyhlásila Galerie Nemesis Galerie Nemesis dává (nejen) mladým výtvarníkům výjimečnou možnost, aby své...

Celovečerní animované podoby se neujal nikdo menší než S. Spielberg a P. Jackson. A jak spolupráce dvou takovýchto velikánů filmového plátna dopadla? Inu, dostát některým legendám, kterými bezesporu tento belgický komiksový hrdina a jeho věrný psí doprovod jsou, je těžké…

Po příběhové stránce nelze očekávat nic světoborného. Má to být dobrodružný příběh o hledání nezměrného pokladu, a ten vám také bude předložen. Žádné záludnosti, jedná se o jednoduchý, přímočarý děj, který ovšem neurazí svými úsměvnými momenty či narážkami. Některé scény jsou poněkud nevyvážené – střídají se tu seriózní, promyšlené honičky a přestřelky s naivními okamžiky jako dodání šťávy letadlu „rumovým dechem“ a podobně. Ale to k tomu zkrátka patří. Děj se jenom sype, na okamžik nepostojí, a vy se buď povezete s ním, nebo se začnete koukat na hodinky a ptát se, kdy to skončí, protože tahle „dětská zábava“ není nic pro vás.

Nikde jsem neviděla nic, co by narušovalo plynulost děje či jednotlivých záběrů, které jsou volené s rozvahou.

 Na vizuální stránce se tvůrci doslova vyřádili. Animace je pokud ne dokonalá, tak opravdu věrohodná. Jsou chvíle, kdy se díváte na Tintina a ptáte se, jestli je to hrané nebo animované, tak je jeho tvář věrná skutečnému lidskému obličeji. Bohužel, co se v piplání s animací vyplýtvalo na hlavního hrdinu, muselo se vzít někde jinde. A tak přesto, že je veškerá animace udělaná zdařile, s neskutečnou trpělivostí a smyslem pro detail, většina postav se vedle Tintina ztrácí a vypadá tak nějak odbytě, s výjimkou hlavního zloducha Sacharina. Další drobností jsou pohyby, které občas působí příliš uměle a křečovitě (oproti třeba takové „Mámě mezi marťany“ velký rozdíl).

Hudba sice doplňuje vhodně děj, ale nenajdete v ní žádný výraznější motiv, který by vás nějak zvlášť zaujal a chvíli jste si ho zapamatovali. Zde musím zmínit i ne zrovna zdařilý překlad. Byla jsem na 2D promítání v originále s českými titulky, a překlad mi někdy přišel poněkud scestný. Nejenom, že některé věty nedávaly smysl, jiné byly vytrženy z kontextu, ale někdy vyloženě podávaly chybnou informaci. Na dotaz: „Proč tolik otázek, pane Tintine?“ hrdina odpovídá slovy: „It´s a job.“ Vy se ovšem dozvídáte, že je „pouze zvědavý“. Vzhledem k faktu, že je povoláním reportér, což je ve filmu mimo tento okamžik řečeno naplno pouze jednou, je to pro diváka neznalého předlohy (a anglického jazyka – ano i tací stále existují) poměrně důležitá informace, která v překladu ovšem zanikne.

 Mám-li být upřímná, film aspiroval na velký zisk, přilákání velkého množství diváků a asi byl i splněním nějakého toho klukovského snu. Přestože byl vizuálně doveden na hranice dnešních možností a byl pastvou pro oči, pobavil člověka příjemným stylem humoru a nedal vám odpočinout od akce, chybělo mu ono „něco navíc“. Není pochyb o tom, že pánové Spielberg a Jackson umí a jejich práce je baví, ale i když jsem z kina odcházela příjemně pobavená a rozhodně nelitující peněz za lístek, obávám se, že „Tintinova dobrodružství“ nebudou patřit mezi ty filmy, na něž budete koukat stále dokola, a nějak výrazně vám utkví v paměti. 

Related posts:

1. Tajemství slunce úvod k další řadě... nic fantasy tam zatim nehledejte... je...
2. Sullivanova Avempartha překonává první díl Dobrodružství Riyria Znáte Michaela J. Sullivana? Jeho sérii Dobrodružství Riyria? Královské spiknutí?...
3. Ukážka z knihy : Juraj Červenák – Dobrodružství kapitána Báthoryho, díl první První část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku...

Patnáct povídek, příjemný úvod (nejen ke sborníku, ale i ke každé jednotlivé povídce), něco málo o autorech, odkazy na další podobně laděná díla a na zahájení báseň Heinricha Augusta Ossenfeldera – „Vampýr“. Zdaleka ne v každé povídce teče krev a některé jsou spíše o těch démonech & spolu, což název samozřejmě připouští a upírů chtivý čtenář by se tedy neměl cítit zklamaný.

Jací jsou zde upíři?
Tak především krvežízniví a ti, co po krvi nebaží, baží po životě člověka jinak. Dále: krutí, bezcitní, chladní, nenasytní, nepřemožitelní… a někteří také moudří a nešťastní, jak ukazuje „Já, vampýr“ od Henryho Kuttnera. V rámci žánru jde o povídku velmi slavnou, čemuž napomáhá i doba jejího vydání. Šlo o rok 1937 a znalí vědí, že v té době již byl v Holywoodu patřičně známý Bela Lugosi, a to i z filmu Dracula. Není tedy divu, že povídka, která byť jen vzdáleně působí dojmem, že by mohla být o tomto herci, se musela ujmout.

Nutno ještě podotknouti, že upíři a zvláště upírky jsou i ve starších dílech než vycházejí dnes často spojeni s erotikou i romantikou, avšak ta nemívá šťastné vyvrcholení v podobě nějakého toho „a žili spolu šťastně až na věky“, ale spíše „a upír padl a všichni ostatní měli do smrti noční můry“ nebo „upír vysál, koho mohl, a nemrtvil tak šťastně až to budilo závist“. Tyto bestie jsou vykreslovány nejen jako objekty touhy, ale také jako hrůzné bytosti, za jejichž „lásku“ se platí často i tím nejcennějším – životem.

Moje tři nej
Těžko vybírat, protože jednotlivé povídky jsou velmi rozdílné, ale… Osobně jsem nejvíce ocenila „Nech mrtvé odpočívat v pokoji“ od Ernesta Raupacha, kde jsou výborně vykresleny tužby, kterým nelze odolat. Upírka je náležitě hrůzokrásná a způsob, kterým přišla na svět poměrně originální. Lze si představit, že podobně vznikají sukuby, kterým se Brunhilda velmi podobá svou povahou. Co na tomto díle zaujme je, že odpovědnost za napáchané zlo nenese nemrtvá, ale živý člověk. Co by někomu mohlo vadit, je morální poučení, ale co byste také čekali v roce 1823?

Dále se mi líbila „Dívka s hladovýma očima“ Fritze Leibera, která výborně vystihuje nenasytnost psychického vampyrizmu. Podobně laděná je i starší „Luella Millerová“ od Mary E. Wilkinsové-Freemanové. Těžko mezi těmito dvěmi povídkami vybírat, která je výstižnější, ale mezitím co druhá jmenovaná skrývá více tajemství, z prvé dýchá větší hrůza. Jako třetí bych pak jmenovala „Neviditelné oko aneb Hostinec U Tří oběšenců“ od autorské dvojice Erckmann-Chatrian. Tato sice není zrovna upíří, ale zaujme tím, že zlo zde ztělesňuje záhadná stařena, jejíž motivace jsou zcela nejasné, ačkoliv je příběh podán tak, aby to vyznělo, že jistojistě nějaké důvody pro své činy má.

O dvou neupířích povídkách
Za povšimnutí stojí také Rendez-vous od Maurice Renarda. Tématem se v podstatě shoduje s již zmiňovanou povídkou „Nech mrtvé odpočívat v pokoji“, zpracování je ale jiné a více než na zděšení se zde sází na odpor a čtenářovu představivost. Úplně jiným šálkem kafe je „O oranžově zbarveném vévodství“ Willyho Seidela. Tato povídka do sborníku vůbec nezapadá. Je snová a zobrazuje dětské vnímání světa. Více než hrůzu pouští na čtenáře inspiraci, ale je velmi těžké ji pochopit. Těžko říct, zda zde Ondřej Müller, který sborník sestavil, sáhl vedle, nebo chtěl záměrně otestovat úroveň čtenáře na něčem náročném.

Shrnutí
Vezmeme-li v potaz, že mnohé tyto povídky lze najít na internetu – byť třeba v originále, vnucuje se otázka, kde je plus českého sborníku. Pomineme-li tedy právě to, že je český, pak je to právě editorská práce, co jej činí zajímavým. A pak samozřejmě to, že čtenář drží v ruce papírovou knihu, která mu nejen krátce poodhalí minulost dnes tak milovaných zrůd, ale rovnou jej i odkáže na další díla. Jako vstup či nahlédnutí do povídkové tvorby jsou obvykle sborníky vhodné, neboť nabízejí to, co je ověřené časem a u plodných autorů tak mimo jiné rozhodnou za čtenáře, kde začít. Celkově je potěšující, že tato kniha vyšla – alespoň něco dobrého ta mnohaletá upíří vlna přinesla.

Autor: Kolektiv autorů
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2010
Překlad: Zdeněk Beran, Radovan Charvát, Kryštof Jankovec, Pavel Medek, Dana Melanová, Stanislava Menšíková, Pavel Mlynář, Petr Onufer, Milena Poláčková

Kateřina Kuldanová

Related posts:

1. Upíří polibky 1: Počátek – recenze Trh se zjevně ještě nenasytil upířích titulů a nakladatelé nyní...
2. Magie, pohádky a upíří chobotničky aneb recenze na Hladová přání Hladová přání (soutěž o knihu) Mladá a nadějná autorka Tereza...
3. Krvavá stezka V. – Démoni Ví, že je bezpečnější držet se s ostatními. Jít sám...